Přestože majitelku seriálové Cukrárny hraje kolegyně Veronika Žilková a Simona Stašová exceluje v roli nafintěné maminky floutka v podání Jana Dolanského, připravili jsme pro ni otázky sladké a ještě sladší. Hlavně proto, že Simona Stašová umí život „ochutnávat“ s rozvahou, humorem a nadhledem.
Jste na sladké?
Jít do cukrárny, to je pro mě jakýsi obřad. Nechodím tam často a vlastně téměř na všechny návštěvy cukráren si pamatuju. Vážně. Když jdu do cukrárny, tak to pro mě vždycky něco znamená.
Máte to spojené s nějakou náladou?
Jo, je to tak. A ještě víc než s náladou, tak s návštěvou, a tím pádem vlastně i s náladou. Mám dva bráchance ve Švédsku a ti odmalička milují české koláčky, takové ty prachobyčejné kulaté cukrářské, uprostřed s náplní. Pokaždé, když přijedou, naše první ranní návštěva směřuje do naší oblíbené cukrárny v Mnichovicích na náměstí, jelikož tam jezdíme všichni odmalička. Dáme kafíčko a koláčky a většinou se na tom náměstí před cukrárnou tak přejíme, že už pak o jídlo až do večera nezavadíme. Ale je to už takový rituál a bez něj bych ani nevěděla, že bráchanci jsou zas tady.
A co ve vaší oblíbené Itálii? Rozhlížíte se po nějakém oblíbeném pamlsku?
Jo, tak to je jiná. Tam zase já ujíždím na ochutnávání různých tiramisu. Ono není tiramisu jako tiramisu. Každý kraj na to má jinou recepturu. Zkrátka „vytahniměnahoru“ – „tira-mi–su“ si ochutnám jak v Toskánsku, v Římě, tak na Sicílii. Doma to nikdy tak netrefím, a co si budeme povídat, s mořem v zádech chutná všechno jinak.
Jestlipak jste někdy pozvala svoji italskou rodinu na naše české jídlo? A jak jim chutnalo?
Řeknu vám, co se mi přihodilo před lety. Pozvala jsem k babičce na oběd partu italských kamarádů s tím, že je uctím nějakou českou kuchyní. Požádala jsem babičku, aby udělala škubánky s mákem, polité sádlem, které jsem já k zbláznění milovala. Babičce jsem nakázala, aby rozložila velký stůl v obýváku, že nás bude hodně. Babička jako překvapení udělala ještě tažený štrúdl, který byl její doménou, a připravila tác s ovocem. Kamarádi přišli na dvanáctou a bylo naservírováno. Nikdo se však do jídla neměl. „Buon appetito“ povzbudila jsem je. Nic. Dívali se po sobě a pak zas na babičku a na mě. Až mi jeden z nich řekl: „Noi comminciamo noc il terzo?“ – „My začínáme s moučníkem?“ A bylo mi to jasný. Takže tehdy jsem pochopila, že jiný kraj, jiný mrav. I obyčejní Italové musí mít primo, secondo, terzo – první, druhý, třetí chod, jinak se snad ani nenajedí. Tenkrát jsme měli třikrát terzo a hodně toho zbylo. Tedy mně to s babičkou nevadilo, alespoň jsme měly supr navařeno na několik dní dopředu. Škubánky i štrúdl se dají jíst studené i teplé, alespoň u nás ano.
Tip KAFE.cz
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.