Simona Stašová v rozhovoru: Člověk, aby se bál říct, co si opravdu myslí a cítí

Simona Stašová
Simona Stašová

Mnoho žen si ji bere jako příklad. Výborná v profesi, věk hází za hlavu, nehodlá slevit nic ze svých nároků. Navíc herečku Simonu Stašovou snad nikdy nepotkáte nenaladěnou. Geny? Možná. Ale taky vytrénovaná vůle nepoklesnout v kolenou při první překážce.   

Prostě to vypadá, že jste se narodila pod šťastnou hvězdou…

No vidíte, a ono to není tak docela pravda, kdyby tohle všechno platilo beze zbytku, tak bych snad ani nemohla na jeviště. Já netahám jeviště do svého života, ale svůj život na jeviště. Taky si podle toho vybírám scénáře, hry, a taky se o mně nejvíc dozvíte při práci, tam jsem obnažená. Člověk je uzpůsobený tak, že rád zapomíná na své prohry a chce si pamatovat jen to, co se povedlo. A divadlo právě ukazuje ty pády, bolesti, jinak by to byla nuda. Já ale vždycky hledám pohled na smutky a trápení z úhlu, kdy se může divák zasmát. Svým vlastním prohrám, protože jedině takový pohled je životaschopný.

I ve vaší rodině byly roky, kdy se nebylo čemu smát, přesto jste vy i maminka, Jiřina Bohdalová, komediální herečky.

Možná právě proto, protože co vás nezabije, to vás posílí, a to platí v naší rodině, i ve všech rodinách, beze zbytku! Pokud člověk přežije všechny rány, maléry, průšvihy, tak se vždycky najde důvod, proč jít dál. Především děti. Ty mají svůj vlastní svět, hodnoty, a nezajímají je smutky minulé, které rodina prožila. Ony jsou ten důvod zvednout se, neplakat a nesmutnit, zavřít všechny bolesti do sebe a dívat se na život jejich očima.

Myslíte, že láska k dětem je silnější než k muži?

Tak o tom nemůže být pochyb. Nejdřív fungují hormony, pud rozmnožovací, který je silnější než pud sebezáchovy, a pak opět zafunguje příroda, která matku donutí skočit pod vlak, aby zachránila své potomky. Je to tak správné a krásné. Hraju o tom hru Filumena Marturano, je stará 70 let, asi všichni ji znají jako film Manželství po italsku se Sophií Lorenovou a Marcellem Mastroiannim… Jsem šťastná, že ji můžeme hrát se Sváťou Skopalem na našich jevištích, že má stále co říct, diváci se můžou zachechtat, i nějakou slzu zamáčknout.

Který potlesk, z těch prvních, ve vás zůstal nejsilnější?

Já šla po schůdkách kariéry velmi pomalu a na každém schodě jsem se velmi dlouho zdržela. Takže nějaké ohromení potleskem se u mě nekonalo. Nejdřív tleskali těm druhým, hlavním postavám, a já jsem se na jejich potlesku jen přihřívala. Snad až někdy v mých padesáti v Divadle ABC někdo řekl: „Na tuhle hru se bude chodit na Stašovou!“ Tak to mě sebralo, do té doby mě vůbec nenapadlo, že se nebude chodit jenom na autora, na hru, nebo na moji mámu, ale taky na mě!

Co to s vámi udělalo?

Přepadl mě neskutečný pocit zodpovědnosti, což není vždycky nejlepší, aby z toho všeho herec neztuhnul. Začala jsem si pomalu k sobě vybírat partnery, aby mi s tou tíhou pomohli. A povedlo se. Dneska hraju s pardály, jako Olda Vízner, Petr Nárožný, Sváťa Skopal, Michal Dlouhý, ale i s generací mladých...

…mladých pardálů?

…a jmenovitě s Filipem Cílem, Jaromírem Noskem a Zdeňkem Piškulou. A vybrala jsem si na DAMU to mládí nejtalentovanější – Andrejku Daňkovou, Kamilku Trnkovou a Adama Vaculu. Jsme už vlastně divadelní parta, a ujišťuji vás, jsem za ni vděčná.

Věříte, že máme někde nastavené, odkud a kam dojít?

Věřím na životní bumerang. Na to, že co vysíláte, taky přijímáte. Já vlastně na to nemusím věřit, jsem o tom přesvědčená! Že čemu dáte energii, to se vám vrátí. A je to v pozitivním i negativním smyslu, dostihne nás i to zlé. Třeba ne hned, ale po čase. A pak se člověk ptá: „Proč zrovna já?!“ No, je dobré se podívat zpátky, a vždycky je tam nějaký důvod.

Ani se vás nemusím ptát na prázdniny, stačí se podívat na Letní scénu Divadla Ungelt: divácký evergreen Římské noci, také Drobečky z perníku, Poslední ze žhavých milenců, Skleněný zvěřinec… Docela slušný maraton.

Říkám svým kolegům v kamenných divadlech: „Já za vás budu hrát v létě, kdy všechno voní, ptáci nad námi lítají, dobře se dýchá, diváci si můžou vzít vínečko v kalíšku do hlediště, a vy za mě budete hrát o Vánocích a na Nový rok, kdy já vyrazím na lyže.“ Je to dobrá domluva, dobrá výměna, oni mají malé děti a musí s nimi k moři a na chaty a starat se, a já už mám tohle období za sebou a pracovní prázdniny mi vůbec nevadí.

Dívám se na vaše vlasy, které by stačily na tři hlavy. Bylo pro vás těžké vytvořit si image, se kterou jste spokojená?

Já vždycky říkám, že když mi naši dělali vlasy, tak se hodně soustředili. Jo, vlasy už mi prokázaly v životě hodně dobrou službu. V Pelíšcích byl drdol pouze a jenom z mých vlasů, když chci vypadat exkluzivně, jako v Románu pro ženy, dám si natáčky a hříva je převeliká, ale i do čarodějnic se velmi hodí, je co rozčepejřit. A když chci vypadat obyčejně, jako moje Shirley Valentine, tak si je sepnu a chodím jako doma. Nepamatuju si, že bych někdy měla paruku, všechno se dá z těch pačesů vytvořit!

Nosíte zrzavou barvu, víte o tom, že vám perfektně sedí?

Ano, vím. Dokonce jsem se narodila jako zrzavá, pak se to samo proměnilo, a já byla až do pětačtyřiceti medová blond, taková ta barva, co se nedala v kadeřnictví trefit, byla jsem na ni patřičně pyšná. Ovšem přišla role v seriálu Místo nahoře, měla jsem zrzavou malou dcerušku, byla tak talentovaná, že režisér Karel Smyczek řekl, že roli dostanu, jedině když se obarvím nazrzavo. Byl to vnitřní boj, ale bylo dobře, že mě k tomu Karel přinutil. Dnes je jasné, že jsem ve své podstatě zrzka.

Umíte být pěkná, ovšem nebojíte se ani ošklivek. Kdy jste si uvědomila, že není zapotřebí být za každou cenu dokonalá?

Dokonalost vám často zničí přirozenost a jen málo žen dokáže být perfektně upravených a nepůsobit uměle. To platí ve vzhledu, v modelingu, ale i v herectví. Když chcete, aby se s vámi diváci ztotožňovali, aby ve vás viděli sami sebe, tak může být dokonalost velmi na škodu. Chyby jsou zajímavé, ojedinělé, originální. Ale věřte, že já se o dokonalost nemusím snažit, ona by mi ta snaha stejně nebyla moc platná. (směje se)

Jste štíhlejší než v dobách začátků, máte větší šmrnc. Jak dokážete zůstat svěží, myšlením mladá?

Musím být odolná, ale jde to. Dnes se toho na ženskou klade víc, než je slušné. A postavit se všem těm atakům – věku, ale i dětem, které už nejsou děti a mají často radikální názory, dá zabrat. Dopřát jim dospělost, na druhé straně zvládnout trochu trauma, že už nás „tolik“ nepotřebují, není tak úplně jednoduché. Mě zachraňuje smysluplná práce na jevišti, kde sama hledám a nacházím odpovědi na tyhle otázky. Když přečtu hru, která tohle všechno obsahuje, rozbuší se mi srdce, zakousnu se do role a nepustím. Jsem dříč. A pak mi taky pomáhají rodiče, kteří mě ve svém věku potřebují čím dál víc, a já si to vážně užívám. Je příjemné být potřebným. A tím myslím hlavně čas, který s nimi trávím, víc jim vlastně dát nemůžu. Tohle mi drží svěží a mladou mysl.

Kolik volnosti jste dopřávala synům, aby se to nepřeklopilo na moc, nebo zase na málo?

Nejsem velký vychovatel, ani pedagog, šla jsem cestou příkladu a popovídání si, hlavně být s nimi. Nemám ráda zákazy a příkazy, to jen budí tlak a protitlak. Volnosti a svobodné vůle měli moji synové habaděj, a vím, že se mi podařilo z nich vychovat samostatné jedince, slušné lidi.

Kolik jste jí měla vy?

Já jsem měla absolutní volnost, mantinely byly jen v tom, co si můžu k rodičům dovolit a co už ne. Kolik kritiky na jejich adresu smím vyslovit, a co už si musím nechat pro sebe. Myslím, že to tak bylo v pořádku, protože dodnes mám s mámou skvělý vztah a navždy mám, co ano, a co ne, přesně zakódované.

Dotýkají se vás věci, které jste dřív třeba neřešila?

Ano, člověk s věkem a zkušenostmi vnímá okolí citlivěji, zažila jsem už ve společnosti ledacos, ale to, co se teď děje všeobecně kolem, mi nevyhovuje. Hrubost, nesnášenlivost, zloba, člověk aby se bál říct, co si opravdu myslí a jak to cítí, aby nebyl označen za vyvrhele. Proto se tak upínám k divadlu. Je to magický prostor, kde i na tyto otázky můžu něco lidem sama za sebe sdělit, a cítím, že to velmi vnímají.

Synové jsou dospělí a vy jste se rozhodla pro další přírůstek do rodiny… Tak mi tu vaši Pepinu konečně představte!

Pepča je divoženka, kterou našli v lese u Mělníka, a děti ji donesly do útulku jako tříměsíční štěňátko. Asi si mě vybrala, protože jsem byla ve spojení s tím útulkem už přes rok a chtěla jsem pejska, co bude rád jezdit autem. Ve stejný den, kdy jsem do útulku zatelefonovala, mi sdělili, že mi právě chtěli taky volat, protože tam mají takovou střapatou zrzavou fenečku, že by se ke mně hodila, že je mi snad i podobná. (směje se) Dneska už ji mám dva a půl měsíce, je to parťačka, divadelní pejsek, který se mnou jezdí všude po zájezdech, do divadel… A když jsme mluvili o té volnosti, tak té má taky habaděj. Miluje mě, poslouchá mě, teda hlavně v divadle, kde čeká v šatně, když jsem na jevišti, ale když jdeme ven, což je teď hodně často, tak si zaběhne, kam chce, ovšem vrátí se. Vidím na ní, že by se sama o sebe uměla docela dobře postarat. Má už povahu naší rodiny.

TAK ŠEL ČAS

1955 - Narodila se herečce Jiřině Bohdalové a geofyzikovi Břetislavu Stašovi.

1977 - Nastoupila do Divadla E. F. Buriana, kde poznala i svého prvního manžela Pavla Trávníčka.

1986 - Jejím druhým mužem se stal italský profesor dějin umění a literatury Eusebio Ciccotti. Mají spolu syna Marka. Po osmi letech se rozvedli.

1995 - Narodil se jí syn Vojtěch, jeho otcem je herec Pavel Skřípal.

1999 - Zazářila v Hřebejkově filmu Pelíšky.

2014 - Na festivalu v Tiburonu v San Francisku získala Golden Reel Awards, prestižní cenu za výkon ve filmu režiséra Filipa Renče Sebemilenec.

Autor: Jana Bednářová

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky