KDE BYL BULLERBYN

Nejmenoval se tak, ale existoval. Ve vzpomínkách slavné spisovatelky to bylo městečko Vimmerby na jihu Švédska, kde se 14. listopadu 1907 narodila jako Astrid Emilia Ericsson.

Tatínek Samuel August byl pracovitý a zdatný farmář, maminka Hanna vedla pevnou rukou celou rodinu i statek Näs. Milovala literaturu, četla, toužila být učitelkou, ale rodiče jí to tenkrát nedovolili. Zůstala tedy na venkově a své děti se snažila vést moderními a na tehdejší dobu liberálními metodami: „Nehubovalo se u nás. Myslím, že naše dětství bylo šťastné proto, že jsme měli dostatek svobody a bezpečí,“ zdůrazňovala vždy spisovatelka.

Měla ještě tři sourozence: nejstaršího bratra Gunnara, po ní se pak narodily ještě Stina a Ingegerd. Mimochodem, všichni se v dospělosti věnovali nějakým způsobem „psaní“.

Mezi rodiči existoval naprosto výjimečný vztah, který Astrid obdivovala a nenápadně ho zakomponovala i do své bullerbynské idyly a jejich emotivní a upřímné milostné dopisy, pak do samostatné knížky nazvané prostě Samuel August ze Sevedstorpu a Hanna z Hultu. Ve Švédsku ji čtenáři nazvali „milostným příběhem tisíciletí“. Láska a velkorysost byly dobrou devízou pro to, aby z dětí vyrostly výrazné individuality. A že se také musí pracovat, platilo na statku jako nepsaný zákon. Hravost a humor byly ovšem příjemnou ingrediencí běžných povinností.

V životopise, který o spisovatelce napsala její dlouholetá přítelkyně Margareta Strömstedt, je konec bezstarostného, půvabného dětství dospívající Astrid vylíčen s rozporuplnými pocity: „Pamatuji si, jak to bylo hrozné, když jsem si uvědomila, že už si nebudu moci hrát. Vzpomínám si na to docela zřetelně. Vždycky když do Näsu přijela na prázdniny pastorova vnučka, hrály jsme si spolu. Ale jednoho letního dne, když přišla a měly jsme si jako obvykle začít hrát, náhle jsme si uvědomily, že už si hrát neumíme. Prostě nám to nešlo. Připadalo nám to hloupé a smutné, protože co budeme dělat, když si nebudeme hrát? Bylo nám dvanáct nebo třináct a dětství najednou skončilo.“

REBELKA ZE STOCKHOLMU

Spisovatelka se vždy bránila označení, že neuznávala žádné autority. Vzornou žačkou také nebyla, ale rodiče její kázeňské prohřešky a poznámky ze školy brali (na rozdíl od jiných sousedů v městečku) s nadhledem. Revoltující dívka si nechala jako první ostříhat vlasy nakrátko, chodila tančit a milovala jazz. Podvědomě chtěla dosáhnout toho, po čem kdysi toužila její maminka – být svobodomyslnou ženou, která o svém životě bude rozhodovat sama. Navíc už v 16 letech začala psát do místních novin a časem si vysloužila od čtenářů kompliment Selma Lagerlöf z Vimmerby.

Dobře nastartovanou kariéru zbrzdil nešťastný vztah. Málokterý spisovatel by dokázal napsat dramatičtější zápletku, než jakou zažila na malém městě 18letá dívka: otěhotněla s mužem, který byl ženatý a měl dvě děti. Navíc Astrid sama cítila, že nešlo o žádnou hlubokou lásku. „Byl to jeden velký omyl,“ konstatovala stručně po letech.

Rodiče to zdrtilo, ale respektovali její rozhodnutí si dítě ponechat. Aby se vyhnula opovržení (nezapomeňme, že se psal rok 1926), odešla do Stockholmu, kde se zapsala do kurzů stenografování a psaní na stroji. Šťastnou náhodou se dověděla o advokátce, která pomáhala svobodným matkám. Ta jí zařídila porod v Kodani, kde se slečně Ericsson před Vánocemi 1926 narodil syn. Nebylo možné starat se o dítě, takže malého Larse dala mladá maminka do pěstounské péče. Začala pracovat v kanceláři, co nejčastěji ho navštěvovala, nakonec si ho vzala k sobě, ovšem takové vypětí bylo nad její síly.

Tehdy pomohli zase rodiče. Malý Lars zůstal rok u dědečka a babičky obklopen stejnou láskou jako jeho maminka, strýček a tety. Jedno velké životní drama skončilo.

NARODILA SE PIPI

Zklidněná mladá žena se vrátila do Stockholmu a změnila místo, stala se redaktorkou v Královském automobilovém klubu. Bavila ji práce a zábavný byl i vedoucí Sture Lindgren. Také ženatý, ale kvůli Astrid se rozvedl. Měli společné zájmy, společný humor, a co bylo nejdůležitější – společnou rodinu. Po svatbě v roce 1931 si k sobě ihned vzali Larse a o tři roky později se jim narodila dcera Karin.

Spisovatelka, které později všichni záviděli její neuvěřitelnou autorskou aktivitu (jen za 13 let od svého debutu stihla vydat 30 titulů), v rodinném prostředí po psaní skoro nezatoužila. Pouze si vedla deníky. Její syn vzpomínal na dětská léta s úsměvem: „Nebyla z těch matek, které sedí v parku na lavičce a dívají se na děti, jak si hrají. Chtěla si sama také hrát a mám takové podezření, že se jí to líbilo stejně jako mně!“ A slavná spisovatelka se smíchem souhlasila: „Není na světě dětinštějšího člověka, než jsem já.“

Malá Karin pak byla podle matčiných slov dítě se smyslem pro absurditu. Když v sedmi letech onemocněla, maminka jí pochopitelně vyprávěla pohádky.

A holčička si vymyslela jméno Pipi Dlouhá punčocha. Už jen krůček byl k tomu, aby se den co den na malou hrdinku nabalovaly nové příběhy a dobrodružství. Až v roce 1944, kdy ji také nemoc upoutala na lůžko, se autorka rozhodla svá vyprávění sepsat a knížku darovala dceři k 10. narozeninám. První nakladatelství rukopis odmítlo, ale další přijalo. Odborná porota ovšem litovala, že nejde o slavné jméno, pouze o jednu „paní z domácnosti“. Netušili, že raketový věhlas té paní je za dveřmi. „Upřímně doufám, že mě neudáte na Péči o dítě,“ napsala tenkrát Astrid Lindgrenová v průvodním dopise. A nebyla daleko od pravdy.

KDE JE ZDRAVÝ ROZUM

Kniha, přesněji řečeno knihy o Pipi, neboť po prvním titulu v roce 1945 vzápětí vyšly další, způsobily revoluci v literatuře pro děti. A nejen ve Švédsku. Děti šílely nadšením, někteří pedagogové a rodiče však po čase začali šílet zděšením. Malá zrzavá holka ve velkých botách, která chodí postrojená v prapodivných modelech, žije sama s koněm a opičkou v opuštěné vile, dělá jen to, co se jí líbí, a navíc má takovou sílu, že uzvedne i strážníka nebo v cirkuse znemožní nejsilnějšího muže planety… Jak pak mají mít děti před něčím respekt, uchovat si „zdravý rozum“, když čtou tak nekulturní knihy? – reagovali pohoršeně. Sama spisovatelka na kritiku mnohokrát v diskusi odpověděla.

„Pokud děti nemají zdravý rozum, tak z toho neobviňujte volnou výchovu! Volná výchova nevylučuje pevné zásady. Nevylučuje ani to, že děti chovají lásku a úctu ke svým rodičům, a – nejdůležitější ze všeho – předpokládá, že rodiče chovají také úctu ke svým dětem. Moc bych si přála, aby úctu k dítěti měli dospělí v trochu větší míře než dosud… Dejte dětem lásku, víc lásky a ještě víc lásky, a zdravý rozum přijde sám od sebe.“

Důkazem pravdivosti jejích slov se stal hned další mezinárodní bestseller Děti z Bullerbynu.

SLAVNÁ A JEDINEČNÁ

S každou její novou knihou rostl už tak obrovský zájem čtenářů.

Po hravé a nekonvenční Pipi, malých hrdinech z Bullerbynu, dětském detektivovi Kallem, skřítkovi Nilsovi a Karkulínovi ze střechy dojme a přinutí k přemýšlení její román Ronja, dcera loupežníka, příběh křehkého citu a rodící se lásky loupežnické dcerky a syna znepřátelené bandy. Motiv Romea a Julie, oděný do fantaskního hávu tajemné severské přírody, bývá označován za klenot tvorby pro děti. Stejně jako mnohé předtím, také Ronja se stala předlohou pro filmaře – podle knih Astrid Lindgrenové vznikly desítky filmů a televizních seriálů.

Zcela výsadní postavení pak má v její biografii kniha Bratři Lví srdce. Fascinující příběh dvou milujících se bratrů, kteří se dokážou postavit nejen smrti, ale i krutosti, násilí a nespravedlnosti v každé podobě. O dětském chápání smrti se v roce 1973, kdy knížka vyšla, vůbec nemluvilo. A zuřivá odsouzení předčila i někdejší boj s Pipi, diskutovalo se až ve švédském Parlamentu, zda ještě vůbec jde o dětskou knihu. Tvůrčí odvaha Astrid Lindgrenové však i tentokrát slavila vítězství: kniha se stala pohádkovou útěchou nejen pro těžce nemocné malé čtenáře, ale mostem naděje mezi životem a jeho koncem pro všechny děti.

TAK ŠEL ČAS

1907 - Narodila se 14. listopadu ve Vimmerby, v rodině farmáře.

1926 - Jako svobodná matka porodila v Kodani syna Larse.

1931 - Provdala se za Sture Lindgrena. Po třech letech se jí narodila dcera Karin.

1944 - Vydala první knihu, dívčí román Britt-Mari si vylévá srdce. O rok později vyšla Kerstin a já a slavná Pipi. Následovala řada bestsellerů.

1952 - Po dlouhé nemoci jí zemřel manžel.

1958 - Získala jako jedna z prvních Cenu Hanse Christiana Andersena.

2002 - Švédská vláda zavedla Cenu Astrid Lindgrenové pro spisovatele literatury pro děti.