„Lehké ženy, kněžny a vražedkyně.“ Tak sama Květa Fialová charakterizuje desítky rolí, které ztvárnila za svých šedesát let před kamerou. Pamatujeme si ji jako Tournado Lou, „arizonskou pěnici“ z westernové parodie Limonádový Joe. Ale také jako elegantní dámy, kující záludné pikle, a z posledních let především jako vděčnou a neustále obsazovanou představitelku potrhlých stařenek. Květa Fialová zkrátka dokázala s grácií projít celou poválečnou českou kinematografií, od dobrodružných začátků, kdy jezdila na herecké štace na nekryté korbě náklaďáku, až po současnost.

Známe ji ale také jako osobnosti s velmi neobvyklým pohledem na svět: zejména v posledních letech proslula tím, že všechna životní příkoří přijímá s usměvavým, buddhismem podbarveným fatalismem. „Co přijde, je vždycky od Boha, a je jen na vás, zda se tím budete trápit, nebo jestli se z toho dokážete radovat. Naučte se mít rád své nemoci, těšit se na ně, a hned vám bude líp. Až se jich dočkáte, ponesete je s lehčím srdcem. Jde o to si takový postoj vsugerovat,“ tvrdí.

Zaujatá proti mužům

Květa Fialová je ale také pověstná svou averzí ke všemu, co je nabité testosteronem, ať už jde o sport nebo politiku. „Když hrajou třeba ty fotbaly, rozbíjejí si přitom hlavy diváci i sportovci, no to je přece děs! A politika? Něco příšerného,“ konstatuje. Její averzi ke všemu agresivně mužskému odstartoval tragický zážitek z konce druhé světové války, kdy ji s pistolí u hlavy znásilnili ruští vojáci. „Jsem proti mužům zaujatá,“ připouští a charakterizuje je jako „jiný živočišný druh, či spíše poddruh“.

Přesto se jako jednadvacetiletá začínající herečka v Českých Budějovicích poprvé provdala za tamějšího dramaturga. Jejich soužití však vydrželo jen pouhých pár dní. „Pro mě to bylo od začátku hrozné! Mou vinou. Manžel nebyl žádný zločinec, jen si chtěl v tom manželství tak normálně chlapsky existovat. A proto také to manželství trvalo velice krátce,“ vzpomíná Květa Fialová, která se od prvního chotě raději odstěhovala do márnice (což jí později pomohlo jako argument u rozvodového soudu).

Její druhý vztah, s režisérem Pavlem Hášou, však přetrval celé půlstoletí – dle Květina názoru především díky ohromné vzájemné toleranci. A také díky tomu, že si vždy dokázala uhájit svůj vlastní svět: „Taky mám ty své duchovní knihy, svůj svět, stejně jako on měl vždy ten svůj. Tyhle věci jsem si velice dobře ohlídala. Nechtěla jsem dopadnout jako ženské, které vám řeknou: Já se celý život obětovala. To je přece strašné! Každý má ve vztahu zůstat, jaký je,“ říká.

Milované stáří

Minulý týden oslavila osmdesátiny, a přestože letošní rok pro ni vůbec nebyl jednoduchý (její manžel podlehl Alzheimerově nemoci, kterou trpěl už celá léta), o stáří hovoří s víc než laskavou smířlivostí – oproti mladšímu věku prý přináší spoustu výhod: „V mládí jsem byla jen taková bytost existující, teď si život prožívám, a proto miluji to stáří!,“ říká a dodává, že mládí by opravdu vrátit nechtěla: „Já nevím, jak komu, ale mně se v životě podařilo strčit čumák do takových blbostí! A to hlavně proto, že jsem nebyla dostatečně informovaná, nevěděla jsem, co mohu, nemohu... Ale ve stáří pak člověk může cokoli říci, jakkoli jednat, protože už ví své!“ Navíc se prý nemusí tolik zabývat zevnějškem („O plastice bych přemýšlela, jen kdybych měla na obličeji nějakou hrůzu a děsila bych lidi…“) a nosit si své barevné volné hábity, „noční košile na den,“ jak jim říká.

Neuhýbá ani před úvahami o své vlastní smrti: „Jsem zvědavý turista,“ popisuje svůj vztah k „zájezdu“ na onen svět. Ovšem vzhledem k její vitalitě a elánu si na tento výlet zřejmě ještě bude muset pár sezon počkat.