Zuzana Kronerová: Jednou jsem režiséra odmítla kvůli umělině a pak toho litovala

Herečka Zuzana Kronerová.

U diváků má rodinnou protekci a vůbec se jí nebrání. Zuzana Kronerová je na otce, vynikajícího herce Jozefa Kronera, hrdá a vzpomíná na něj s láskou. Se stejně sympatickou otevřeností mluví o sobě i rolích, které z ní udělaly respektovanou nositelku slavného jména. Za postavu Mariky ve snímku Rudý kapitán získala (ve výčtu svých filmů několikátou) nominaci na Českého lva, povedl se jí i film Bába z ledu, v němž hraje Hanu, ovdovělou matku dospělých synů.

S Bohdanem Slámou jste netočila poprvé, důvěra režiséra určitě herce motivuje. Platilo to u Báby z ledu?

Nejdřív musím říct, že s Bohdanem jsme nejen spolupracovníci, ale i kamarádi. Mám ráda jeho manželku, syny, navštěvujeme se, jezdíme k nim na chalupu do jižních Čech s manželem, někdy i s našimi dospělými dětmi. Ale i kdyby to byl ten nejlepší kamarád, rozhodnu se vždycky podle scénáře. Pokud by se mi Bohdanův scénář v něčem nelíbil, asi bych s ním po zralé úvaze diskutovala, ale on je naštěstí tak skvěle píšící režisér, že jsem zase kývla.

Co vás „zase“ přesvědčilo?

Například, že scénář Báby z ledu nekalkuluje s humorem. Postavy řeší své problémy v situacích a vztazích, které jsou zajímavé, do určité míry tragické, ale také dojemné a trochu směšné. Ovšem ten humor je přítomen jaksi mimochodem, vstupuje do příběhu nenápadně, a to mě strašně baví. Proto jsem třeba přijala v Bohdanově filmu Čtyři slunce epizodku, kdy jsem řekla jediné slovo „nie“. I to bylo po zralé úvaze.(směje se)

Stalo se vám, že jste roli odmítla, a pak si to vyčítala?

Jednou jsem to udělala Štefanu Uhrovi, vynikajícímu režisérovi – no, a pak jsem litovala. Šlo o film Pásla kone na betóne s výbornou Milkou Zimkovou. Měla jsem hrát její kamarádku, ale nějak mi ta postava zaváněla „umělinou“, prostě jsem to neodhadla. Myslím, že pan režisér mi to nikdy úplně neodpustil. Tu postavu pak hrála česká herečka a já jsem ji jako satisfakci aspoň nadabovala do slovenštiny.

Pojďme zpátky k Haně. Ona změní svůj život, když potká partu otužilců, v ní sympaťáka Broňu, ale důsledky řeší celá její rodina – ta je vlastně hlavní hrdinkou filmu…

Ano. Dnes zažíváme hlubokou krizi rodiny a rodinných vztahů, i proto je to myslím velmi potřebný film. Symbolem této neutěšené situace je Hanin vnuk Adámek, zažívající každodenní stres z atmosféry mezi rodiči, kteří spolu neustále soutěží a bojují. Jsou zahlceni kariérou a dítě je pro ně jen jakousi rekvizitou, co navenek slouží jako důkaz jejich vynikajícího společenského statusu. A pak je ten film potřebný i jako vzkaz pro starší lidi, že není třeba se bát životní změny, zejména takové, která znovu objeví a obnoví hodnotu lásky. Protože pokud jsme my, tedy matky, otcové, babičky a dědečkové, v harmonii sami se sebou, máme i zdravější vztah s těmi ostatními.

To se vaše hrdinka naučí?

Postupně. Hana není jednoznačně kladná postava, udělala v minulosti dost chyb, řešila za syny jejich problémy a slabosti, neuměla se přiblížit ani vnoučkovi, maximálně se ho zeptala – co jste měli na oběd – aby správně odhadla, co uvařit k večeři. Stopy na ní zanechalo i její submisivní postavení ve vztahu s manželem, který ji zřejmě uzurpoval a myslel si, že on je tou elitou národa, zatímco manželka něco jako uklízečka a kuchařka. Po jeho smrti synové ten model do určité míry převzali.

Pro tuhle roli jste podstoupila tvrdý trénink otužování v ledové Vltavě, který se vám údajně líbí dodnes…

Ne údajně, to je pravda, žádná novinářská kachna, v otužování pokračuji! (směje se) Už se ke mně přidal i manžel, děti se chystají, jen se ještě neodhodlaly. Ale pokaždé si říkám – škoda, že jsem s tím nezačala, když byly malé, mohli jsme si ušetřit hodně návštěv u lékaře! Většinu svého života jsem byla velmi teplomilná. Ale ta radost a euforie, když teď vylezu z vody, dám si horký čaj a trošku si zaběhám, je k nezaplacení. A bonus navíc – celý rok jsem nebyla nemocná!

Ženskou revoltu zažila také vaše divadelní hrdinka Shirley Valentine, kterou jste hrála před lety i v Praze.

Hraju ji pořád, teď jen na Slovensku. Shirley se rozhodne trochu bláznivě, má smysl pro humor, i pro černý humor, takže opustí bez varování rodinu a odjede ozdravit své manželství do Řecka. To Hana je bojácnější, ale metaforicky i ve skutečnosti jí ledová voda v české řece dodá kuráž stejně. Ani v jednom případě však nejde o tvrdou revoltu, která by mohla blízkým ublížit, to by Shirley ani Hana nikdy neudělaly.

Do jaké kategorie žen řadíte svou archivářku Mariku ve filmu Rudý kapitán?

Marika je žena, která už od života nic nového a možná ani dobrého nečeká. Je uzavřená, nepřístupná, skeptická až cynická, respektive to je maska, za kterou se skrývá. Něco jako ochranné zbarvení. Bavilo mě na ní, že má svoje tajemství, není to jednoznačně záporná, ani jednoznačně kladná postava. A ještě je i vtipná. A přitom je nešťastná.

Během své kariéry jste hrála hodně potvor, nesympatické, bezcharakterní ženské. Netoužila jste po absolutně dokonalých hrdinkách?

Ani ne. Tu a tam se mi podařilo zahrát si i kladnou postavu, nebo čistě komickou, ovšem nejlepší jsou ty tragikomické, které mě naštěstí neminuly. Protože oba tyhle momenty, humor i dramata, jsou v životě permanentně přítomné, takže pro divadlo je to úrodná, živná půda. Některé herečky chtějí být jen šťastné a krásné, nechtějí hrát ty nesympatické nebo komické ženy, ale mě to naopak baví. Myslím, že je ve mně, v mé herecké povaze, kus klauna.

Po tatínkovi?

Po obou rodičích.

Jaká byla maminka, kromě toho, že byla také herečka?

A výborná herečka! Zejména v Martině, kde jsem se narodila, odehrála spoustu vynikajících rolí. Třeba Desdemonu v Othellovi, kdy otec hrál Jaga, tenkrát oba získali za své výkony velké uznání. Jinak byla tatínkovi celý život oporou, vždycky optimistka, a třebaže se k ní později osud jako k herečce zachoval trochu macešsky, měla obrovský smysl pro humor, pro komično. Otec naopak navzdory úspěchům míval melancholické chvilky, býval smutný klaun. Maminka se vzorně starala o naši rodinu, běžné povinnosti brala na sebe, takže když jsme s tatínkem ve dvě ráno debatovali v kuchyni u červeného vínečka, nechala nás napospas umění a šla si klidně lehnout. Rodiče se velmi milovali, proto také odešli brzy po sobě, maminka otce přežila jen o rok.

Když ocením ty společné debaty ve dvě ráno – jak zvládal slavný herec každodenní roli táty?

Byl báječný, skotačivý jako kluk. Děti miloval, všechny, proto taky uměl tak úžasně vyprávět pohádky. Po mně pořád chtěl vnoučata, ještě jsem byla na vysoké škole, a jen s mírnou nadsázkou mi vždycky navrhoval: „Vdávat se nemusíš, ale nějaké vnouče už by se hodilo!“ (směje se) No, a jakmile se narodili Tereza a pak Adam, mohli si s ním dělat, stejně jako já v dětství, co chtěli. Byl tím nejlepším a nejtrpělivějším dědečkem na světě.

Vy jste se dostala profesně do skoro fatální časové smyčky. Váš otec vytvořil v 60. letech hlavní roli v oscarovém snímku Obchod na korze a vy jste před časem hrála ve stejnojmenném americkém muzikálu na Nové scéně.

Ten muzikál už se bohužel nehraje, i když já i mí kolegové si myslíme, že varovné poselství filmu i představení je třeba divákům zprostředkovat, zvlášť ve společenskopolitické situaci, kdy ve slovenském Parlamentu sedí velmi extremistická strana.

Byl to skvělý muzikál, silný příběh o lidské nenávisti a slabosti, chvílemi zábavný, s výbornou hudbou, který by mladí diváci měli poznat. A samozřejmě role Rozálie Lautmanové, kterou jsem alternovala s Božidarou Turzonovovou, byl herecký dárek.

Otcovu partnerku, filmovou Rozálii, slavnou polskou herečku Idu Kamińskou, jste poznala osobně?

Pravdaže, byla u nás na návštěvě, s otcem se přátelili, pamatuji se, jak mě jako mladé děvče fascinovala její proměna. Dostali tenkrát pozvání na festival v Cannes, a tam nepřijela žádná stařičká, východňárská židovská babička Lautmanová, ale atraktivní žena s nádhernými platinovými vlasy, nápadnými náušnicemi, dokonalou postavou v luxusních šatech – prostě opravdová hvězda. Vzhledem k narůstající antisemitské politice v Polsku byla paní Kamińská nucena emigrovat brzy po natočení filmu do Ameriky, tam stále hrála, zemřela v 80 letech jako světově uznávaná herečka v New Yorku.

TAK ŠEL ČAS

1952 - Narodila se v Martině herci Jozefu Kronerovi a herečce Terézii Hurbanové-Kronerové.

1974 - Absolvovala herectví na VŠMU a nastoupila do Divadla pro děti a mládež v Trnavě, kde zůstala pět let. S matematikem Milanem Hladkým má dceru Terezu (30) a syna Adama (28).

1991 - Stala se členkou bratislavského Divadla Astorka Korzo ’90, předtím hrála na Nové scéně Slovenského národního divadla, hostovala v brněnském HaDivadle, v pražském Národním divadle a na dalších scénách.

2001 - Získala Českého lva za roli ve filmu Bohdana Slámy Divoké včely.

2017 - Věnuje se stále pedagogické práci na VŠMU v Bratislavě, připravuje několik divadelních premiér, exceluje v novém filmu Bába z ledu, který bude v dubnu soutěžit v mezinárodní sekci newyorské přehlídky Tribeca.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky