Jenže za historií legendy melodického rocku rozhodně nelze udělat tečku. Skupina, kterou v roce 1965 založil zpěvák Chris Norman se spolužáky Alanem Silsonem a Terrym Uttleyem, stále křižuje zeměkouli, přičemž na české publikum myslí velmi často.

Poprvé tu hráli dokonce už v roce 1983. Za tuhé totality byli Smokie pro tuzemské fanoušky jedna z mála dostupných ochutnávek západní rockové muziky. „Vždycky se nám u vás koncertovalo moc dobře. Lidé jsou zde přátelští a máte nejkrásnější holky na planetě,“ rozplývá se baskytarista Terry Uttley, jediný původní člen, jenž v kapele zůstal.

Polepšení hoši

„Vlastně ani neumím odpovědět na otázku, proč jsou naše písničky po celém světě stále tolik žádané. Odjakživa se držíme zásady, že v jednoduchosti je síla. Žádná politika, žádné náboženství, žádné problémy, nic takového v našich textech není. Na naše koncerty se jdou lidi pobavit a zazpívat si. V tom je možná tajemství našeho úspěchu,“ přemítá.

A že se Smokie stále mají čím chlubit! „Rád vzpomínám na řev publika na olympijském stadionu v Moskvě, kam na nás v roce 1991 přišlo osmadvacet tisíc lidí. V Mongolsku se do haly namačkal stejný počet fanoušků a dalších osmnáct tisíc jich stálo venku, do Vídně se za námi vydalo přes sto tisíc lidí. Co si může muzikant přát víc?“

Bouřliváky, před jejichž vyhlášeným řáděním na pokojích se třásl hotelový personál kdekoli ve světě, zklidnila přibývající léta. „Televize z oken hotelů dneska už nevyhazujeme. Jsou na nás moc těžké. Místo toho létají z místnosti dálkové ovladače,“ vtipkuje bezmála 60letý Uttley. „Ale i kdybychom byli před koncertem na smrt unavení, jakmile vylezeme na pódium, připadáme si jako opravdové rockové hvězdy. A ty revma netrápí!“

Povinná Alice

Co se naopak za celá desetiletí nemění, je seznam hitů, jež Smokie na každém koncertě odehrají. Moc dobře vědí, jaké písničky si přišli fanoušci poslechnout.

Čestné místo mezi letitými songy má písnička Living Next Door to Alice, kterou známe také v podání Karla Zicha jako Alenku v říši divů (mimochodem, náš zpěvák tuto píseň z repertoáru zapomenutého australského folkového tria New World nazpíval dříve, než z ní Smokie udělali o Vánocích roku 1976 celosvětový šlágr); tou většina vystoupení kapely vrcholí.

„Lidi by nás zlynčovali, kdybychom ji vyřadili z programu. Ať jsme kdekoli, vždycky se při této písničce objeví nad hlavami diváků les zdvižených rukou. Stokrát si můžeme myslet, že už je ohraná, ale my tu jsme pro publikum, ne sami pro sebe,“ vysvětluje baskytarista.

Nežijeme z předešlé slávy

„Nikdy by mě nenapadlo, že budeme hrát takhle dlouho,“ ohlíží se Terry Uttley. „Navíc z původní sestavy jsem zůstal jen já, na odchod z kapely jsem nikdy ani nepomyslel. Když teď vidím z pódia takové množství mladých fanoušků, kteří v době našich začátků nebyli na světě, jsem hrdý, že jsem ve Smokie.

Rádi znovu dokážeme, že to v sobě pořád máme, že zkrátka nežijeme z předešlé slávy. My se hraním stále bavíme a publikum naštěstí s námi. Doufám, že nikdy nebudeme řešit otázku, kdy je ten pravý čas skončit. A jestli si něco opravdu přeju, pak je to umřít na pódiu,“ vyznává se muzikant.