Když se člověk pořád pouští do něčeho nového, tak prý stárne pomaleji… Věříte tomu?

Nevím. Možná stačí, když nepřestane dělat na stará kolena to, co dělal na mladá. Organismus má dojem, že stárnutí se nekoná. Na jevišti Divadla Járy Cimrmana hrajeme v osmdesáti to, co jsme hráli ve třiceti. Pro duši i tělo je to evidentně prospěšnější než koukat z okna. Jiná otázka je, jestli publikum na závěr netleská jen z údivu, že to dědkové dohráli až do konce.

Po strništi bos jsou vaše vzpomínky z dětství. Je ve filmu nějaká scéna, která vám evokovala klukovské zážitky zvlášť intenzivně?

Je. Když v květnu 1945 vjel na náměstí v Kopidlně první tank Rudé armády a zastavil před radnicí, vylezl jsem na něj a řekl posádce všechna čtyři ruská slova, co jsem uměl. To setkání s unavenými vojáky, o nichž zakázané rádio léta hlásilo, že se k nám blíží a jednoho dne přijedou, mám vyryté v paměti navždycky. Tuto scénu jsme pro film natáčeli na náměstí ve Slavonicích. Komparz složený ze zdejších občanů vytvořil takovou atmosféru, že jsem se rázem ocitl na konci války. Hraju ředitele školy a malého Edu, tedy sebe, mám vysadit na tank. Udělal jsem to a slyšel jsem, jak říkám ta čtyři slova.

Jaký byl malý Lojzík Grec, hlavní hrdina filmu Eda Souček a vlastně vaše druhé já?

Lojzík odvedl skvělou práci. Je to citlivý kluk a už to, že vydržel 50 dní před kamerou, je obdivuhodné. Je to také zásluha Terezky Voříškové, jeho filmové maminky, protože se s ním dokázala sblížit a získat jeho důvěru. Překvapilo mě, jakou trpělivost měl Honza (režisér) s celou dětskou partou. Až mi bylo jako bývalému učiteli divné, že jim trpí nepozornost a blbnutí, a před záběrem jsem mu pošeptal: „Proč je neseřveš?“ On mi do ucha tiše odpověděl: „Táto, jsou to děti. Chtějí si hrát, a musejí pracovat.“

Jste rád, když se lidé nad vašimi filmy dojímají?

Ano. Jsem rád, když jim film zasáhne srdce i bránici. Nerozumím tomu, proč se dojetí bere jako příznak kýče. Je to přece důkaz, že divák je vtažen do příběhu a soucítí s jeho postavami.

Napsal jste si pro sebe roli ředitele školy, měl jste před očima někoho konkrétního?

Za protektorátu zažila moje žena jako malá školačka pana řídicího Františka Pejsaru, který rušil povinný rozhlasový projev k Hitlerovým narozeninám svými poznámkami o dubnovém počasí, o tom, že se probouzí jaro a přiletí čápi.

Škola a učitelování se vám do rolí, a to i v divadle, pořád vracejí. Je to záměr?

Asi to bude tím, že člověku se líp píše o tom, co zná z vlastní zkušenosti. A škola je vděčné téma, protože je nám všem společné. Každý do ní chodil.

Když píšete, na kterou fázi se nejvíc těšíte?

Na dialogy. Když nevím, jak dál, nechám postavy, aby si povídaly. Jedna řekne A a druhá musí říct B nebo C, a někam se to pohne. Humor ve filmech, na kterých jsem se podílel, bývá většinou v dialogu, málokdy v obraze. Není to moje plus, ale je to tak. Jsem slovní, řečový.

A co vás naopak stojí nejvíc sil?

Při psaní Po strništi bos jsem se nejvíc trápil tím, jak se osvobodit od vlastních vzpomínek ve prospěch příběhu. Dávat postavám jiné úkoly, než jaké měly v mé paměti. Řešením bylo nechat text nějakou dobu (v mém případě 10 let) u ledu a pak si ho přečíst objektivnějšíma očima skoro jako práci někoho jiného. Tento časový odstup se mi osvědčil i při psaní Vratných lahví.

Pamatujete si na svůj autorský start, který text vám vyšel jako úplně první?

Pamatuju. Byla to kratičká povídka Krahulík z přízemí a družice. Vyšla v deníku Mladá fronta a byla o tom, jak dva znepřátelení sousedé pozorují z půdy první družici neboli sputnik. Ale první opravdickou autorskou radost mi udělal František Filipovský, když četl v rozhlase mou povídku Ruina musí být opředena.

Vaše knižní Povídky i Nové povídky byly mimořádně úspěšné, získal jste za ně cenu Magnesia Litera. Proč jste je nabídl čtenářům vlastně dost pozdě? A proč mezi nimi není Ruina?

K povídkám jsem usedl, abych si splnil předsevzetí z mládí. Tehdy jsem netušil, že budu psát pro divadlo, pro film a pro Uhlíře, chtěl jsem být spisovatelem, ale život to zařídil jinak. Když mě pak nakladatelství Fragment oslovilo s nabídkou vydat knížku, zkusil jsem to. Potěšilo mě, si našla tolik čtenářů, a dostal jsem za ni nakloněnou sošku Olbrama Zoubka za bestseller roku, a tak jsem přidal druhou. Proč v nich není Ruina? Asi se mi ubožačka nezdála tak dobrá jako před léty.

Jak se z písničky stane „trvalka“? Charakteristika v zahrádkářské literatuře je pěkná: „Rozrůstá se každý rok sama znovu do krásy a je schopna vytlačit i to, čemu se říká plevel.“

Trvalku nelze naplánovat. Jaroslav a já skládáme jednu písničku za druhou a pak čekáme, která se takzvaně ujme. Dříve to znamenalo, že se dostane k táboráku a do rozhlasu a vydrží tam roky. Dnes to znamená, že ji někdo pověsí na YouTube a ona tam léta visí a dosáhne mnoha zhlédnutí. Z našich trvalek jich má nejvíc Když se zamiluje kůň (5,5 milionu). Kupodivu ještě víc má operka Červená Karkulka (7 milionů). Rozhlasy už naše skladby – až na malé výjimky – nehrají. Mimochodem, plevelných písniček máme taky hodně a některé jsou i krásné, ale líbí se jen nám dvěma a několika spřízněným duším.

Proměňuje se nějak zásadně dětský vkus?

Abych pravdu řekl, my to nezkoumáme ani se nechceme do vkusu dnešních dětí trefovat. Písničku pustíme do světa, když se líbí nám, autorům. Máme zkušenost, že v určitém věku děti naši tvorbu opouštějí, ale pak se k ní vrátí, když se stanou rodiči. Tak si vysvětlujeme, že při dlouhých cestách autem si je krátí společně obě generace.

Do jaké míry vás k napsání dobrodružných a humorných pohádkových příběhů inspirovala vaše rodina?

Takhle vznikla knížka Tatínku, ta se ti povedla. Naše dvě děti Hanička a Honzík nechtěly, abych jim před spaním četl, ale abych vymýšlel legrační pohádky na přání. Například si přály pohádku o vysavači nebo o mouchách. A těšilo je, jak se s tím hmoždím. A mě zase těšilo, když jsem z toho vybruslil tak, že se nenudily.

Divadlu Járy Cimrmana je přes padesát let. Máte i dnes ten pocit očisty, o kterém jste říkal, že se po představení cítíte svěží, jako byste se osprchoval?

Být hercem v komediálním divadle, kde vaší prací je rozesmávat publikum, je povolání blahodárné pro obě zúčastněné strany. Komik řekne dobře svou repliku, diváci to potvrdí smíchem, a tím mu přes rampu jeho energii vrátí. Ve vzduchu je atmosféra radosti a tu dýcháme všichni. Ten pocit osprchování vzniká také tím, že na jevišti zapomenete na problémy, které vás sužují. Není tu pro ně místo, máte jedinou starost: být dobrý a nezkazit večer divákům ani svým kolegům.

Vy to popisujete jako běžnou praxi, ale provozovat ji přes 50 let?

To, že Divadlo Járy Cimrmana vydrželo půl století, je malý zázrak. Říkalo se,, že mé divadlo má naději vydržet pět až sedm let, že je to divadlo jednoho nápadu. Tato výstraha možná způsobila, že jsme s Ladislavem Smoljakem při psaní dělali všechno pro to, abychom byli divadlem mnoha nápadů. Aby každá hra byla v něčem jiná, a přitom neuhnula ze stylu. Máme velkou a vděčnou diváckou obec, kterou spojuje smysl pro humor. Abychom ji nezklamali a mohli toto krásné povolání vykonávat, všichni, co spolu hrajeme, vzdorujeme věku, dokud nás nepoloží na lopatky.

TAK ŠEL ČAS

1936 - Narodil se 28. března v Praze.

1958 - Absolvoval Vysokou školu pedagogickou, kde poznal kolegy Miloně Čepelku, Ladislava Smoljaka i svou budoucí ženu Boženu, roz. Němečkovou. Vzali se o rok později. Mají spolu dvě děti: dceru Hanku, která je spisovatelkou a překladatelkou, a syna Jana, režiséra.

1965 - V rozhlasovém pořadu z Nealkoholické vinárny U Pavouka se poprvé objevila postava Járy Cimrmana. O dva roky později vzniklo divadlo nesoucí jeho jméno.

1974 - Byla natočena komedie Jáchyme, hoď ho stroje! Následovaly další divácké hity Marečku, podejte mi pero!, Kulový blesk, Vrchní, prchni!, Na samotě u lesa, Vesničko má středisková (nominace na Oscara)…

1991 - Obecná škola – první společný film se synem Janem, (nominace na Oscara). 1994 Vzniklo Centrum Paraple, jehož je patronem. Pomáhá lidem ochrnutým po poškození míchy.

1996 - Triumf rodinného tandemu Svěráků: Oscar za film Kolja.

2007 - Po mnoha odkladech byl natočen další společný snímek Vratné lahve, jeho zrod předtím zčásti osvětlil dokument Tatínek.

2010 - Jeho nejbližší spolupracovník Ladislav Smoljak podlehl rakovině.

2017 Premiéra filmu Po strništi bos, oslava jubilejních 50 let existence Divadla Járy Cimrmana a spolupráce s Jaroslavem Uhlířem. Tu připomene 28. října originální rodinná show v O2 areně.

Autor: Jana Bednářová