Diskutujte: Dokážete si Rytmuse představit jako spořádaného otce od rodiny?

Momentálně je Rytmus k vidění každou neděli na Nově, kde se stal členem poroty soutěže Hlas ČeskoSlovenska. Co se jeho týče, on sám pěkně nahlas a bez rozpaků říkal, co si myslí.
Měsíčníku Kraus, konkrétně autorce Marianě Masterové poskytl jeden z mála rozhovorů, které kdy novinářům dal. Říká v něm například: „Založil jsem to na obyčejnosti, aby měli lidi pocit, že jsem jeden z nich. Můžu to hrát na intelektuála, ale nechci.“

To by vám šlo, hrát intelektuála?
Jistě. Můžu zvolit jakoukoli polohu. Třeba abych vypadal jako slušný inteligentní chlapec, který hraje šachy, Pak zase můžu být primitiv, který se raduje z obyčejných věcí. Můžu být kýmkoliv, je to přece hra. Iluze. A čím jsem starší, tím jsem v ní přirozenější.

Takže to, co předvádíte – arogantního sprostého snoba – je maska.
Ano, jedna z masek.

Zajímalo by mě, jestli, když se doma hádáte, pošlete svou partnerku „do piče“.
Ne, to není můj styl. Navíc se s mou holkou doma nehádáme. Ale jsou případy, kdy si zkrátka dotyčný zaslouží poslat do piče. Na tom bychom se mohli shodnout.

Když si to upřímně rozebereme, vaše image je: jsem slavný, skvělý, fenomén, bohatý a všechny vás mám víte kde.
Ano, i tak mě mohou lidé vidět. A nevědí, že právě proto, že se mi daří, umím pomoct jiným. Těm, který třeba tolik štěstí nemají. Já pořád jen nekleju, nenadávám. Zpívám taky o lásce, naději. Ale o tom nikdo nepíše. A pak se zase někdo utrhne a nadává mi, že jsem změkl, proč už nekleju a nenadávám. Dělám proto svá alba tak, jak žiju. Někdy mám chuť nadávat, být sprostý a povrchní a v polovině skladeb mluvím o hlubších věcech.

Vyrostl jste na sídlišti. O čem jste snil?
Pokud si vzpomínám, snil jsem hlavně o drahém autě. Říkal jsem si, že na ně nikdy nebudu mít. Chtěl jsem mít drahé věci. Zlatý řetízek a hodinky.

Hlásíte se k tomu, že jste z poloviny Cikán. Výjimečný Cikán.
Jsou Cikáni páni, ostatní Cikáni a pak úplní sockaři.

My říkáme kmáni. Vy jste Cikán pán.
Bílí to mají přece stejně. Někomu se daří a někdo je na podpoře a jí z popelnice. A já jsem Cikán, který patří do té sorty, která něco dělá.

Když se hlásíte k Romům, proč se o ně nestaráte? O ty v ghettech, ve zvláštních školách. Mohl byste jim pomoct.
Já se o ně starám tak, že jim ukazuji cestu. Víc neumím udělat. V první řadě se starám o sebe, pak o svou muziku a svoje blízké. Když se najde čas, přijedu někam do školy pokecat s Cikány, udělám to.

Nemohl byste svůj vliv využít lépe?
To, co dělám pro mladé – pro Cikány i bílé – stačí. Důvod, proč se hlásím k Cikánům, je ten, že jsem Cikán a nestydím se za to.

Proč jste si to, že jste Cikán, nechal vytetovat na ruku?
To je dávno. Asi jsem s tím nebyl ještě úplně srovnaný, Možná jsem měl komplex. To byste musela znát celý ten příběh. Vyrostl jsem v bílé rodině. Nikdy mi neřekli, že jsem Cikán. Moje máma, co pamatuji, měla bílého manžela, mého otčíma. Před ním chodila s cikánským muzikantem, který už za komunistů hodně cestoval a nakonec utekl. O tom jsem nevěděl.

Neřekla vám to?
Nikdy mi to neřekli. Možná jim to poradil nějaký psycholog, co já vím, abych z toho neměl zamotanou hlavu. Vychovávali mě v tom, že otčím je můj táta a máma je máma. Ale když jsem přišel do puberty, všímal jsem si, že jsem tmavší. Ve škole mi někdy spolužáci říkali – podívej se na sebe, to není tvůj otec, to není tvoje máma. Měl jsem z toho schízu. Až moje první holka mi pak řekla, že můj otec byl Cikán. Bylo mi patnáct.

Jaké to bylo dozvědět se od ní takovou věc?
Fakt zvláštní. Byl jsem trochu v šoku. A pak jsem se rozpomněl, že jsem si tátu trochu pamatoval… Docela dlouho trvalo, než jsem se s tím srovnal. Vymýšlel jsem si, že jsem Španěl nebo Ital, protože jsem vyrostl mezi lidmi, kteří říkali – s tím se nebav, to je Cikán. Já ani oni jsme neměli tušení, že jsem „polocikán“ a vlastně jsme se chovali rasisticky, nadávali na Cikány a tak.

Jak jste se s tím vypořádal?
Časem. Uvědomil jsem si, že díky tomu, že jsem Cikán, mám talent na muziku, cit pro rytmus. Dokonce jsem se setkal i s otcem, který žije v Innsbrucku. Dnes prohlašuji – jsem z poloviny Cikán a dělám hudbu pro všechny.

info

Březnové číslo měsíčníku Kraus je právě na stáncích v prodeji. Růžové… K nepřehlédnutí. A zajímavých článků spousta:

  • Natálie Kocábová čeká své třetí dítě a v rozhovoru tvrdí: „Jsem líná protestantka poblázněná literaturou.“
  • Setkáte se s lidmi, kteří pracují v profesích, co rozhodně nejsou pro každého. V článku „Život s mrtvými“ se podíváte do tváře lidem, které možná potkáte cestou do nebe.
  • Podnikáte? Přečtěte si, jak se vydělávají miliony. Úspěšní podnikatelé, kterým se to povedlo, mají tipy.