Potomci hollywoodských hvězd, kteří vyrůstají ve stínu svých slavných rodičů, se často v dospělosti utápějí v drogách a alkoholu, protože si neumějí zvolit svou vlastní cestu. Anebo se pokoušejí uspět ve stejném oboru jako jejich rodiče a vydávají se tak na trnitou cestu celoživotního srovnávání a podezírání, že za jejich úspěchem stojí protekce slavného jména.
Tu druhou cestu si vybrala i Simona Stašová, dcera největší české komediální herečky - Jiřiny Bohdalové. Dnes tvrdí, že kdyby měla možnost rozhodnout se znovu, nejspíš by zvolila jinak: "Ten trh s city je až moc náročný," říká.
Malá Bohdalová?
Simona Stašová, Jiřina Bohdalová
Jako malá vyrůstala v prostředí, kde nutně musela získat pocit, že být hercem je samozřejmá a zcela běžná věc. K rodinným přátelům patřila celá tehdejší herecká špička od Vladimíra Menšíka přes Stellu Zázvorkovou až po Vlastu Chramostovou, která také Simonu jako čtrnáctiletou připravovala na konzervatoř. Jiné povolání jí totiž tehdy ani nepřišlo na mysl.
Během studia a zejména v prvních letech po něm však přišlo rozčarování. Začínající herečka zjišťovala, že její talent je úplně jiného druhu než talent její matky, a děsila se, že ve skutečnosti nemá talent žádný. Divadelní režiséři od ní očekávali "malou Bohdalovou" a obsazovali ji do komických rolí, které jí neseděly. "Dávali mi role, které by skvěle zvládla máma a mně to vůbec nešlo," vzpomíná. Teprve Jan Kačer, který ji režíroval v inscenaci Višňového sadu v Divadle E. F. Buriana, v ní objevil jiný, citlivější a méně extrovertní typ. Dodnes ovšem tvrdí, že samozřejmost a lehkost, s jakou se na jevišti či před kamerou pohybuje její matka, si musí tvrdě vydřít. Každá další role ji tak stojí hodně sil.
Simona Stašová, Václav Havel
Konečně sama sebou
Období mezi dvacítkou a třicítkou nebylo pro Simonu Stašovou náročné jenom pracovně. Stejně nejisté, pracné a plné karambolů jako její první léta na jevišti byly i její první partnerské vztahy: “Byla jsem strašný třeštiprdlo, který letělo životem,” konstatuje. “Nemůžu říct, že některý z mužských, kteří prošli mým životem, by udělal zásadní chybu. Většinou byla chyba, že jsme se k sobě buď nehodili, nebo jsem s nimi neuměla žít.” Dnes její rodinu tvoří především její dva synové – Marek se jí narodil po třicítce, Vojta až ve čtyřiceti. “Se svými syny jsem sama sebou,” říká. “Ve světě těch malých mužských máte pořád co objevovat. Oni mají tak logické a zároveň čistě obyčejné uvažování, že je vám v takovém světě fajn, když jen trochu dodržujete pravidla.”
Možná i díky všem prožitým karambolůlm považuje za svou nejšťastnější životní éru současnost, kdy před kamerou i v soukromí dokázala najít potřebnou sebejistotu a nezávislost: “Mládí mi dalo daleko víc zabrat než věk střední,” přiznává. Inspirovala se i u svých divadelních rolí: “Své myšlenky a chování jsem začala konfrontovat s myšlenkami svých hrdinek. A jelikož většinu těch her napsalli skvělí autoři, je o čem přemýšlet a s kým se porovnávat.”