Spisovatelka Irena Obermannová (50) je vděčná za chvíle, které prožila s bývalým prezidentem.
Po štvanici, která následovala vydání Tajné knihy, v níž se vyznává ze vztahu s Václavem Havlem, se zhroutila. Právě v těchto dnech jí ale vychází nová kniha Panoptikum české, v níž se autorka vypořádává (nejen) s událostmi, které kolapsu předcházely.
Nebojíte se, že poté, co vyjde vaše novinka, se zase spustí humbuk jako v případě Tajné knihy?
Bojím, ale nechci se bát a nebudu. Dělám celý život to samé, píšu knihy a budu to dělat vždy. A jestli se kolem toho dělá vyrvál, na tom nemůžu nic změnit. Činím si nárok na to, abych psala a projevovala se svobodně. A jestli za to jsem upalovaná, s tím nesouvisí. To prostě musím vydržet.
Reakce na Tajnou knihu byly dost bouřlivé. Zklamaly vás, překvapily, čekala jste je takové?
Ne, mnohonásobně předčily mé nejhorší obavy. Něco takového čekal jen málokdo. Přátelé, se kterými jsem se radila, odhadovali, že v nejhorším případě z toho může být tak týdenní aféra v bulvárním tisku. Říkala jsem si, že když nepřiznám, kdo je Největší Čech, na což má každý autor právo, tak zmlknou. Jenže to trvalo půl roku. Myslím, že to byla nejdelší aféra kolem knihy, jaká kdy zuřila. Byla hnusná, zlá a závistivá... Ale třeba jeden známý z Ameriky mi napsal, že teď jsem nejenom známá, ale i skandální, takže mi gratuluje. V padesáti letech jsem se stala skandalistkou, pankáčkou a vyvrhelem. Někdo by si to užíval, v té fázi já ještě nejsem. Každopádně jsem ráda za to, že jsem díky tomu běsnění mohla pochopit leccos o této společnosti. A není to pěkné pokoukání.
Co podle vás tedy na knize bylo „nejskandálnější“?
Jeho (Václava Havla – pozn. red.) prohlášení, že knihu nečetl. Já se doteď domnívám, že nebylo jeho, ale nevím to na sto procent, ovšem na devadesát devět ano. A taky mi to pár lidí z jeho okolí řeklo. Václav Havel se celou dobu o Tajnou knihu zajímal, tvářil se potěšeně a četl ji. Bohužel jsem okolnostmi donucená tvrdit, že Václav Havel neříkal pravdu, což mě mrzí, ale je to tak, tu knihu četl. Jeho prohlášení mě hodně ranilo – ale ne kvůli tomu, že bych byla zhrzená milenka, jak psali, ale kvůli tomu, co pro mě do té doby znamenal pojem Václav Havel. I pro mě byl modlou. Vždycky jsem četla jeho knížky, ještě když byl v disentu. Vlastně jsem ho vždycky milovala. Na rozdíl od spousty svých přátel jsem ho neznala osobně, jeho si každý syslil pro sebe a já se neumím nikam cpát. Ovšem on si mě našel sám.
Kdy jste se poprvé osobně setkali?
Na volbě miss, tam jsme si podali ruku a řekl mi, že mě zná, že jsem jeho kolegyně spisovatelka. Pak jsme se potkali na křtu knihy Albertov 16:00 v kavárně Krásný ztráty, se spoustou dalších lidí, kde on přede všemi řekl, že jsem nejkrásnější česká spisovatelka. Krásný kompliment... Ano, to je (usmívá se), i když si tak nepřipadám. ...ale trochu zavazující. Náročný... (smích) Každopádně je to milé, pro každou ženu příjemné. Poté se se mnou vyfotil, tím to skončilo. Já myslela, že navždycky, že už ho neuvidím. Za dva měsíce mi přišla esemeska od jeho asistenta, že mě Václav Havel zve na víno.
První schůzka proběhla kde?
V Patiu.
Což je poměrně známý podnik v centru Prahy, nešlo tedy o to, abyste spolu nebyli viděni?
Nikdy se se mnou neskrýval. To bylo právě na tom jeho prohlášení to nejhloupější, když popřel, že mě dobře zná. Jeden bulvární deník si dal tu práci a zašel do domu, kde bydlím a kde jsme se setkávali, a lidé mu potvrdili, že tam skutečně chodil, a to docela často, takže to opravdu nikomu z celé ulice neuniklo.
Jak na ten rok, co jste se pak scházeli, dnes po tom všem vzpomínáte?
Bylo to nádherné. Jsem hluboce vděčná za to, že jsem to zažila. I s tím koncem, se vším. Jsem prostě jenom ráda. Ovšem po tom hloupém prohlášení jsem se na něj hodně zlobila. Dodalo všemu takovou zvláštní pachuť.
To se dá pochopit. Přece jenom jste do toho vztahu šla svobodná a bez závazků.
Na rozdíl od něj.
Shodneme se na tom, že v zemi, kde se přes 40 procent lidí přiznává k nevěře, byla reakce na vaši knihu a vztah s bývalým prezidentem přinejmenším bouřlivá...
Morálka v této zemi je úplně pošahaná! (významně ztiší hlas) Vždyť to bylo úplně absurdní. Když se budeme bavit o vině, což je v případě nevěry vždycky diskutabilní, tak já byla svobodná, nikoho jsem nepodváděla, nikomu jsem nezahýbala, ale přes to jsem byla já ta špatná. Tím, že jsem to napsala. Ale on byl ženatý. Knížku četl a strašně se mu líbila.
Řada lidí vás šmahem odmítla a zavrhla coby senzacechtivou spisovatelku. Nebylo v tom ale možná i něco jiného?
Podstatná věc, kterou taky zmiňuju v Panoptiku českém, je, že mi všichni strašně záviděli. Oni přímo žárlili, a to paradoxně i muži, což je úplně zvrácené. Záviděli mi, že nejsou ženy, protože kdyby byli, tak by ho přece určitě měli doma oni, protože jsou mnohem zajímavější než já! Prostě bylo potřeba mě umlčet a Tajnou knihu pošpinit. Já těžko můžu dokázat, že knížka je dobrá, naprosto nevinná a že to jediné, o co mi šlo, bylo, abych ji napsala, jak nejlépe umím.
Jen pro představu, kolik se prodalo kusů?
Nevím přesně, ale byly to desítky tisíc.
Jaký byl vztah Ireny Obermannové a Václava Havla a jak skončil? To se dočtete v aktuálním čísle časopisu Story.
