Sochařka Olina Francová: Mezi samými muži

Zdroj:

Socha kovová a velká! Smalt střídmě barevný a velký! Tak lze shrnout hlavní tvorbu akademické malířky a sochařky Oliny Francové (49). Titěrnosti do jejího ranku nepatří.

Dokládá to i soubor 16 kovových částečně mechanických soch Holky Burky a třímetrové „vystřižené“ ocelové Panny – všechny nyní vystavuje v Klatovech. Zaplnily kostel sv. Vavřince.

Čím vás okouzlil kov? A smalt?

Miluju šrouby a matky, šroťáky a venkovská železářství, kde mají všechno. Odsud láska ke kovu, která přišla plíživě! Smalt se přidal, vlastně nahradil grafiku.

Holky Burky představují největší počet kovových a mechanických soch v jedné vaší kolekci. Proč dvacet?

Ne, je jich šestnáct! Dvacet byla touha, ale konečný počet ovlivnily finance. Pravda je, že jsem chtěla, aby Holek bylo hodně a vypadaly dobře ve skupině. Trošku jsem ale zapomněla, že je bude třeba i uskladnit. Jedna měří dva metry a v průměru má metr - to krát šestnáct… Prostě stávají u mého kamaráda ve Smržovce v garáži. Těžko říct, jestli je z toho šťastný.

Jak se Holky prodají, když patří k sobě?

Byly jsme feministky maximálně v tom, že jsme chtěly jako ženské výtvarnice pracovat, uplatnit se. Jinak každá doma opečovávala svého muže a poskytovala mu servis. Nakonec se Koza Nostra rozpadla… Myslím, že předběhla dobu. Třeba se ještě zvedneme z popela.

Pustíte si do domu díla jiných autorů než sebe?

Mám tam své kamarády a tatínka. Sebe ne.

Proč?

Na své věci koukám v ateliéru, to stačí… Počkat, abych nelhala! Na zahradě mám dva své smalty.

Při práci: ticho, nebo hudba?

Když šijeme tašky, poslouchám muziku, když maluju, mám ráda ticho. Tohle je marginální, horší pro mě je přeorientovat se z tašek na smalty, ze smaltů na sochy… Z užitého na volné umění. Na to potřebuju chvíli klidu.

Na čem mimo umění ujíždíte?

Na cestování! Manžel říká: „Soutěžíš o titul být stále v prdeli!“ Mně se doma líbí, ale kdekoli jsem raději než na místě, které znám. Dala bych si Kubu, Peru, Mexiko, Čínu… Cestování je moje vášeň, ale s přáteli. Můj muž je raději doma, na svém milovaném gauči.

Říkala jste, že jste 33 let vdaná, to…

…to znamená, že Franc mi přetrhl dětství! Vdávala jsem se v šestnácti a šest měsíců na to povila první dceru. Po sedmi letech, ale ve stejný den, přišla ještě jedna.

Vy jste se potatila. Jdou vaše dcery v matčiných stopách?

Ne! Zaplať Bůh jsou obě po manželovi schopné, šikovné, technicky zdatné. Myslím, že se uživí lépe. Tím neříkám, že nejsou uměnímilovné, přece jen se jako malé jezdily koukat do dědečkova ateliéru.

Váš otec měl z rozhodnutí dcery následovat ho radost, ne?

Asi ano, ale byla jiná doba. Navíc můj otec si řešil své problémy. Byl to fascinující chlap, skvělý kreslíř, všeobecně výtvarník, který neuměl odpočívat. Také měl velmi rád ženy a ony jeho. Doma moc nebyl. Spíš čas trávil ve svém ateliéru a na akademii, kde učil, byl také v zajetí „uměnímilovných“ studentek a jiných slečen, a tak nad mým rozhodnutím neměl moc času přemýšlet. V mých patnácti se s mámou rozváděl, což nebránilo mému vztahu k němu a abych k němu chodila pro rady, což fungovalo do konce jeho života. Bude to za pár dnů pět let, co po vyčerpávající nemoci umřel. Byl opravdový umělec, ale i výborný pedagog. Uměl studentovi říct, co nakreslil špatně, a hned mu i ukázal, jak to být mělo.

Co vy a pedagogická dráha? Je mi z duše protivné o umění mluvit ve smyslu, co tím chtěl autor říci. A kritika umění? Ne!

Mluvíme-li o kritice umění - váš otec si vzal v tom ohledu na mušku profesora Milana Knížáka, dokonce se s ním soudil!

Táta by nikdy neřekl profesora! Protože pan Knížák neměl potřebné vzdělání, tak se profesorem stát neměl, nicméně prezident Havel ho jmenoval. Že táta prohrál soud, neboť tituloval pana Knížáka slovy, která nesmím v tisku opakovat, nechci-li dopadnout stejně, co k tomu říct? Myslím, že pan Knížák neměl nikdy vést AVU a neměl být ředitelem Národní galerie. Toť vše!

Dobře. Dáváte svá díla jako dárky rodině?

Nepoužitelné umění ne. Jedna dcera si vyžádala můj smalt a ten doma má. Udělala mi tak i docela radost.

Co by radost udělalo vám?

Obraz od Rudolfa Dzurka. To je romský malíř a sochař. Pracuje s barvenou sypanou skleněnou drtí, jeho věci jsou krása! Snažila jsem se k němu dostat, ale nepodařilo se. Radost by mi udělal i velký barevný Váchal nebo…

Sochařka se železem jste ojedinělá, kov je spíš doména mužů výtvarníků. Jste odsunuta, nebo fungujete jako růže mezi trním?

Kdepak růže, tohle je bezesporu mužský obor! Pokud v něm žena nemá i životního partnera, je trochu mimo. Nevnímám to jako handicap, ale jako fakt! Podívejte se (i) na slavné výtvarnice, vždycky je tlačil nějaký muž, který přesvědčoval, ostatní, že ta je ta pravá, a otevíral dveře. Beru to jako danost, neřeším to.

A jako autorka smaltů jste…

Umělecký smalt je uměleckou veřejností brán jako taková Popelka. Je vnímán buď jako užitný, nebo jako špatný. Většina jeho výstav je totiž bohužel na hranici kýče. Věřím, že dělám smalty jiné, ale na to musí přijít sám ten, kdo se o mé věci zajímá.

Kdo to je?

Není přesný popis a specifikace. Ani genderově to není jasné. Třeba moje lehké holky z kovu si koupili pánové: zlatník, zubař, developer, projektant tunelů - neplést s tunelářem - a teď dělám smalt pro paní prodavačku. Většinou jsou to lidé, které umění zajímá a dopřejí si originály.

Bojíte se o svá díla? Třeba když je vezete autem?

Maximálně se bojím, že mi to železo uřízne hlavu, pokud do mě někdo narazí. O instalace venku? Ty může akorát někdo odnést do sběru… Pozor, tak mě napadá, to je dneska riziko, co?

Naposledy: jste feministka, jak vás x-krát nařkli?

V tom pravém pojetí nevím! Zajímám se o věci, které řeší ženské, nakonec jsem jedna z nich. Ovšem v českém mírně pokřiveném pojetí je feministka každá žena, která má svůj názor, postoj, nenechá si líbit valchování, ústrk a ozve se, když se jí něco nelíbí, a myslí si, že je ČLOVĚK. V tom případě určitě feministka jsem!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky