NEBYLY JSME KONKURENTKY ANI KAMARÁDKY - Pod tímto titulkem vyšel před lety v Týdeníku Květy dvojrozhovor s Věrou Špinarovou a Marií Rottrovou. Spojoval je ostravský patriotismus, ale jinak byly jejich cesty za slávou rozdílné. I když vlastně ne tak docela…

Vybavíte si, kdy jste se viděly poprvé?

Věra: Já přesně. Když jsme měli sraz osmých tříd ve vítkovickém kulturáku, Maruška tam zpívala a pro nás žáky vyhlásili pěveckou soutěž. Přihlásili jsme se asi čtyři, všichni jsme zpívali Vánoce, Vánoce přicházejí, já vyhrála a Maruška mi předávala výhru: vánoční kolekci.

Marie: (výbuch smíchu) To si vůbec nepamatuju!

Věra: Přišla jsem s kolekcí domů a oznámila, že taky budu zpěvačka. Bylo mi čtrnáct.

Obě jste začínaly díky pěvecké soutěži.

Marie: O soutěži Hledáme nové talenty mi řekl bratr, tak jsem se přihlásila. V porotě seděli: Jarmila Veselá, Jiří Vašíček a další dva lidé. Do finále, ve kterém nás doprovázel Orchestr Gustava Broma, jsme se probojovaly čtyři dívky. Skončila jsem poslední. Byla jsem na tu Veselou pěkně naštvaná, co si to dovoluje. Vyhrála jsem až další soutěž, Poprvé před kamerou.

Věro, vy jste soutěž talentů vyhrála?

Marie: Jasně, otevřela pusu a nemohla nevyhrát.

Věra: Právě že ne. Přihlásila jsem se na soutěž v Porubě v kulturáku, zpívala jsem vlastní písničku, doprovázela se na kytaru a vyhrála Květa Macurová, která jódlovala s Dudeškem.

V roce 1969 jste si vzájemně vyměnily kapelu. To není moc běžné.

Věra: Tak to vyplynulo… Zpívala jsem s Flamingem, a když Maruška odešla z Majestiku, dostala jsem nabídku já.

Marie: Bylo to ještě komplikovanější: já jsem přešla do Flaminga místo Hanky Zagorové, když odešla do Prahy. Byl to trojčenž. Věra: víc už nás tam nebylo… (smích)

Hana Zagorová z Ostravy brzy odešla. Čím to, že vy jste zůstaly? Nebyly dobré nabídky?

Věra: Co jsem otevřela pusu, už mě lanařili do Prahy. Semafor, Rokoko… Ale nikdy jsem o stěhování neuvažovala. Kdybych to udělala, možná už s vámi tady dnes nesedím. Tlak v Praze je ohromný.

Marie: Nabídky byly vždycky, ale odolávala jsem. V Ostravě bylo skvělé zázemí: kluci z kapely Flamingo hráli v ostravském rozhlasovém orchestru, natáčela jsem v televizi, několik let jsem měla vlastní pořad Divadélko Pod věží. Natáčela jsem moře písniček. V rozhlasovém archivu jsou spousty těch, které ani nikdy nevyšly na desce.

Dvacet let jste žily a zpívaly vedle sebe. Byly jste konkurentky, nebo kamarádky?

Marie: Ani jedno. Byly jsme vedle sebe, nelezly jsme si do zelí. Obě jsme měly dobrou kapelu, občas jsme se potkávaly na výstavních trzích, Dni tisku nebo Dni horníků.

Věra: Existovala jediná agentura, Krajské kulturní středisko, která nás posílala na koncerty, a my se míjely. Totéž televize: jednou byla v Televizním klubu mladých Maruška, příště já.

Jak vzpomínáte na dětství?

Marie: Vyrůstala jsem v Hrušově, to byla Ostrava deset. Chodila jsem tam do školy, do kostela, tatínek hrál na varhany, měl dva sbory, já jsem v nich začala po pubertě zpívat, sedm let jsem chodila na klavír. A na gymnáziu jsem pak zpívala se školní kapelou.

Věra: Já pocházím z Brna, do Ostravy jsem přišla v sedmi letech. Táta dostal práci jako horník, z chladného baráčku u řeky Jihlávky jsme se přestěhovali na moderní sídliště Poruba, kde byla koupelna, na záchod se nemuselo lítat na dvorek… Do Pohořelic u Brna jsem jezdila k babičce každé prázdniny. V Ostravě se mi pak vždycky po těch dvou měsících smáli, že jsem chytila hantec; volala jsem na ně: „Děcká, počkéjté!“ S brněnskou výslovností jsem měla problémy i v začátcích zpívání. V ostravském rozhlasu mě všechno naučili. Tvrdě. Nikdo se s námi nemazlil.

Marie: Pérovali nás, což je dobře. Byla to skvělá škola.

Věra: Když teď přijdu do studia, postavím se k mikrofonu a za čtvrt hodiny jdu domů. Při natáčení nemám žádný problém.

Obě jste měly za manžely muzikanty. Doporučily byste to zpěvačkám?

Věra: To je těžká otázka, každý musí podle sebe. Můžu říct, že pro začínající zpěvačku je dobré mít partnera z branže, pomůže jí.

Marie: Hodně jezdíte, je příjemné být spolu a sdílet společnou profesi. Manžel, který má civilní zaměstnání, mladý kluk, bude těžko snášet, že mu žena jezdí po koncertech.

Synům jste muziku nerozmlouvaly?

Věra: Samozřejmě jsem Adamovi říkala, že to není jednoduchý život, ale viděla jsem na něm, že je nejšťastnější za pianem. Zkoušel i něco jiného, ale vždycky se k muzice vrátil. Pak jsem řekla, že když má kapelu, přifařím se k nim. Nacvičili repertoár a už několik let hrajeme spolu. Je spokojený. Jakmile řeknu, že jdu příští rok do důchodu, dostane záchvat, že jsem se zbláznila.

Marie: Martin kvůli muzice po roce opustil architekturu na ČVUT. Přihlásil se na pedagogickou fakultu, vystudoval hudbu a češtinu. Hrál s různými kapelami, potom založil svou skupinu - Proud. Vítek začínal v Ostravě s Buty, v Praze začal hrát s J. A. R. a potom v Proudu se svým bratrem.

Věra: A hrál se mnou.

Marie: Na basu, nebo na bicí?

Věra: Na basu. Na bicí hrál Kroczek a Pastrňák na kytaru. Výborné! Ještě že to skončilo, to byla strašná jízda! (smích)

Marie: Synové pak měli kapelu v Praze. Víťa přestal hrát a začal produkovat desky; mně vyprodukoval pět cédéček. Zpívá a skládá doma u kytary. Jednu jeho písničku jsem si před časem vybrala. Napsala jsem si k ní text Pozemský ráj. Martin žije v Kanadě, skládá muziku k seriálům pro děti.

Vnoučata jsou taky muzikální?

Marie: Martinův Mylo je ještě maličký, oba Vítkovi kluci muzikální jsou. Bruno začal loni hrát na elektrickou kytaru a už stříhá taková sóla, že žasnu. Maxíkovi jsme k nedávným narozeninám koupili bicí. Líbí se mu to.

Věra: Já mám jednu vnučku, Johanku. Chodí do první třídy a na piano. Shodli jsme se s Adamem i jeho tátou, že je muzikální, jinak bychom ji nenutili. Uvidíme.

Společné téma pro vás jsou i mladší muži. Je to recept na věčné mládí?

Marie: Netuším. Každopádně je to zvláštní. Kamarádi mého mužského se nestačí divit – všichni vědí, že mě miloval celou střední a vysokou školu. Poslouchal jenom Rottrovou. V osmdesátých letech se rozhodl, že půjde na můj koncert v Lucerně. Zmínil se o tom před jednou zdravotní sestrou, která mu řekla, že koncert určitě není, protože ležím u nich ve špitále. Druhý den koupil kytku, ale v nemocnici se dozvěděl, že mě právě propustili. Takže před dvaceti lety jsme se minuli. Pak se oženil. Já ho neznala, on si kupoval moje desky a četl rozhovory se mnou.

A hlídal, kdy budete volná.

Marie: To určitě ne, tenkrát s tou kytkou přišel jenom jako fanoušek. Seznámili jsme se, když se rozváděl.

Před časem jste mi říkala, že svatbu zatím nechystáte.

Marie: Zatím pořád nechystáme. Občas na tohle téma něco žertovného prohodíme, ale nic se neděje. Je to hezké, jak to je.

Věra: Chlapy já už neřeším. Před rokem a půl jsem se s přítelem rozešla.

Marie: To je pro mě novinka!

Věra: Nikde jsem se o tom nešířila. Už několik let jsme se snažili, až to vyšumělo. Rozešli jsme se v klidu. Míšův syn Martin bydlí v mém bytě v Ostravě, na barák ke mně jezdí, pohlídá mi psy, když jedu pryč. Máme výborné vztahy.

Věříte na osud? Ptala jste se kartářky, jestli před sebou nemáte velkou lásku?

Věra: Neptala. Jsem sama spokojená, nikoho nehledám. Měla jsem staršího muže, Iva Pavlíka, Víťa Vávra byl stejně starý, Michal o třináct let mladší, takže jsem zkusila všechny varianty. A že bych si dneska našla někoho ve svém věku, to si nedovedu představit. Mám sama se sebou problémy, jsem ráda, že jsem se ráno v pět postavila na nohy, abych přijela do Prahy. A ještě někoho opečovávat? To už se mi nechce.

TAK ŠEL ČAS

1951 - Narodila se 23. prosince v Pohořelicích u Brna.

1958 - S rodiči se přistěhovala do Ostravy, vyučila se chemičkou.

1972 - Vydala své první album Andromeda.

1982 - Vyšlo album Meteor lásky.

2007 - Byla pozvána jako host na ostravský koncert legendárního zpěváka Joea Cockera.

2017 - Zemřela v neděli 26. března v pražské motolské nemocnici, kam byla převezena poté, co ji na koncertu postihla zástava srdce.

VĚRA ŠPINAROVÁ

Už jako malá hrála na housle, později přemluvila maminku, ať s ní jde do kina na Perný den s Beatles – a okamžitě zatoužila po kytaře. Mezi absolutní špičku domácí scény ji katapultovala nahrávka Music box (1969). V 80. letech jako jedna z mála dovedla vyprodat a svým drsně barevným hlasem si podmanit sportovní haly. V porevolučním víru se na čas odmlčela, aby se s novým elánem vrátila na výsluní.

Během své bohaté kariéry získala mnoho ocenění, kromě jiného jako nejprodávanější zpěvačka roku 1973. Bodovala i na Bratislavské lyře. Jejím největším hitem se stala melodie z westernu Tenkrát na západě, která vyšla s českým textem pod názvem Jednoho dne se vrátíš. „Melodii vybral Ivoš Pavlík,“ vzpomínala před lety pro Týdeník Květy. „Vyhodili jsme nějaké pasáže, text napsal Zbyšek Malý a nahráli jsme to s velkým smyčcovým orchestrem v ostravském rozhlase. Tam písnička deset let ležela, protože byla hrozně dlouhá, přes pět minut. V televizi jsem ji zazpívala, až když František Polák chtěl pomalou písničku do pořadu Ring volný. A celý národ se do ní zbláznil.“

Jednoho dne se vrátíš. Den se v růži skryl a z růže vůní bral, tím jsi dlouho žil a kráse přísahal. Mám už v tváři sníh, to léta můžou být, s prázdnem slůvek tvých chci sotva v písních znít. To víš, že zůstanou, jak loukám tváře kvést. Dál v knihách všech zázraků mou písní zníš dál. To víš, že půjdem k nám, jak cestám zbývá jít též dveřím co vzývají jak náruč toužení, já dlaň tvou stále znám. To víš, sny zůstanou, a možná může nás hřát zas dál pár slůvek tvých, když poznáš stůl a nůž, když s příliš krásnou lží se loučit náleží. Vítej k nám, vítej k nám ten stůl tu máš. Už náruč znáš, jak chutná prázdná číš přijď zas k nám, ať sám už víš, jak ve dvou dá se žít, až přijdeš zpátky k nám.

Věra Špinarová nazpívala i řadu dalších hitů, připomeňme alespoň Meteor lásky a Bílou Jawu 250.