Simona Stašová: "Každý den se na něco těším"

Simona Stašová: "Každý den se na něco těším"

Nemůžu si pomoct, ale od dob, kdy Václav Havel pronesl onu památnou větu o blbé náladě panující mezi lidem českým, se to nějak nelepší, ba naopak. Naštěstí existují výjimky, na které je blbá nálada krátká. Třeba herečka Simona Stašová (59).

Jakou metodu máte, že jste pořád tak pozitivně naladěná? Jste taková, protože se vám daří, nebo se vám daří, protože jste taková?

To je pěkné, že jste připomněla Václava Havla, čím dál víc na něj vzpomínám a určitě nejsem sama. Nevím, jestli je to nostalgie, ale bylo s ním tak nějak líp. Nějaké ty ideály do života potřebujeme a on je nesl, on nám je připomínal. Pan Havel měl ten pohled na svět, který bychom neměli zapomínat. Na vaši otázku bych odpověděla, že od jisté doby se na všechno zkouším dívat s humorem, snažím se vidět všude trochu legrace, prostě najít si i v těch dramatických momentech v životě nějakou srandu. Někdo vám třeba nadává, ve vás se to vaří, chcete se do něj taky pustit – ale můžete se taky na něj podívat jako na dojemného člověka z italských neorealistických filmů, a v tu ránu máte chuť se smát a vlastně vás ten člověk ani nemůže urazit.

Myslíte, že to jde vždycky?

Tak jistěže vždycky ne, to je jasné. Ovšem snažit se to v sobě vypěstovat, to jde. Naprosto cíleně a vědomě. Řeknu vám, že opravdu rozčílit už mě může jen málokdo a máloco.

Co třeba?

Hloupost, vypočítavost a ziskuchtivost, která se propojuje. Udělala jsem třeba rozhovor do Mladé fronty DNES, scházely jsme se s paní redaktorkou, daly jsme si na tom záležet, udělaly jsme pěkné a zajímavé fotky s fotografkou Lenkou Hatašovou. A bulvární časopisy vezmou moje některé myšlenky z toho článku, samy je okomentují tím nejhloupějším způsobem, přidají ošklivé fotografie, dokonce vezmou snímek nějakého fanouška a napíšou pod to, že je to můj italský manžel. No řeknu vám, kdybych neměla notnou dávku humoru, tak bych se opravdu rozčílila, ale takhle si říkám „ubožáci“...

Víte, na to z bulváru často zaznívá, že lidi to rádi čtou, tak jim to nabízí...

Já vám to řeknu takhle: svému synovi Vojtovi stále ještě každý den vařím. Nedávno jsem mu nabídla bruschettu, to je italská pochoutka, čte se to brusketa. Na opečený bílý chléb se používají různé variace směsí – rajčata, bazalka, olivový olej, česnek, ale někdy i pálivé červené papriky, fazole, sýry. Dnes už to po mně Vojta chce ob den, tak mu to chutná. Je to zdravé a dobré. Kdybych mu nabízela jen vepřové a hovězí, ani by nevěděl, že ta bruschetta existuje a že ji má chtít, že má na ni chuť. Asi by jedl jen to, co mu dám na talíř. A tak je to i s nabídkou bulváru. Je mi líto, že dělají z lidí hlupáky a nenabízejí jim něco, co by je povzneslo výš. Utápějí náš inteligentní národ v kultu ošklivosti. Docela fajn by bylo, kdybychom se jako národ domluvili a od pondělka přestali kupovat bulvární časopisy, přestali bychom klikat na bulvární články na internetu, to byste viděla ten šrumec! To by byla bomba! Nevydělali by si ani na suchý chleba, to by byla super věc. Ale nevím, jestli toho jsme schopní. Možná že ano...

Paní Simono, vy jste teď u nás ve Vlastě chtěla smlouvu na tento rozhovor za symbolickou 1 Kč, abyste byla autorem svých myšlenek a nikdo vám je nemohl otisknout v jiném časopise. Je to reakce na to všechno?

Ano, je to tak. Jakmile z tohoto rozhovoru někdo něco otiskne v jiném časopise, budu se moci bránit právně. Teď už to tak budu dělat stále. Ale my jsme tady spolu teď kvůli příjemnějším věcem...

Máte pravdu. Řekněte mi, co má pro vás v životě opravdovou hodnotu?

Říká se, že poznáme hodnotu věcí a lidí, až když je ztratíme. A řeknu vám, že čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, co všechno mám a co nechci ztratit. Uvědomuju si čas jako takový. Hlavně ty biologické hodinky, které stále tikají. Proto se vědomě snažím předcházet lítosti nad tím, co jsem neudělala a udělat mohla, s kým jsem mohla být a nebyla, zkrátka ten čas rozděluju mezi své blízké a práci, která mě baví. Na svůj čas jsem velmi žárlivá a pečlivě si ho chráním jen pro ty, které miluju, a pro to, co mě baví.

Co vám dělá největší radost v životě?

Já se každý den na něco těším. To není z mé hlavy, to jsem přebrala od své mámy. Je jí třiaosmdesát a každý den se na něco těší, dennodenně mi vypráví o nějaké maličkosti, která ji potěšila. Když jsem byla mladší, tak jsem to snad ani nevnímala, ani jsem netušila, že člověk si takhle může udělat úplně sám život hezčí. Dneska už přesně vím, co ta máma od života chce a co ji dělá radostnou. Ne nějaké veliké věci, ale maličkosti, kterých je každý den spousta. Jen je vidět.

Jaké třeba?

Tak konkrétně: každou neděli kvečeru si volám s tátou. Máme spolu půlhodinu, na kterou se už od pátku těším, co si všechno řekneme, jak mě táta vždycky hned zkraje rozesměje, když se ho zeptám „Jak ti je?“ a on mi odpoví „Skvěle. Ještě hůř!“ Nebo tátovo úsloví: „Situace je jasná, je vážná, ale není beznadějná.“ V tom je pro mě všechno. Tátovi bude v červenci 86 roků a je mým vzorem, jak nevzdávat život, jak se rvát, i když se mu už špatně chodí, a jak stále namáhat mozek a svaly, i když to bolí. A jak je důležitý v životě humor. To mají moji rodiče společné. Jo, je to dobrý. Moc dobrý. Situace je jasná, je vážná, ale není beznadějná.

Vy jste asi opravdu šťastný člověk, protože to máte ze všech stran. Maminka je stále velmi vitální, rozdává energii a humor plnými hrstmi. Vám bude za rok šedesát, dalo by se říct, že už jste obě dvě dámy ve věku...

S mámou jsme si čím dál bližší. A to jsme si byly blízké vždycky, ale teď už mám pocit, že jsme jak siamská dvojčata. (smích)

Na co se třeba s maminkou těšíte?

Třeba že vstanu brzy ráno, i když nemusím, a jdu si k ní domů vypít ranní kafíčko. Jsem tam třeba jenom hodinku, pokecáme, probereme všechny blbosti a máma pak jde točit svůj pořad do televize a já se jdu domů učit. A máme pěkně nastartovaný den.

Radíte se s ní?

Ano, prakticky o všem. Vždycky se mámy zeptám na její názor, a i když třeba neudělám přesně to, co si ona myslí, je skvělé, že mám blízkého člověka, kterému se můžu se vším svěřit. Určitě je dobré mít někoho v životě, komu můžete bezmezně důvěřovat, o kterém víte, že vás nezradí. Je to krásný pocit jistoty. Tuhle štafetu nesu já zase svým synům.

Co je momentálně vaše motto?

Nebrat pěkné věci v životě jako samozřejmost. A pokud chci mít s někým pěkný vztah, musím na něm pracovat.

Simona Stašová působí vyrovnaně, ale stane se někdy i jí, že jí takzvaně "rupnou nervy"? Jak to dělá, že je i ve svém věku stále jednou z nejobsazovanějších českých hereček? Přečtěte si toto i další zajímavosti v nové Vlastě 23/2014!

Právě vychází nová Vlasta - nejoblíbenější týdeník pro ženy

V novém čísle najdete:

  • Rozhovor: Simona Stašová
  • Móda: 33 modelů pro vaši inspiraci
  • Elixír krásy a mládí: Jak ho namíchat
  • Téma: sex po česku
  • + DOBRŮTKY K PIVU
Předplatné Vlasty

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Horký kafe: Neposedné šatičky

Horký kafe: Neposedné VIP šatičky

Hvězdy mají vytříbený styl. Navíc jsou jejich outfity pod taktovkou profesionálních stylistů. Občas ale (někdy ne náhodně) zapracuje vyšší síla a…

Akční letáky