Spisovatelka Ivona Březinová: Psát knihy pro dospělé mě nebaví

Zdroj:

Jestliže máte dítě jakéhokoli věku, její knížky nemůžete přehlédnout. Ivona Březinová (47) píše pohádky pro předškoláky, první čtení pro prvňáky a své čtenáře provází až k maturitě.

Překvapilo mě, že i spisovatelka pro děti má za sebou velkou aféru, konkrétně s Ministerstvem školství…

Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo vztekat. Kvůli mně stáhli čítanku pro druhé třídy ze škol, ministr Dobeš řekl, že ukázka z mé Začarované třídy je rasistická (viz rámeček – pozn. red.). Knížka je přitom zařazena do mezinárodního registru knih podporujících rasovou snášenlivost a na čestnou listinu nelepších knih mezinárodní organizace IBBY.

Dobrá reklama, řekl by cynik.

Když je i třetí vydání kompletně rozebrané? Začarovaná třída navíc vyhrála spoustu cen, vyšla ve Francii a Srbsku, o dalších překladech se jedná. Za takovou reklamu děkuju pěkně.

Nařčení z rasismu považuju za zneužití literárního díla pro děti k politickým tahanicím. Je pro mě čest, když si odborníci úryvky z mých knížek do čítanek vyberou. Naštěstí vybírají.

Začala jste psát kdysi na mateřské. Je to ideální zaměstnání pro ženu s malými dětmi?

Je to praktické. U mě to bylo tak, že jsem chtěla psát odmalička. Na střední a vysoké škole jsem psala hlavně poezii, pak jsem si myslela, že budu literární teoretik, takže jsem zůstala na fakultě v Ústí nad Labem a psala jsem odborné statě o spisovatelích.

Nejsem. Měli jsme chvilku psa, ale nemůžu říct, že bych dobře znala psychiku psů. Všechno jsem musela nastudovat, opravdu mě hodně baví stát se někým jiným a vyprávět jeho pocity. Už jsem byla i kočkou nebo holčičkou, která se cítí být sama.

Měla jste někdy období tvůrčí krize?

Nic takového si nepřipouštím. Pokud mám rozepsanou knížku, píšu každý den, chodím k počítači jako do práce. Krize se projevuje tím, že mi to někdy jde hůř, napíšu míň stránek, než když jsem ve formě. Ale že bych po ránu pátrala, jestli dneska mám múzu za krkem, to vůbec ne.

Bývá těžké navázat na psaní z předchozího dne?

Někdy ani nevím, co se ten den v příběhu stane… Ráno si přečtu práci ze včerejška a upravím, když něco skřípe. Tím se dostanu do děje a pokračuju.

Takže konec vás překvapí?

Většinou vím, kam chci dojít. Někdy si však psychologie postav nebo nějaké okolnosti vynutí jiný konec, než jsem měla vymyšlený dopředu. Je to dobrodružství. Je zábava žít v tom příběhu a zjišťovat, co se přihodí.

Pokud vyprávíte ráda příběhy za někoho, zkoušíte všechno na vlastní kůži?

Než jsem psala o narkomankách, byla jsem v léčebnách, nemocnicích, v holčičím pasťáku. Pod podmínkou anonymity mi vyprávěly své osudy. Nikdy jsem ale nešla natvrdo do prožitku. Když jsem před DROP-IN viděla partičku píchající si drogu, šla jsem k nim rozklepaná, že potřebuju informace pro knížku – hlavně o pocitech, co s nimi droga dělá.

„Na, dej si s námi! Co se vyptáváš, tohle bude rychlý!“ smáli se. Pěkně rychle jsem vycouvala, na to se mám moc ráda. Radši jsem z nich ty informace rok mravenčím způsobem tahala.

Populární literární cestopisy si vybíráte podle autorů, které milujete a po jejichž stopách jezdíte s rodinou?

Tak nějak. Když jsem dopsala Holky na vodítku, měla jsem těžkých témat i psaní pro –náctileté nad hlavu, v každém dospívajícím jsme viděla feťáka či gamblera. Cítila jsem potřebu psát pohádky a příběhy o zvířátkách. Jenomže Albatrosu došla trpělivost, chtěli zase něco pro větší čtenáře. Dali mi úkol napsat příběh, který se odehrává někde na cestě.

Jinak jsem dostala naprostou volnost. Hrabala jsem se v příručkách, cestopisech a bedekrech, pořád jsem nevěděla, o čem budu psát, až jsem jednoho dne objevila turistickou mapu, kde bylo přímo u jedné trasy napsáno Cesta Karla Hynka Máchy.

Zajásala jsem a řekla tehdy čtrnáctileté dceři, že budu psát knížku o Máchovi. Prohlásila, že jsem se úplně zbláznila: „Ňákej Mácha, toho máme v učebnici, ještě abych si o něm četla!“ Tím mě jen popíchla, protože jsem Máchu milovala na střední škole, studovala ho na vysoké a pak o něm učila, když jsem se věnovala české literatuře 19. století.

Brala jsem to jako výzvu natruc, aby knížka bavila i puberťáky, kteří by si přečetli jenom odstavec v učebnici a tím by celého Máchu měli vyřízeného. Vzala jsem holky a šly jsme po jeho stopách, pak jsem na tu samou trasu poslala partu, kterou jsem vymyslela. Povedlo se, dcera knížku miluje. A nejen ona – proto má dnes řada už šest dílů. Čtenáři mi píší, že podle mých knížek chodí s rodinou nebo s partou.

Kam jste své hrdiny poslala dál?

Lyžovat na Ještěd, protože do nedaleké Světlé v Podještědí jezdila na prázdniny Karolína Světlá. Příběh jsem založila na milostném trojúhelníku: jedna z dívek z té party neví, pro kterého kluka se má rozhodnout, a zjistí, že to samé kdysi prožívala slavná spisovatelka s manželem Petrem Mužákem a kolegou Janem Nerudou.

Pak parta jela do Ratibořic a Babiččina údolí, příběh se odehrával při natáčení životopisného filmu o Němcové. To jsem si troufla, protože kvůli jiným knížkám jsem se nechala najmout na natáčení jako komparzistka.

První zahraniční mise pak byla na Slovensko.

Jedna z hrdinek je totiž Slovenka. Na besedách jsem zjistila, že mladí čtenáři žádné slovenské autory neznají, tak jsem v jejich životopisech hledala styčné body s českým prostředím. Narazila jsem na Margitu Figuli, která je údajně potomkem Jana Ámose Komenského, jenž adoptoval Petra Figula, syna svého chudého přítele.

Ten se poté stal i Komenského zetěm, vzal si jeho dceru Alžbětu. Ta hypotéza mě zaujala, stejně jako tvrzení spisovatelky, že s její prapraprababičkou protancoval noc Jánošík. Vyšný Kubín, odkud Figuli pochází, leží kousek od Terchové, takže nemožné to není. Jánošíka české děti znají, stejně jako Komenského, navíc se mi do knížky hodilo, že spisovatelka údajně byla nechtěné dítě.

A Španělsko?

Tam jsem partu poslala hned po Slovensku, strašně mi totiž stárne, začíná se vymykat původní věkové skupině čtenářů. Netušila jsem, že o cestovatelské knížky bude takový zájem, že jich bude tolik. Do kraje La Mancha jeli na brigádu na vinobraní, potom se vydali po stopách Dona Quijota. Další jaro jsem jim vymyslela jazykovou školu v Dublinu. Pro mě Irsko znamená Oscar Wilde a jeho osud homosexuála, což je téma nadčasové a nadnárodní.

Poslední díl této řady bude o Kafkovi – věk se na mých hrdinech začíná podepisovat, jako maturanti už mají jiné starosti než na začátku, v patnácti. Mám štůsek knížek o Kafkovi a od Kafky, musím se do něj poctivě ponořit, abych s ním čtenáře seznámila a protáhla je kafkovskou Prahou.

Vyplatí se vůbec taková pečlivost? Uživí se autor takových knih?

Takto neuvažuju. Vím, že kdybych psala jenom pohádky, můžu si sedět v křesle, fantazírovat a kombinovat, nemusela bych snad ani do archivů, natož na druhý konec Evropy nebo mezi narkomany.

Jenomže mě těší fantazírování i enormní úsilí, když za čtenáře přečtu bichle korespondence Boženy Němcové, která chrlila několik dopisů denně. Abych ji procítila, potřebuju projít všechno, co po ní zůstalo. Baví mě to, i když je to časově hodně náročné. Daleko víc času trávím přípravou než psaním samým.

Jak vaši vášeň bere manžel?

Musím říct, že mám obrovské štěstí v rodinném zázemí. To, co si můžu dovolit, by mi mnohá jiná rodina netolerovala. Včetně turné po knihovnách: vyrazila jsem poslední únorový den a na cestách budu do konce května – téměř každý den budu v jiném městě. Ani některé víkendy nebudu doma, například kvůli víkendovým kurzům tvůrčího psaní v Sokolově.

Celé jaro strávím se svými čtenáři a jsem vděčná, že rodina to chápe. Vědí, že když píšu, sejdou patro a mají mě po ruce, což se hodilo, když byly děti malé. Psaní se dá přerušit vždycky, nebrala jsem to jako muka.

Pak jsem začala jezdit a dcerám bylo líto, když jsem odjela na dva dny. Jejich: „Mami, ty už zase někam jedeš?“ se už ale dávno zlomilo na: „Mami, ty už se vracíš dneska?“ (smích)

Takhle už to máte nastavené několik let: na jaře a na podzim jezdíte na besedy, v létě a zimě píšete. Co vám besedy dávají? Tipuju, že děti se pořád ptají na totéž.

Většinou ano, ale občas se objeví otázka, kterou dostávám poprvé. Hlavně každé to turné je úplně jiné - mám další knížky, nové zkušenosti. Tento životní cyklus mě baví. Jakmile dlouho sedím doma u počítače, těším se, až vyjedu. A když třetí měsíc obrážím besedy, těším se zase na psaní.

Potvrzuje se vám, že děti čtou čím dál méně, a když už, tak braky?

Nebyla bych tak pesimistická. Je pravda, že jich čte míň, ale pořád jsou mezi nimi hltači, kteří berou knížku za knížkou a čtou v autobusech, o přestávkách a možná i při vyučování pod lavicí.

Potvrzuje se trend, že holky čtou víc než kluci – ty nůžky se neustále rozevírají. Celkem dost čtou děti do dvanácti let, pak na ně začne útočit svět ze spousty dalších úhlů - najdou si partu a lásku, víc sedí u počítačů.

Hltači jsou děti, které si s vámi přijdou povídat?

Besedu většinou pořádá knihovna, která pozve školní třídu, takže musím zaujmout běžný vzorek populace. Mám z toho úžasné zážitky i přesto, že občas vstávám na vlak ve čtyři, abych byla na Moravě v době dopoledního vyučování.

S batohem knih na zádech si říkám, proč nevydávám cédéčka, ta jsou lehčí. Když potom po besedě vidím, že se dětem nechce odejít, mají další a další otázky, nezlobí, poslouchají a čas od času někdo přijde a řekne, že by chtěl být jako já, nebo děkuje za zážitek na celý život, cítím, že to má smysl.

Setkáváte se s představami, že spisovatel je dědeček s fajfkou?

Jistě! Občas mě paní knihovnice uvede se slovy: „Děti, tohle je opravdická živá paní spisovatelka.“ V duchu se směju, ale jsem zřejmě první autor, který do jejich obce zavítal.

Která knížka vám v poslední době dala zabrat?

Ta o Oscaru Wildeovi Blbnutí s Oscarem. Bylo to emociálně náročné. Nejen vžít se do jiné sexuální orientace, ale do mysli kluka, který si uvědomí, že se mu líbí kluk. Nemohla jsem to psát z pozice lesby, ale z pozice gaye, takže převrácení nadvakrát.

Měla jste poradce homosexuály?

Samozřejmě. Ve finále jsem jim hotovou knížku odevzdaně dala, aby přeškrtali všechno, co by považovali za blbosti. Naštěstí jsem se trefila, líbilo se jim to.

Vaše mladší dcera je v Japonsku, vy máte naopak doma šestnáctiletou Japonku. To je studentská výměna?

Ne, náhoda. Dcera si Japonsko vyškemrala, kvůli japonštině šla studovat na Gymnázium Jižní Město. Měla tam loni odjet na japonský školní rok, který začíná 1. dubna, ale pár dní před odletem došlo k zemětřesení. Seděla na sbalených kufrech a brečela, tak jsme se rozhodli vzít si domů Japonku. Nakonec dcera odjela v září. Chodí tam na normální běžnou střední školu a bydlí v japonské rodině.

Jste obětaví rodiče.

Hostíme už potřetí. Nejdřív jsme měli Venezuelanku - obě dcery se odmalička učí španělsky, tak jsme chtěli, aby se zdokonalily. A když měla ta starší před maturitou, vzali jsme Američanku kvůli angličtině. Je to zajímavé pro celou rodinu, lidem, kteří rádi cestují a poznávají nové země a nové kultury bych to určitě doporučila.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky