Sidney Poitier (92): Jedněmi považován za bojovníka, druhými za blázna

Sidney Poitier

V roce 2002 stanul Sidney Poitier na oscarovém pódiu, aby převzal sošku za celoživotní dílo. Ocitl se na tom místě už podruhé. Prvního Oscara za výkon v hlavní roli získal roku 1963 a byl tehdy v té kategorii první a na dlouhou dobu poslední černošský laureát.

„Když jsem před více než 50 lety přišel do Hollywoodu, nemohl jsem se vydat po cestě, kterou přede mnou vydláždili jiní. Neexistovala vyšlapaná pěšina, po které bych vykročil, nebyly ukazatele, které bych následoval.“ Tak nějak mluvil Sidney Poitier v děkovné zdravici ten večer roku 2002. A s uspokojením sledoval, jak si před ním i po něm pro cenu jdou Denzel Washington i Halle Berry. Museli velmi dobře rozumět Poitierovým slovům. Washington byl po 38 letech teprve druhý černoch po Poitierovi, který získal stejné ocenění, a Berry první černá herečka odměněná za výkon v hlavní roli.

75letý herec v té chvíli mohl snad už nadobro zapomenout na tvrdou ránu pěstí, kterou dostal ve třinácti od kluka jen o málo staršího, jenž kolem něj projížděl na kole. Utržil ji bezdůvodně, jen proto, že byl černý a cyklista bílý.

VRAŤ SE KE ŠKOPKU!

K uvedenému incidentu došlo v Nassau, hlavním městě Baham, souostroví, kde žili jeho rodiče a kde vyrůstal i on, byť se narodil za krátkého pobytu rodiny v Miami. Znamenal první setkání budoucí černošské hvězdy s rasismem.

Do hlavního města se rodina přestěhovala z téměř idylického Kočičího ostrova, nudle sedmdesát krát šest kilometrů, kde se Sidney Poitier 20. února 1927 narodil.

Žilo se tam bez tekoucí vody, bez elektřiny, bez aut, chudí – a těch byla většina – se odívali do pytlů od mouky. Krabice od bot, po které se Poitier starší sháněl po narození syna, který měl jen kilo třicet a vypadalo to, že nedožije druhého dne, tam byla těžko k mání. Běloši tam žili všehovšudy dva a nikoho nenapadlo nadřazovat se nad druhé.

V Nassau, kam se odstěhovali, když se zkomplikoval export rajčat, která otec Poitier pěstoval, to bylo v tomto směru horší. Sidney tam však byl poprvé v kině. Viděl western, byl z toho úplně paf a po promítání dychtivě čekal před biografem, až budou vyvádět koně a dobytek a herci půjdou domů.

Ještě horší to z rasového hlediska bylo na Floridě, kam se Poitierovi záhy přesunuli, kde však Sidney dlouho nezůstal. Po roce nechal střední školy a utekl do New Yorku. Jako člověka z tropů ho tam zima trápila víc než bigotnost. Protloukal se všelijak, spával na ulicích i na autobusových zastávkách, a aby tomu utekl, dal se na rok k armádě. Jenže poté, co hodil židli po důstojníkovi, skončil zprvu na psychiatrii a pak opět v New Yorku u mytí nádobí, na stavbách, jako metař…

A pak jednoho dne roku 1945 zareagoval na inzerát, který si do novin dalo Americké černošské divadlo. Nehledalo vrátného, údržbáře ani kulisáka, hledalo herce, kterým nabízelo i studium. Proč ne, řekl si Sidney, inzerát jako inzerát.

Stačilo však, aby přečetl několik vět textu, a pomocný režisér mu vytrhl papír z ruky zděšený jeho těžkým přízvukem, stačilo pár zazpívaných not, aby bylo zřejmé, že adept má nulový hudební sluch – a to bylo u černého herce té doby neodpustitelné, a troufalec uslyšel doporučení, ať se vrátí, odkud přišel, a raději tam už zůstane.

SLAVNÝ NÁVRAT A JEŠTĚ SLAVNĚJŠÍ ODCHOD

Sidney Poitier se vrátil k nádobí.

Ale začal se přitom vzdělávat, četl nahlas, učil se výslovnost i základy dikce – a po čase se do divadla vrátil. Opět neuspěl, ale vedení divadla se ho zželelo a přijali ho s tím, že vedle studia a hraní bude dělat i domovníka. „Považovali mě tak trochu za blázna, ale myslím, že si mě docela oblíbili,“ vzpomínal po letech Poitier. Přiblížila se premiéra hry, kterou v divadle studoval v alternaci s o něco zkušenějším členem souboru jménem Harry Belafonte – a ten v poslední chvíli ze závažných důvodů hrát nemohl. Ke zděšení vedení divadla musel na jeviště Poitier a hrou osudu seděl v hledišti i hledač talentů z Broadwaye. Vybral si Poitiera.

Debut na Broadwayi popisuje Poitier v pamětech jako „příšerný“. Byl údajně tak hrozný, koktal, přeříkával se, nestíhal narážky, až si všichni mysleli, že je skvělý. Recenzenti psali o „svěžím komickém talentu“. Poitier jim nevnucoval dovětek, že šlo o komiku nechtěnou.

Z Broadwaye k filmu bývá často ještě daleko, ale Poitier měl štěstí, že vzbudil zájem jednoho z nejetablovanějších hollywoodských režisérů a scenáristů Josepha L. Mankiewicze. Podle Poitierových slov to byl člověk, který se nebál dát černému herci příležitost srovnatelnou s těmi, které měli běloši, ne jen groteskní, často ponižující štěky. Mankiewicz ho v roce 1950 obsadil do jedné z hlavních rolí rasového dramatu No Way Out. A nováček oscarového matadora nezklamal.

A dál už to jelo zdánlivě samospádem.

Přicházely nové a nové nabídky. Jenže Poitier všechny nebral. Stanovil si přísná kritéria a odmítal ty, jež považoval za nedůstojné – vždy si vzpomněl na to, jaké měl pocity, když viděl na plátně černocha v nějaké takové úloze, a podle toho se rozhodoval. Proto si musel vedle herectví ještě delší dobu přivydělávat i bokem – byl v té době už ženatý, na cestě bylo druhé dítě, a tak kupříkladu jeden čas vedl v Harlemu restauraci.

Ale stačili tři odvážní tvůrci, tři letopočty a tři filmy – Richard Brooks, Martin Ritt a Stanley Kramer, roky 1955, 1957 a 1959, a snímky Džungle před tabulí, Na kraji města a Útěk v řetězech způsobily, že do 60. let vstupoval Poitier jako opravdová hvězda, nadto první černošská.

BOJOVNÍK, NEBO UŽITEČNÝ IDIOT?

Pět let nato přišlo potvrzení jeho statutu v podobě Oscara. Vynesl mu jej výkon v milém, ale veskrze banálním filmu Polní lilie, který měl k burcujícím výpovědím tří posledně zmíněných snímků daleko.

Společenské klima v USA se ve vztahu k černošské menšině od druhé poloviny 50. let příznivě měnilo. A tak se mohlo stát, že Poitier se dostal do ranku nejžádanějších a také nejoblíbenějších herců.

I středostavovským paničkám, kterým rasismus latentně pospával kdesi v podvěsku mozkovém, byl tento slušný, uctivý, spořádaný, milý a inteligentní mladý muž sympatický. Klidně by ho braly za syna nebo manžela… Lépe, kdyby byl bílý, ale snad i tak, jak je.

Poitier své renomé stvrdil v druhé polovině 60. let dvěma filmy, veleúspěšnými a příjemnými na pohled, avšak z hlediska společenského významu bezzubými jak prašivý pes: Hádej, kdo přijde na večeři a Panu učiteli s láskou. Šly však v trojici s jiným snímkem, který je dopadem vyvážil: kriminální příběh na pozadí konfrontace černošského detektiva a jižanského křupanského policisty V žáru noci získal Oscara jako film roku. V některých jižních státech USA ho zakázali. Připomeňme si, že se psal rok 1967. Scéna, kdy Poitierova hrdinu udeří běloch a on mu to vrátí, byla do té doby na americkém filmovém plátně nevídaná. Ještě tři roky předtím, když se v Kongresu debatovalo o rovnosti práv černých a bílých, byla čtvrtina zákonodárců proti. A abychom nekřivdili filmu Hádej, kdo přijde na večeři, kde jde v komediálním hávu o vztah černého mladíka a bílé dívky: teprve v roce jeho uvedení do kin (1967) zrušil Nejvyšší soud USA zákaz rasově smíšených sňatků, který dosud platil ve třetině států.

Přesto, jak později přiznal, strávil Poitier značnou část tohoto plodného období v péči psychoanalytiků. Nedokázal se smířit s rozporem, který v něm sílil: navzdory úspěchu a obdivu cítil, že se štěstím a náhodou stal součástí kultury, do níž nepatří, která ho v zásadě odmítá; měl pocit, že musí být neustále ve střehu.

Přispěli k tomu i radikálové. Pro nastupující kontrakulturní hnutí, pro Černé pantery, pro ty, kteří po zavraždění Martina Luthera Kinga zakládali požáry ve městech a mašírovali v protestních pochodech, byl způsobný mladý černoch, který získá uznání bílých svou slušností, málo. Měli Poitierovi za zlé, že se stal parodií černocha, jako vystřiženou z Chaloupky strýčka Toma, ne sebevědomým bojovníkem za vlastní práva. Že je příliš měkký, nekonfliktní. Že posloužil establishmentu jako užitečný idiot.

VŠE VYŘEŠÍ ČAS

Při pohledu na americké filmové nebe či do hitparád dnešních časů, na to tvůrčí defilé sebevědomých etnických menšin, je zřejmé, že Poitierovy pochyby byly liché a jeho průkopnický přínos se vyjeví v plném rozsahu.

Tehdy však, v sedmé a osmé dekádě minulého století, jako by se jeho obavy potvrzovaly. Nakolik to vyžadovala politická korektnost, filmový průmysl otevřel své brány černé menšině i závažným společenským tématům a mohl změnit aranžmá výkladní skříně. Nějaké průkopníky, natožpak bojovníky už nepotřeboval.

Sidney Poitier začal pociťovat nedostatek rolí. Vyrovnal se s tím po svém: začal si je dávat sám.

V 70. letech režíroval pět snímků, vesměs vkusných, leč nevýznamných komedií, ve kterých hrál i hlavní role. V dalším desetiletí k tomu přibyly ještě čtyři filmy, kde už figuroval jen jako režisér a herecký prostor přenechával svým etnickým kolegům – například Billu Cosbymu nebo Richardu Pryorovi.

Z té doby si Poitier nese i zjitřenou vzpomínku na to, jak se mu porouchalo auto – vždy se pyšnil, že nepatří k těm filmovým bohatcům, kteří musí jezdit v rollsech či mercedesech, a kupoval si řetězově jen… cadillaky – a když zavolal opraváře, přišel černoch. Kdyby opovržení mohlo vraždit, byl by Poitier na místě mrtvý.

Nebylo mu z toho dobře. K psychoanalytikovi docházel přes 10 let. Stejně tak dlouho, v letech 1977 až 1988, nehrál.

K herectví se vrátil až v 90. letech, ale jen sporadicky a v nevelkých rolích. V novém tisíciletí nechal hraní docela a raději se věnoval psaní volně asociovaných pamětí a výkonu funkce nerezidentního velvyslance Baham v Japonsku.

Tehdy v roce 1940, kdy v Nassau dostal pěstí od bělošského cyklisty, asi sotva tušil, že 69 let poté dostane v Bílém domě nejvyšší civilní americké vyznamenání, Prezidentskou medaili svobody, z rukou černocha.

***

TAK ŠEL ČAS

1927 - Narodil se 20. února.

1946 - Debut na Broadwayi.

1963 - Získal Oscara za svůj výkon ve filmu Polní lilie.

1969 - Spolu s Paulem Newmanem a Barbrou Streisandovou založil produkční společnost First Artists Productions.

2001 - Vytvořil hlavní roli ve snímku Poslední šance, dramatu muže, který chce oživit sen své mrtvé ženy.

2002 - Oscar za celoživotní dílo.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky