Když někdo plánuje přesun na venkov, dostává rady, že to má stihnout, než děti přijdou do puberty. Jak to bylo u vás?
Směle bych to potvrdil, přestože holky na venkov chtěly. Místo víkendů a prázdnin se jim stalo domovem, když jim bylo čtrnáct a deset. Jenomže mladý člověk je neposedný: jsou-li tady, mají pocit, že jim utíká něco tam a obráceně.
Teď nás pravděpodobně čekají změny s přechodem jedné na vysokou a druhé na střední školu. Jen doufám, že obě si najdou svou vysněnou specializaci v Praze, aby se nám nerozvrátila rodina. Prahu a Olomouc nebo Brno bychom asi nezvládli. A Plzeň nebereme. (smích)
Vás a vašeho bratra na první natáčení přivedl tatínek, když coby kameraman natáčel seriál Doktor z vejminku. Dcery herectví neláká?
Krylo se to s tehdejšími změnami: poznali jsme se v roce 1990, těsně po revoluci, takže jak začínal náš společný život, začal i nový život společnosti. Vzali jsme za své heslo kapitalismu, že když nemáme příležitosti, musíme si je sami najít nebo vytvořit.
Vaše žena letos napsala představení Pokoj, v němž hrají samé ženy, a vy jste jí přispěl hudbou.
Provalilo se to způsobem, o který jsem nestál, protože se nemůžu rovnat s multitalenty, jako jsou Ondřej Brousek a Ondřej Brzobohatý. Já jsme Vandě pomáhal, protože mám rád nejen hudbu, ale i zvukovou složku představení vůbec.
Můj autorský podíl je minimální, spíš jsme hudbu vybírali a já s ní pracoval a připsal pár věciček. Pak jsem ještě muzikou opatřil jedno CD mluveného slova, které jsem namluvil. Nabídl jsem se, audioknížky mívají tak nízké rozpočty, že na hudbu téměř nezbude. Pokud se hudba omezí jen na nějaké předěly na syntezátorech, nelíbí se mi to.
Posloucháte audioknížky v autě při pendlování mezi Prahou a Vysočinou?
Pořád. Je velká škoda, že mluvené slovo využívá málo řidičů. Pokud si totiž vyberete, co vás zajímá, nebude vás to uspávat jako hudba, knížky jsou bezpečnější. Někdy poslouchám něco tak napínavého, že zastavím před barákem, psi se můžou uštěkat, ale já to nechci vypnout.
V televizi jsem zaznamenala, že jste specialista na dětské lékaře.
V případě seriálů jsem opatrný, což vyhovuje mé přirozené lenosti, a navíc se nechci divákům přejíst. Jenomže práci buď mám, nebo nemám, a je mi jasné, že když budu odmítat opakovaně, nenabídnou mi ani Receptář.
Televize mají sice složité strategie, kdy co nasazovat do vysílání, ale stejně se to občas sejde. Nejsem dvakrát šťastný, že jsem doktor ve dvou seriálech zároveň, ale Zázraky života jsem pro Primu točil před rokem a půl, navíc jako krátkodobou záležitost, zatímco v Ordinaci na Nově jsem průběžná postava.
Když přijímáte nabídku, říkáte si: Tohle bude nová střecha, tohle seno pro koně na zimu?
Honoráře pochopitelně hrajou roli, kdo říká že ne, kecá. Konkrétně o střeše nepřemýšlím, spíš si říkám, že doplatím pojištění, vrátím kus tohoto dluhu…
Poplatit dvě domácnosti a hospodářství asi není hračka.
Kupodivu finance nejsou to nejnáročnější, jsme relativně skromní. Neříkám, že se máme špatně, avšak mediální obraz příjmů herců není úplně věrný.
Narážíte na články, že herci berou za natáčecí den dvacet tisíc a víc?
Často to není pravda, a pokud ano, působí to disproporčně. Jsou lidi, kteří nemají tři roky do čeho píchnout, pak dostanou roli v seriálu a jsou na natáčení od čtyř od rána.