Nyní jde ve šlépějích svého otce a pracuje na vlastní hudební kariéře. Základy v podobě klavíru, na kterých trval právě jeho tatínek, ho ale v dětství příliš netěšily. „Nebavilo mě cvičit, to jsem doslova nesnášel,“ prozradil Matyáš, který si jinak svého tátu nemůže vynachválit.

Jaké jsou, Matyáši, vzpomínky na tátu? Co jste spolu nejčastěji podnikali?

Matyáš: Když byl doma, tak jsme hráli fotbal nebo hokej spolu s ostatními dětmi na vesnici, kde máme chalupu. To bylo super, protože jsem tuto část svého dětství strávil v podstatě celou venku. Buď jsme hráli již zmiňovaný fotbal, hokej, na schovku a tak dál.

Prozraďte, Stando, jaký jste otec?

Standa: Já jsem milující táta všech dětí. I když to moc neumím dát najevo. Jak jsem pořád na cestách, tedy poslední rok moc ne, tak se neustále míjíme. Ale to je úděl mé profese. To je to, co mě v srdci nejvíc bolí!

Asi to o vás moc lidí neví, ale vy jste, Stando, velký sportovec.

Standa: Sport patřil vždycky k mému životu. Tak jsem se snažil přivést k němu i své děti. Musím uznat, že nejblíže k němu měl odmalička Maty. Díky manželce jezdil již od šesti let na gymnastiku, pak na tenis, hokej, fotbal, box… Za tím, čeho ve sportu dosáhl, je opravdu obětavost mé ženy. Jinak samozřejmě má talent po tátovi. Jak jinak.

Matyáš: Sport byl pro mě už odmala číslo jedna. Díky tomu jsem neměl čas na mimoškolní „aktivity mladých“, za což jsem rád. Protože nějaké záškoláctví se mi tímto vyhnulo. Věnoval jsem se více sportům najednou. Za to moc děkuji mamince, která vždycky chtěla, abych se uměl postavit ke všemu. Nejvíc to byl ale hokej, tenis, fotbal. Jak už jsem říkal, s tátou jsme hráli na vesnici fotbal s děckama, a teď hrajeme dokonce společně za Amforu, takže tam si zahrajeme i ten velký fotbal. Jsem moc rád, že si můžu zahrát s ikonami českého sportu či showbyznysu, a ještě k tomu s tátou. To je super.

Jak Matyáš zpívá?

Standa: Maty má v sobě hodně talentu, a to na všechno. Nevím, jestli je to dobře, ale věřím, že osud mu najde cestu. Má talent samozřejmě i na zpěv. Zpívá moc hezky a čistě, akorát se bojí ten svůj hezký hlas rozezpívat do vyšších poloh. Nechci mu do toho moc „kecat“, taky jsem to neměl v mládí rád. Však on na to časem přijde. Víc vokálů…

Matyáši, vy na oplátku prozraďte, jak je na tom táta s kondičkou? Vzal jste si ho coby fitness trenér někdy do parády?

Matyáš: Párkrát jsem to zkoušel, ale nikdy to nedopadlo. (smích) Cvičení ve fitku si ale vynahradíme na zahradě, když se něco kope nebo staví. Tam je pořád dost práce.

Stando, vy jste velký gentleman. Učil jste Matyáše, jak se chovat k ženám?

Standa: Ó, to mě těší. Maty je v tomto směru tak inteligentní, že mi určitě ostudu neudělá.

Matyáš: Myslím, že gentlemanů dnes už moc není. Já se jím rozhodně snažím být. Podržení dveří ženě je samozřejmost.

Udělal jste, Matyáši, někdy takový průšvih, že jste tátu skutečně vytočil?

Matyáš: Když jsem na dovolené na Krétě šel poprvé „pařit“ s kamarády, a bylo mi teprve čtrnáct. Všichni byli starší, ale já přišel domů jako poslední. To si pamatuju, že to tehdy slyšela celá Kréta, když malej Maty přišel domů z pařby. (smích)

Standa: Maty mě vytáčí neustále. Když mu volám a on mi několik dnů neodpovídá. Říkám mu: „Proč mi to nebereš, co když jsem si někde zlomil nohu nebo umírám…?“ Ale to je mu jedno. Snad se to zlepší.

Padl občas i nějaký ten výchovný pohlavek?

Standa: Maty je naše vysněné dítě. Pohlavky samozřejmě byly, kvůli klavíru. Ale dnes už si to nedovolím. Jednak už na něj nedosáhu, jednak kdyby mi to vrátil, tak mě asi přizabije.

Vy jste nechtěl hrát na klavír?

Matyáš: Nebavilo mě cvičit, to jsem doslova nesnášel. Ale nutno říct, že táta tehdy nebyl moc trpělivý. No a už byl oheň na střeše.

Měl táta představu o tom, co byste jako jeho syn měl v budoucnu dělat, čím byste se měl živit? A co vám jako klukovi šlo?

Matyáš: Těžko říct, protože jsem toho dělal fakt hodně. Od sportu až po hudbu. Každopádně si myslím, že už se viděl, jak mi fandí někde ve světě v hokejové hale. Je pravda, že já se tam taky viděl, asi do svých dvaadvaceti. Ale tak nějak mě ten osud zavál jinam a já jsem za to rád.

Jak se měnily vaše touhy, které se týkaly budoucnosti? Toužil jste po něčem ve čtrnácti, po něčem jiném v osmnácti a jak to vlastně dopadlo? Co všechno děláte?

Matyáš: Určitě. Ve čtrnácti jsem se rozhodoval, jestli hokej, fotbal nebo tenis. Vybral jsem si hokej. V osmnácti se řešil postup do mužského hokeje, a to jsem si byl jistý, že se chci živit jako profesionální hokejista. Stálo to spoustu energie, nervů, peněz a všeho. Nedokázal jsem si představit život bez hokeje. Během toho ale člověk musí myslet i na to, co kdyby to nevyšlo, takže přišla vysoká škola. No a postupem času jsem si začal uvědomovat věci a přehodnocovat priority. Pak přišel Muž roku a hudba, takže se můj život úplně obrátil.

V roce 2017 Matyáš vyhrál soutěž Muž roku. Překvapil vás tím, že se do takového klání přihlásil?

Standa: Co vám mám říct. Maty je strašně hodný a slušný syn. Má smysl pro humor, a tak se nedivím, když něco s kamarády zkouší. Nebyl jsem jiný. Ale že se přihlásil do soutěže o Muže roku – to ho navedl kamarád, jak jinak – to jsem netušil. Ani mi to neřekl. Ale byl zase frajer, že sedl do vlaku, když jsem byl na Moravě, a přijel mi to říct. Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, jak na to reagovat.

Měl jste obavu, co na to řeknou rodiče?

Matyáš: Bylo to fakt úplně z ničeho nic. Kamarád mě k tomu překecal, takže ani nebyl čas myslet na to, co na to řeknou rodiče.

Víte, čím jste na porotu tehdy tak zapůsobil, že jste soutěž vyhrál?

Matyáš: Tenkrát jsem opravdu makal a obětoval tomu vše. Měl jsem asi tři týdny na to, abych se dostal do formy a byl připravený na focení kalendáře a tiskovou konferenci, kde se představovali finalisté novinářům a veřejnosti. Takže jsem nechtěl a hlavně nemohl udělat ostudu. Proto jsem dřel dvakrát až třikrát denně a držel diety, abych vypadal dobře. Myslím, že to bylo jednou z věcí, které na porotu zapůsobily. Druhou bylo asi to, že jsem byl ve finále naprosto uvolněný a užíval si to. Já si celou dobu totiž říkal, že s tím, jak se jmenuju, nemůžu vyhrát. Takže jsem chtěl být spíš alespoň do třetího místa. (smích) I to podle mého hrálo velkou roli, protože jsem nebyl nervózní, a naopak si to naplno užíval. Byl to super večer.

Proč si myslíte, že Matyáš tehdy zvítězil?

Standa: Po nějaké době jsem Matymu řekl, že nesmí vyhrát. To by nás národ sežral. Nikdo by nevěřil, že to nebyla protekce. A on mi řekl: „Tati, ale první čtyři jedou do ciziny a to já bych rád jel.“ Tak jsem mu řekl, že může být čtvrtý. A pak se děly věci. Začal na sobě makat. Jídelníček, půl dne ve fitku, běhy po Praze… Tak to bych já nedal. Byl jsem překvapen, kde se v něm ta síla bere.

Co se, Matyáši, přihodilo, co vás donutilo jít tak do sebe? Byla to skutečně jen touha vyhrát zájezd do ciziny?

Matyáš: Byla to taková nová příležitost. A když jsem se dozvěděl, že jsem ve finále, tak mě to nakoplo o to víc. Nemohl a hlavně nechtěl jsem udělat ostudu. Takže jsem makal.

Děti známých osobností si většinou stěžují, že jim je jméno slavného rodiče přítěží. Vám ale příjmení Hložek určitě po výhře v soutěži pomohlo. Na rozdíl od finalistů z jiných ročníků je o vás stále slyšet.

Matyáš: Pro nás, co máme slavné rodiče, to nikdy není lehké. Je na nás víc vidět všude a ve všem. To je cítit už od školy. Teď mi to možná pomohlo tím, že je to něčím zajímavější pro lidi, to asi ano. Každopádně neustále musím něco dělat a dokazovat, proč mě vybrali. Snažím se pořád zlepšovat a dělat našemu jménu dobrou pověst.

Jít do soutěže, to chce kuráž a nebýt ostýchavý. V tom jste měl možná výhodu. Díky popularitě v rodině jste se sem tam ve společnosti objevil. Berete to jako výhodu, že už jste byl „otrkaný“?

Matyáš: To určitě ano. V tomto jsem měl rozhodně výhodu oproti ostatním. Věděl jsem, jak probíhají akce, zkoušky atd. Takže to mi rozhodně pomohlo.

Jak jste, Stando, spokojen se směrem, kterým se Matyáš ubírá? Dělá vám radost?

Standa: Maty je takové sluníčko. Kam přijde, celý prostor dokáže rozsvítit svojí osobností a povahou. Teď má samozřejmě složité období, protože nemá práci. Tak mu připomínám, že by měl dokončit vysokou školu. Má před sebou poslední tři zkoušky. Bojí se…

Matyáši, co vlastně studujete?

Matyáš: Marketingovou komunikaci a už mi zbývají jen státnice.

Setkali jste se jako otec a syn profesně?

Standa: Jejda. My jsme spolu zpívali několikrát v televizi. S Matym mám i několik nahrávek na několika cédéčkách. Ale pozor, máme před sebou společný duet. Ono není moc jednoduché jej napsat, ale pracujeme na tom.

Matyáš: Jasně, když jsem byl menší, tak jsme spolu zpívali v televizi. Pak jsem zpíval sbory na vánočním CD a občas nás někdo společně někam vytáhne na jeviště. (smích) Chtěl bych s tátou udělat duet. Tak nějak volně na něm pracujeme. Jsem na to zvědavý.

Vy jste se, Matyáši, ale nakonec vydal na hudební dráhu. Dokonce něco natáčíte. Na co se můžeme těšit?

Matyáš: Ano, po Muži roku, kde jsem ve volné disciplíně zpíval a mělo to celkem úspěch, jsem si říkal, že to zkusím. Takže jsem se zpěvu začal víc věnovat a doslova se v něm našel. Neskutečně mě baví vytvářet songy a pak je pouštět mezi lidi. Momentálně mám rozdělané asi tři a píšeme další. Dal jsem si pro tento rok takový malý cíl: vydat alespoň EP s minimálně pěti songy. Uvidíme, jak to dopadne. Určitě je na co se těšit.

Jak se vám, Stando, daří nyní, v době restrikcí a zákazů? A je něco, co vám alespoň trochu dělá radost?

Standa: Co na to říct. Když zpíváte celý život a někdo vám to zakáže?! Jsem úplně v jiném světě. Naštěstí mám svůj rozhlasový pořad v Českém rozhlase Zlín a Brno, se kterým léta spolupracuji. Každý týden vysíláme v neděli od pěti do šesti odpoledne písničkový pořad Strom lásky mý. Tam s kolegou Pavlem Maškem pouštíme pohodové české písničky a vždy je okořeníme různými zážitky a příběhy. Mám z toho radost.

Stále se točíme kolem písniček a hudby. Necháte si, Matyáši, jednou od táty zazpívat na svatbě?

Matyáš: Rozhodně ano. Bez toho by to nešlo.

Standa: Pokud mi to ještě bude zpívat, tak mu uděláme přímo koncert. S celou naší rodinou!

Zdroj: Story