„Já prostě umím dělat lidem radost, ne?" komentovala Barbora Špotáková svou nejnovější, tentokrát „pouze" střítbrnou medaili z berlínského mistrovství světa v atletice. Měla tím na mysli fakt, že kromě českých fanoušků dokázala potěšit i svou kamarádku a současně německou soupeřku Steffi Neriusovou, která si tentokrát odnesla zlato. „Steffi to fakt hodně přeju, protože konec kariéry v Berlíně a ještě tady vyhrát, co si přát víc?" Bára Špotáková zkrátka umí vidět místo poloprázdné sklenice poloplnou a radovat se i ve chvíli, kdy by jiná sportovkyně nejspíš nedokázala skrýt mírné zklamání: „Zklamání trvalo asi tak tři vteřiny po tom posledním hodu, kdy jsem se chytala za hlavu, protože mě mrzelo, že se mi to technicky nepovedlo," konstatuje věcně. „Ale jinak jsem spokojená maximálně. Každá medaile z mistrovství světa je nádherná!"
Mat šestým tahem
Mezi vrcholovými sportovci je Bára Špotáková poněkud ojedinělým úkazem: vede totiž úplně normální život. Narozdíl od mnoha kolegyň není asketa, která by sportu obětovala celé své soukromí, ani zhýčkaná hvězda, která by se nechala obletovat jako hollywoodská star. I po závratném vzestupu, který zažila v loňském roce, má stále svého přítele Lukáše, s nímž plánuje stavbu rodinného domku. Chodí do hospody, pije pivo a někdy mívá při tréninku i kocovinu. „Není sice moc profesionální, že se jí to povede, ale považuju za kamarádské, že mi to řekne. Unesu to, srovnám se s tím. Navíc to nijak často nebývá," prozrazuje její trenér Rudolf Černý.
Bára Špotáková
Okamžik, který Barboru Špotákovou vynesl do centra pozornosti celého Česka, nastal loni 21. srpna: na olympijských hrách v Pekingu tehdy nečekaně zvítězila nad favoritkou, Ruskou Mariou Abakumovovou. Symbolické datum - přesně čtyřicet let po sovětské okupaci Československa -, olympijské zlato i fakt, že porazila právě Rusku - to všechno udělalo z Báry hrdinku jednoho z emočně nejnabitějších okamžiků české sportovní historie. Kapela Tři sestry (ostatně její oblíbená) o jejím vítězství dokonce složila písničku, v ních se praví: „Naštěstí však oštěp třímá dáma, která šestým tahem dává mat."
Po olympiádě se Báře dostalo i jiných nečekaných poct. Kromě těch oficiálních (stala se například Sportovcem roku), také mnoha velmi neobvyklých. Například majitelé hospody U PInkasů svůj lokál na jeden den přejmenovali na U Špotáků a Báře přislíbili jídlo zdarma po celý rok.
Psychologa nepotřebuju
Na svět vrcholového sportu se Bára dívá velmi střízlivě a nekomplikovaně: „Buď to máte v sobě a narodíte se s touhou vyhrávat, nebo se narodíte s tím, že vám stačí být průměrný. Ani psychologové na tom moc nezmění." Proto také nevyužívá pomoci psychologů či jiných specialistů, s jejichž přispěním se někteří její kolegové snaží zvýšit svou výkonnost. „Já jsem absolutně spokojená ve svém zázemí. Z toho plyne mé sebevědomí. Psychologa nepotřebuju," dodává.
Bára Špotáková
Svým způsobem má štěstí, že hod oštěpem není tak ostře sledovanou disciplínou jako běh na sto metrů nebo třeba fotbal. Její popularita je, jak ona sama říká, „tak akorát". Mrzí ji prý jen to, že její výkony se málokdy dostanou do hlavního programu velkých závodů: „Skončí závod, hodím český rekord jako třeba v Helsinkách, a lidi přitom teprve přicházejí do dohlediště na hlavní program. Vás už vidí jen ze záznamu na velké tabuli. To je smutné."
Možná ale právě tenhle pobyt tak trochu „na okraji" dravého zájmu světových médií jí pomáhá udržovat si neotřesitelnou psychickou pohodu. K té ostatně přispívá i její právě dokončené studium: letos v květnu absolvovala Českou zemědělskou univerzitu diplomovou prací o zřizování biosadu. Nicméně v biozemědělství přece jen svou budoucí kariéru nevidí: „Jde spíš o záslužnou než o výdělečnou činnost. Může vás maximálně těšit, že rodinám s dětmi chutnají vaše zdravá biojablka," připouští. Témě jisté je, že než se Bára odebere do sportovního důchodu někam na plný úvazek ošetřovat biojabloně, čeká nás ještě pěkných pár medailí.