Stanislav Motl: Při plavání v jezeře jsem nestačil Lídě Baarové, film o ní lže

Spisovatel Stanislav Motl.
Spisovatel Stanislav Motl.
Zdroj: www.profimedia.cz

„Příběhy, kterými se zabývám, mě ovlivňují a inspirují,“ říká Stanislav Motl, novinář, spisovatel a dokumentarista, který odhalil mnohá šokující tajemství, pátral po stopách válečných zločinců, navázal přátelství s prvorepublikovými hvězdami a objevil i skutečné hrdiny. Naposledy například Antonína Kalinu, zachránce tisícovky židovských dětí, o němž jsme donedávna neměli ani ponětí.

Kde jste příběh Antonína Kaliny objevil?

Hodně pracuju v zahraničí, a když jsem byl v polovině 90. let opět v Izraeli, řekli mi o něm dva historikové. Byl jsem překvapený, že o něm vůbec nevíme. V té době letěl světem příběh Oskara Schindlera, krátce nato i Nicholase Wintona, ale o Kalinovi se nikde nemluvilo. A přitom, při vší úctě k pánům Schindlerovi i Wintonovi, oni při svých záchranných akcích neriskovali život, ale Kalina ano. Tím se od nich zásadně liší. Byl to politický vězeň ve dvou koncentračních táborech a děti zachraňoval přímo tam. O život mu šlo mnohokrát.

Jak děti zachraňoval?

Na konci roku 1944, když se blížila Rudá armáda, se Němci snažili zahladit stopy zvěrstev ve vyhlazovacích táborech a hnali vězně na pochody smrti. Směrem na západ, do dalších táborů. Kalina si všiml, že v každém takovém transportu bylo tak 40 dětí. Věděl, že bez pomoci nepřežijí. A tehdy se mu v táboře Buchenwald podařilo zařídit jakýsi dětský blok. Měl to celé dobře vymyšlené. Dal například před ten blok cedulky, že je uvnitř tyfus, takže se mu Němci vyhýbali. Děti také nemusely chodit na appelplatz, a tím na sebe zbytečně neupozorňovaly. Pak využil i toho, že Američané vybombardovali centrální kartotéku Buchenwaldu, a díky tomu mohl měnit zápisy živých za mrtvé. A třetí fintou bylo, že při evidenci nechal zapisovat jména dětí tužkou a později jména, která zněla židovsky, mohl vygumovat a napsat místo nich jména takzvaně árijská. Dokázal neskutečné věci. Díky nim děti přežily. Byli mezi nimi i budoucí držitel Nobelovy ceny za literaturu Imre Kertész, držitel Nobelovy ceny za mír Elie Wiesel nebo jeden z největších světových fyziků Felix Jiří Weinberg.

O Kalinově příběhu jste napsal knihu a natočil dokument. Co myslíte, že by tomu říkal, kdyby se toho dožil?

Víte, co bylo zajímavé? Když se ho jeden spoluvězeň tehdy ptal, proč tak riskuje, říkal, že on už má život za sebou, ale ta děcka musí přežít. Bylo mu tenkrát pouhých dvaačtyřicet. Jsem rád, že se o jeho hrdinství konečně ví, že získal prestižní titul Spravedlivý mezi národy a státní vyznamenání. On byl tak skromný, že o tom, co udělal, nikdy nemluvil, ani ve své rodině, a i proto se o něm tak dlouho nevědělo. Jako by si neuvědomoval, co dokázal. Bral to jako povinnost. Možná by si ta vyznamenání ani nevzal.

Na jakou kauzu, příběh, který jste řešil, jste podobně pyšný?

Čím jsem starší, tím víc o sobě pochybuju. Říkám si, jestli vůbec ještě něco umím. Když čtu Hemingwaye, ptám se, proč vlastně píšu. Sám se považuju za lovce příběhů, a je jich opravdu strašně moc. Třeba příběh posledního pasažéra z Titaniku Michela Navrátila, který se až v 91 letech dozvěděl, že má česko-slovenské kořeny. Vypátral jsem to v matrikách. Táta se mu utopil, když mu bylo pět, a on si celou dobu myslel, že je Maďar. Jeho táta byl přitom ze Seredě, ale jeho rodiče sem přišli od Hodonína. Příběhy se mi rodí pod rukama. Jdu třeba do archivu a už to sepíná, vidíte jméno a za ním příběh.

Známé je i vaše setkání s Lídou Baarovou. Její život byl v poslední době hodně přetřásán, co na to říkáte?

Příběh Lídy Baarové se mi pořád vrací. Oslovuje mě už od roku 1990, kdy jsem se s ní seznámil. Měl jsem to štěstí, že jsem nejen ji, ale hodně starých herců osobně znal, a vím tak i věci, které se obecně nevědí. O Lídě Baarové se třeba tvrdí, že byla hloupá a neuměla hrát divadlo, ale já mám důkazy, že ani jedno tvrzení není pravdivé. Po válce hrála s úspěchem divadlo v Německu i v Rakousku, o čemž svědčí mnoho pochvalných kritik, a uspěla i ve filmu. Byla podle mě jedinou českou hvězdou, která dosáhla skutečného mezinárodního věhlasu. Natočila filmy s Vittoriem De Sikou, s Fellinim. Po válce s úspěchem hrála velké dramatické role. Hloupá také rozhodně nebyla. Měla velkou knihovnu, a jak jsem se přesvědčil, neměla ji na okrasu, ale ty knihy skutečně četla. Milovala poezii a vážnou hudbu. Dnešní mediální obraz Lídy Baarové je „ta od Goebbelse“ nebo „ta, co se pořád opíjela“. Ale já ji pamatuju, jak plavala v jezeře u Salcburku, kde měla pronajatou pláž, a já, přestože nejsem špatný plavec, jsem jí nestačil. Jezdila také na koni, hrála tenis. Cítím jako povinnost uvést některé věci na pravou míru, a proto jsem vydal rozšířenou verzi své knihy Lída Baarová a Joseph Goebbels.

Co jste říkal na film Lída Baarová?

Já jsem ho neviděl… Lidé mi říkali, že je tam třeba scéna, v níž čeká na popravu. Nic takového se ale nestalo. Ona vězení na Pankráci považovala dokonce za vysvobození, protože po tom, co zažila v Mnichově, to vysvobození skutečně bylo. Existuje i fotka z Pankráce, kde se usmívá. Někteří bachaři ji tam dokonce brali tak trochu jako celebritu. Každé ráno šla z cely, vzali ji do kanceláře a ona, protože uměla perfektně psát na stroji všemi deseti, jim přepisovala jídelní lístky pro místní jídelnu a přitom jim vyprávěla zážitky z natáčení. Jednou se stalo i to, že se jí zeptali, jestli se nechce podívat domů. Vzali auto a skutečně ji odvezli do vily. To jsou fakta.

Zaujalo mě i vaše pátrání po českých kořenech francouzského herce Jeana Maraise.

Víte, jak to celé vzniklo? Do vesničky Bohuslavice u Nového Města nad Metují přišla v roce 1943 žádost o prověření árijského původu rodiny Jana Mareše, protože z ní má pocházet Jean Marais. A oni ten dokument skutečně měli. Ještě docela nedávno žil svědek, který ho viděl. Jenže přišel rok 1945, blížili se Sověti, na radnici se báli a pálili všechny dokumenty. Škoda, že je jen někde nezakopali. Příbuzní tehdy Jeanu Maraisovi napsali dopis a on jim odepsal hodně šalamounsky. Napsal, že kdo ví, že všichni patříme do jedné rodiny, bylo to celé takové zvláštní. Od Jiřího Žáka, který s Maraisem dělal velký rozhovor a napsal o něm knihu, vím, že měl doma několik publikací o Praze, o Československu. I to je zajímavé. Možná Jean Marais nechtěl, aby se po tom pátralo. Třeba se bál, že by po něm příbuzní chtěli peníze. Když ale srovnáte fotografie rodiny a jeho, podoba je tam zjevná.

Dalším zajímavým příběhem, po němž jste pátral, byla smrt spisovatele Exupéryho.

To považuju za jednu z největších věcí, které jsem kdy udělal. Pátrání trvalo 20 let a hlavním bodem bylo interview s letcem Horstem Rippertem, který Exupéryho sestřelil. U tohoto případu bylo důležité, že jsem jel na místo, kde se to stalo. Vždycky říkám badatelům, aby nezůstali jen u dokumentů, ale jeli na daná místa. Já jsem takhle objevil člověka, který jako mladý rybář viděl souboj Rippertova a Exupéryho letadla a popsal ho stejně jako Rippert, jehož tvrzení byla zpochybňována.

Vy jste přišel také s teorií, že se Antoine de Saint-Exupéry možná chtěl zabít, že souboj a následné sestřelení byl úmysl...

Moje teorie je taková, že měl pocit, že je na konci svého života. Často vyprávěl kamarádům na základně, že to ve Francii po válce špatně dopadne, že nastane čas pomstychtivosti a poteče krev. Několikrát přímo říkal, že chce umřít, že je na konci, ale že nechce zemřít obyčejně, ale jako hrdina. Horst Rippert mi vyprávěl, že na něj útočně nalétl, vletěl mu přímo do střel. Přitom Exupéry nebyl ozbrojen. Paradoxem je, že Horst miloval jeho knížky, a kdyby věděl, že v letadle, které na něj útočí, je jeho oblíbený spisovatel, nikdy by nestřílel. Jeden z historiků, kteří se tímto případem také zabývali, se podivoval nad tím, proč se s tím Horst svěřil až v 90 letech. Já mu na to odpověděl, že se za to styděl. Je to přece logické. Víte, co to je vystupovat po válce, že právě vy jste sestřelil Exupéryho? A navíc, on s tím nepřišel sám. Vypátrali ho historici podle záznamů na letecké základně.

Trávíte hodně času v archivech?

Jsem ještě ze staré školy, pro mě jsou základem archivy, knihovny, rodiny, příbuzní, pamětníci a také analýza v hlavě. S internetem pracuju minimálně, abych nebyl ovlivněný. Když si všechno tzv. vyzdrojujete, pak máte jistotu, že to, co jste zjistili, je pravda. Samozřejmě, že to je pracná metoda, ale když se v tom pohybujete celý život jako já, pak už víte, kam máte jít, koho oslovit. Moje knihovna obsahuje 9 000 svazků, nemluvě o archivech, které už ani nemůžu mít doma, protože bych se v tom utopil. Vím ale, že mám vždycky kam sáhnout.

TAK ŠEL ČAS

1952 - Narodil se 6. března v Ústí nad Orlicí. Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK.

1990 - Vydal svou první publikaci Muži generála Pattona.

1994 - Stal se jedním z reportérů pořadu Na vlastní oči v televizi Nova. Působil tu až do roku 2009.

2002 - Velký ohlas vzbudila jeho kniha Prokletí Lídy Baarové.

2003 - Za svou práci věnovanou tematice druhé světové války získal několik cen, mj. cenu festivalu česko-německo-židovské kultury Devět bran.

2010 - Začal připravovat rozhlasový pořad Stopy, fakta, tajemství, který se dosud vysílá a má i televizní verzi.

2013 - Vychází kniha Děti Antonína Kaliny, věnovaná zachránci židovských dětí přímo v koncentračním táboře. O tři roky později vzniká na základě této knihy televizní dokument. Když čtu Hemingwaye, ptám se, proč vlastně píšu.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky