Vždycky si z toho dělám legraci. Když se narodíte a jmenujete se Cola-Cola, tak asi víte, že ten život nebude úplně jednoduchý, směje se sympatický herec. I jeho žena Ludmila velmi rychle poznala, že provdat se do slavné rodiny nese jistou ztrátu soukromí. "Několikrát se mi stalo, že nás paparazziové šmírovali od chvíle, kdy jsme vytáhli paty z domu," svěřila se v rozhovoru energetická herečka.

Prozradíte, kdo koho pozval první na rande?

Saša: No... jak to pojmenovat, tu situaci?

Lída: No... jak to pojmenovat? (smích)

Pokud to je nějak intimní, tak to nemusíte sdělovat veřejnosti.

Lída: Ne, vůbec. (smích)

Saša: Ta otázka není vůbec intimní a odpověď taky ne. My jsme v průběhu jednoho příjemného večera a vlastně i večírku v sobě našli postupně zalíbení. Takovým tím způsobem, že ze začátku je kolem vás spousta lidí a vy si začnete s někým povídat. A pak najednou zjistíte, že si stále povídáte s tím jedním člověkem, a kupodivu už ne tam, kde původně začal ten večírek, ale třeba u něj doma.

Tak to je vlastně takové vyplynutí situace.

Saša: Jo. Přesně. Děkujeme, že jste nám to pomohla pojmenovat. Tak by se mohl jmenovat tento rozhovor. Vyplynutí situace. (oba smích)

Lída: Já jsem vám říkala, že to není vůbec intimní, a najednou prozradíme, že jsme skončili u někoho doma. Úplně se teď červenám. (smích)

Oba jste herci – je tohle povolání pro manželství užitečné? Je potřeba občas „zahrát“ dobrou náladu?

Saša: O to by celé manželství mohlo být komplikovanější. Dalo by se to přirovnat k tomu, že bychom oba pracovali v tajných službách, kde hrozí, že dvojití, případně trojití agenti nevědí, co je pravda a kdo na koho co hraje. Takže stále platí stejný a jediný recept, že nejlepší je vše řešit „na férovku“. Věci rovnou řešit a říkat nahlas.

Jak rychle poznáte, kdy ten druhý přepne do hereckého režimu, pokud tedy doma vůbec někdy z nějakého důvodu přepínáte?

Saša: Holky hrajou furt.

Lída: (smích) Tak občas je to sranda, jsou totiž i chvíle, kdy přepnu. Ale většinou to souvisí s tím, že se učím nějakou novou roli. Na chvíli se do té zkoušené postavy převtělím, Sašovi něco v duchu té gury sdělím a on okamžitě ví a říká: „Klídeček, jo?“

Takže to naskočí jen v daný moment, kdy se vám rodinná situace propojí s nějakou rolí?

Lída: Přesně tak. Není to o tom, že bych si cíleně řekla: „No tak počkej, teď si s tebou pohraju.“

Saša: Naše práce nás dost ovlivňuje. Takže ve chvíli, kdy po celém dni, kdy někde hraju, přijdu domů, chvíli mi trvá, než se zklidním.

To znamená, že domů přicházíte ještě nabitý energií a dveře rozrazíte ve velkém hereckém stylu?

Lída: Ano. Jako kdyby nebyl doma, ale na jevišti.

Saša: Já se sice po příchodu domů bavím s Lídou „normálně“, ale vedlejší efekt toho je, že je mě v jednu ráno slyšet ještě třicet metrů do všech stran.
A na to fungují jemné mechanismy, pomocí kterých se postupně musím odpojit od postavy, kterou jsem hrál. Zkrátka se musím stát „normálním“.

Když víte, co právě hraje Saša ten večer v divadle, jste si jistá jeho náladou, ve které domů dorazí? Ovlivňuje i konkrétní role hercovo rozpoložení?

Lída: Vím o představení, u kterého si říkám: „Ty jo, on hraje dneska tohle, to zase bude.“ To je ten Oběd u Wittgensteina, to ti pak prostě hrabe. (smích)

Saša: Kolega zkoušel Fausta, a když byl ve třech čtvrtinách a práce začala vrcholit, takže v tom největším ponoru, vešel po celém dni zkoušení domů do předsíně, vykoukla jeho milá, a jen co se pozdravili, tak mu řekla, ať se nezouvá a jde se na hodinku či dvě projít. Že s tímhle výrazem domů chodit nemá. Zkrátka my herci potřebujeme nějakou chvilku na dojezd.

Stávalo se vám, že jste se vrátili domů z divadla nebo natáčení a oba jste po práci byli ještě ve své postavě?

Lída: Asi ne. Když jsme byli bezdětní, tak jsme se po představení někde sešli a teprve pak šli společně domů. Nebo jsme se vzájemně vyzvedli v divadle. Takže v tomhle modu, že bychom byli ještě „v roli“, jsme se doma nikdy nesešli.

Lído, když jste se se Sašou seznámili, byla jste připravená na tak velký mediální zájem o váš vztah?

Lída: Tím, že dělám práci, jakou dělám, a i když jsem nebyla seriálová hvězda, tak jsem na to, že zájem jednou třeba přijde, připravená byla. Tohle ale bylo jiné. Najednou jsem byla v médiích kvůli partnerovi. Bylo to daleko horší v tom, že jsem byla vnímaná jako něčí partnerka. Ale nebyla jsem z toho stresovaná, ani na začátku. Věděla jsem, že ten zájem za čas poleví. Zpočátku to ale samozřejmě byla honička, když nás šmírovali u domu, a kamkoli jsme se hnuli, nám byli fotografové v patách. To bylo náročnější, ale ustáli jsme to v pohodě, ne?

Saša: Já myslím, že se nám podařilo najít rovnováhu v tom, jak se představit jako pár. My jsme se neprezentovali stále a všude.

Lída: Vtipné bylo, že na akci, kde nás spolu fotografové vyfotili poprvé, jsem byla pozvaná já, a Saša byl tím pádem můj doprovod. Já jsem vzala na filmovou premiéru jeho a najednou se to rozjelo.

Teď už jste si zvykli, nebo vás mediální zájem stále štve?

Lída: Občas to nepříjemné je, ale je potřeba mít nadhled.

Saša: Na osobní úrovni s tím byla Lída srovnaná daleko líp než já. Je totiž z Valašska ze vsi, kde právě tohle funguje v komunitě vlastně samo od sebe. Ve chvíli, kdy jde někdo přes ves a někdo na něj zavolá otázku přes plot a ten člověk neodpoví, tak zatlouká, nebo to je pravda. Všichni jsou pod jakýmsi dohledem a nejlepší je všechno řešit na rovinu.

Lída: Několikrát se mi stalo, že jsem jela do divadla na zkoušku, cestou jsem vyhodila Sašu na jeho zkoušku a paparazziové nás šmírovali od chvíle, kdy jsme vytáhli paty z domova, až do chvíle, kdy jsme se zase vrátili. A já jsem celý den měla pocit, jako kdyby mě někdo šmíroval. Skutečně jsem o paparazziích nevěděla, ale ten pocit jsem měla. Tak tohle je nepříjemné.

Saša: Uplatňování této formy „investigativní žurnalistiky“ v případě, že jde o osobu veřejně známou, ale ne o osobu veřejně známou a podezřelou z nějakého protiprávního nebo nemorálního jednání, podezřelou z toho, že dělá něco, co by mohlo být odůvodněním tohoto špehování, to tam zkrátka není. A ukazuje se, že to musí dostat nějaký právní rámec. A netýká se to jen herců či známých tváří.

Sašo, kdy jste o soukromí přišel definitivně? Po filmu Samotáři? Nebo ještě dřív?

Saša: Já už jsem v této pozici byl před Samotáři. Měl jsem za sebou nějaké seriály i filmy. A otázka na to, kdy mně to začalo, když se jmenuju Saša Rašilov... Asi rozumíte... Já už jsem se s tím narodil. Vždycky si z toho dělám legraci. Když se narodíte a jmenujete se Coca-Cola, tak asi víte, že ten život nebude úplně jednoduchý, protože si všichni řeknou: „Jo aha!“

Lída: Jak seriály netočím a nejsem mediálně známá, tak mám opačný problém. Když se mě ptají na povolání a já řeknu, že jsem herečka, tak okamžitě následuje otázka: „A kde hrajete?“ Já to úplně nenávidím, tak jsem v porodnici v Podolí na první kontrole řekla, že jsem prodavačka. Byl to okamžitý nápad, zřejmě v návalu stresu, protože jsem chtěla, aby se mě nikdo na nic víc neptal.

Je vám příjemná přízeň fanoušků, kteří mají zájem o fotku?

Saša: Těch, kteří neznají určitou mez soukromí, je opravdu minimum.

Lída: Já tomu zájmu rozumím, vždyť divadlo hrajeme pro lidi, filmy i seriály točíme pro lidi.

Saša: Já se do situace fanoušků vžít umím. I já mám své idoly a jsou lidé, kteří jsou pro mě výjimeční. Chováme se tak všichni.

Lída: Já jsem tě jednou nutila, ať jdeš za Marešem na nějaké akci. (smích) On tam byl Leoš a já: „Dělej, Sašíku, jdi za ním. Já se s ním chci vyfotit.“ (smích) Ty ses tedy nakonec odhodlal, že za ním půjdeš, že bude určitě hrozně nadšenej. A nakonec to ale nedopadlo.

Sašo, hrajete v seriálu Sestřičky Modrý kód. Nahání vám v reálu lékařský plášť strach, nebo nikoli?

Saša: Lída by měla začít, ta má bílý plášť v rodině.

Lída: Moje teta je zdravotní sestřička a té důvěřuju už odmala. Kdykoli se mi něco stalo, byla první, kdo mi řekl, že to je a bude dobrý. Takže já jsem úplně v pohodě.

Saša: To já jsem jiný případ. Narodil jsem se totiž o chvilku dřív, a tím pádem jsem stihl, a to bez urážky, zažít socialistické zdravotnictví. Doktoři si respekt zasloužili vždy, protože dělali to nejlepší. Ale dneska vypadá dětské oddělení jako dětské oddělení. Tehdy bylo to prostředí dost depresivní, nehostinné a na mně to zanechalo následky. Bojím se nemocnice a všechny ty vjemy mám zafixované jako stresující. Samozřejmě už jsem velkej...

Lída: ... ale i tak je namáhavé ho někam dostat.

Nedávno jste prozradil, že se o domácnost stará hlavně Lída a vy třeba vyrazíte na nákup.

Lída: To bylo během korony, viď?

Saša: Takhle by se to asi dalo říct, ale dělba práce u nás striktně daná není. Dokonce si myslím, že nás to takhle baví a to, že každý uděláme něco a pokaždé je to vlastně něco jiného, je skvělé pro to, aby náš společný život byl odpočinkem a zároveň příjemně stráveným volným časem. Je ideální, když se věci nemusí dělat pravidelně, nemusí se plánovat a nic dopředu řešit. Dobré jsou změny a improvizace.

Oba děláte všechno, tudíž, Sašo, asi umíte i vařit.

Lída: Přes léto Saša především griluje.

Saša: U grilu se předvádí asi každý chlap. Fakt je, že jak jsme na společné zahradě s rodinou bráchy a je tam i máma a ségra, tak jsme v létě u grilu schopni snídat, obědvat i večeřet. A to mě baví.

Dokážete svou ženu ocenit, když doma natřepe peřiny a poklidí? Pokud si toho tedy vůbec všimnete, že je naklizeno.

Saša: No, kdyby Lída naklepala peřiny, tak bych si toho skutečně všiml.

Lída: (smích) To totiž dělá Saša. On je rychlejší. Já bych to samozřejmě udělala, ale on stele hned.

Saša: Postel je totiž hned po manželce má druhá nejmilovanější „bytost“ v životě. (smích) Je to spojené s tím, že já postel nerad opouštím. A to, co mi psychicky v loučení s postelí ráno pomůže, je právě stlaní, které je zároveň příslibem na večer, kdy se zase uvidíme a kdy zase budeme spolu. Takže smutně a depresivně stelu postel, ať už ten den uběhne a já si znovu můžu lehnout.

Takže kromě tohoto rituálu jste rád, že se vaše žena stará o teplo rodinného krbu?

Saša: Ano, jsem. Ale my to skutečně nemáme kompetenčně rozdělené, jak už jsem vysvětloval. A je krásné vědět, že když třeba něco neudělám, tak to Lída nenechá být a automaticky se o to postará. Nedávno jsem si ale všiml, že máme kouzelný koš na prádlo. Já do něj házím špinavé prádlo a ono se pak objevuje čisté ve skříni. Tím košem to někudy někam propadává, to je zajímavé.

Takový kouzelný koš na prádlo mají asi jen muži.

Lída: Já ho taky nemám. Ale znám ho. Naposledy jsem ho viděla u své maminky. (smích)

Lído, můžete Marušku Sašovi na pár dní svěřit a odjet v klidu na víkend s kamarádkami?

Lída: Určitě. Sašík byl s Maruškou a my jsme si vyrazily s holkama. Stejně tak byla Maruška u rodičů. Nemáme to tak, že se ji bojíme dát z ruky.

Takže si umíte udělat volno i vy dva?

Lída: Přesně. Jedeme jen my dva a Marušku dáme k našim, kde je absolutně spokojená. Oni jsou spokojení, že tam mají vnučku, a my víme, že je o ní výsostně postaráno.

Po narození Marušky jste, Sašo, proškrtal pracovní kalendář. Co jste obětoval jako první?

Saša: Omezil jsem divadlo. Samozřejmě ne působení v Národním divadle, kde jsem ve stálém angažmá, ale další nabídky a příležitosti. Důležité je přemýšlet o svém volnu dopředu. Lépe plánovat a čas pro sebe a rodinu si v kalendáři vyhradit jako první. Přesně to jsem dřív dělal. Marušce jsou tři roky a mně už to zase začalo „ulítávat“, protože když člověk svou práci dělá rád, tak je těžké nabídky odmítat. To si řeknu, že je to za dlouho, třeba až příští rok...

Lída: ... a pak se to najednou sejde. Před koronou jsem volala Sašovu agentovi a říkala mu, že to takhle nejde, že Saša spí tři hodiny denně a to je na kolaps. A on mi odpověděl, že s tím musíme něco udělat. A přišla korona, takže se to vyřešilo samo. Ale vlastně se to jen přesunulo. Tak uvidíme, jak to bude.

Vy se, Lído, plánujete vrátit do práce na jeviště hned? Hodně brzy po porodu?

Lída: Plánuju to, ale otázka je, co bude. Rozhodně mám termín prvního představení, a to osmadvacátého října.

Saša: To jsem ani nevěděl, takže jsem se to dozvěděl teď zároveň se čtenáři.

Je číslo dvě pro vás finální počet dětí?

Saša: Ne.

Lída: (smích)

A to se teď zároveň se čtenáři dozvěděla Lída?

Lída: Ano. Takže já už si fakt nezahraju. Takhle já dělám kariéru. Domácí dětské divadélko. (smích)