Kolik jste vlastně vydala desek?

Vůbec nevím, čtyřiadvacet, pětadvacet? Nejsem archivář vlastních věcí, netuším. Líp by to řekl nějaký můj fanoušek, protože ti to mají spočítané. Jistá jsem si jen v tom, že tahle nová deska vyšla po devíti letech.

Proč taková dlouhá pauza?

Původně jsem už nechtěla vydávat žádnou desku, protože je to v mnoha ohledech, nejen finančně, složité. Měla jsem pocit, že ani autorský potenciál žádný není, a navíc, kdo si dneska koupí desku kromě autorovy rodiny? Pak jsem si ale pořídila novou kapelu Amsterdam a chlapci mě přemluvili, protože přinesli nové písničky s texty, které za desku stály. Oslovilo mě to a řekla jsem si, proč ne. Kromě toho jsou na desce ještě dvě věci Oty Petřiny, s nímž jsem dlouhá léta spolupracovala, a jedna Petra Jandy. Tohle všechno dohromady se mi zdálo jako dobrý materiál na desku, takže je na světě.

Je možné, že bude úplně poslední?

Já nevím. Vzhledem k tomu, že v té kapele je velký autorský potenciál, možná poslední není. Uvidíme ale, jak se bude deska líbit publiku. Pro mě bylo zásadní zjištění, že mimo jakési centrální dění jsou autoři, kteří mají co říct, kterým o něco jde.

Proč název Blázni?

Protože si někteří lidé ze začátku mysleli, že jsem se zbláznila, když se ve svém věku dávám zase na rockovou muziku. (smích) Proto název Blázni a turné k mé pětačtyřicítce na scéně Léta bláznivá.

Neuvažujete přece jen někdy, že se zpíváním seknete? Že už se vám na pódium nechce?

Když jsem změnila kapelu a vrátila se ke starému rockovému stylu, dostal můj život jiný vzduch, jiný náboj, a tak o tom, že bych přestala zpívat, nepřemýšlím. A vzhledem k tomu, že jsou plné sály, tak k tomu není ani důvod.

Jsou vám někteří fanoušci věrní celá ta léta?

Mám takové. Ze zakládajících členů mého fanklubu jsou dnes přátelé. Pomáhají mi a já si toho vážím. Třeba o Facebook se mi stará jeden fanoušek a prý to dělá moc hezky...

Prý?

Já sama na Facebooku ještě nejsem, i když vím, že bych měla, že se to dneska musí. Já přispívám tím, že se nechávám točit a dělám všelijaké opičky, které se dělat mají. Až jednou seberu odvahu a přihlásím se, tak si to všechno prohlédnu.

Zmínila jste, že na desce je i písnička Petra Jandy. Nechystáte spolu zase něco nového?

Lidé znají Jedeme dál nebo Není nám už sedmnáct, ale my toho máme společného mnohem víc. Vždycky jsem milovala písničku Všední dny od Petra a Evžena Satrana. Se starou kapelou nevyzněla, proto jsme ji nehráli. Já na ni ale pořád myslela, a když jsem zase začala dělat bigbít, řekla jsem si, že by se hodilo ji oprášit, že s tímhle rámusem za zády by to mohlo být hezký. A taky jo.

V kariéře jste vystřídala různé hudební styly, proč se vracíte k bigbítu?

Měla jsem pocit, že stagnuju. Nebylo to samozřejmě tak zlý a šlo by to tak táhnout až do důchodu… Tedy toho zpěváckého, protože v důchodu jako takovém už dávno jsem. Už mi to nic nedávalo. A přesně v té době, kdy jsem cítila, že jsem na mrtvém bodě, mi zavolal Roman Štefl z kapely Amsterdam, že se dali po letech dohromady a že si mě vybrali. Na zkoušce jsem zjistila, že je to přesně ono, co potřebuju, že mě to hrozně baví.

Oznámit stávající kapele, že je konec, asi nebylo snadné.

Bylo to hodně nepříjemné. Kluci z Amsterdamu pak už se mnou jeli turné s Věrou Špinarovou. A teď je mám napořád.

To jste mi nahrála: psalo se, že jste se s Věrou pohádaly…

Ale prosím vás, to byly takové šumy. Bulvár si vždycky musí něco vymyslet. My jsme se sice pošťuchovaly, která bude vystupovat první a která druhá, ale to byl jen takový cirkus pro novináře, aby bylo o čem psát, protože to, že dvě subrety jedou na turné, by asi nikoho nezajímalo. Měly jsme se rády a žádné opravdové spory mezi námi nebyly.

Návrat k bigbítu nebyl jediným vaším návratem ke kořenům. Přestěhovala jste se i do svého starého bytu.

Byla to šťastná náhoda. Musela jsem se přestěhovat, protože jsem zůstala sama ve 180metrovém bytě. Můj muž v něm navíc umřel. Opravdu nebyl důvod tam zůstávat. A pak najednou přišla neuvěřitelná nabídka. Na obecním úřadě jsem potkala paní, která měla na starosti byty a nechtěla si mě dát se šesti knedlíky, ale chtěla mi pomoci. Řekla, že v bytě, kde jsme s Míšou začínali a kde jsme prožili ty pravé rockové doby, kde se scházely kapely po koncertech a byly tam až do rána, tak právě v tom bytě že bydlí člověk, který půl roku neplatí, a že mu dávají výpověď. A tak jsme se dohodly, že by mi úřad dal ten malý byt a já jim nechám ten veliký. Tak se také stalo. Byl to zázrak.

Věříte na životní náhody?

Věřím, vždyť se podívejte, co všechno se mi jen v poslední době stalo. Když už jsem byla otrávená, že se hudebně nikam nehýbu, ozval se Štefl, a mám novou kapelu. Bylo to tak ale i dřív. Když jsem doma začala prudit, že chci mít desku, ale žádná parketa ve středním proudu nebyla volná, potkala jsem Otu Petřinu se Zdeňkem Rytířem. A když jsem začala otravovat, že mi je rocková vestička úzká, že chci taky krasozpěv, potkala jsem Karla Svobodu.

Nejtěžší období jste nepochybně prožívala po smrti manžela…

První rok byl příšerný. Najednou jsem zjistila, že jsem žila ve skleněné kouli, že jsem nesamostatná, neumím nic, nevidím nic, že si jednoduše jdu životem a zpívám si. Než jsem se zorientovala, chvíli to trvalo. Všechno tohle bylo důležité pro to, abych se postavila na vlastní nohy, abych si uměla říct, co chci a co ne, abych si uvědomila, že za všechno, co udělám a co se stane, jsem zodpovědná já. Podobně zafungovala i bouračka, kterou jsem měla. Během pár vteřin se vám obrátí život vzhůru nohama. V takových chvílích jsou důležití přátelé, kteří se ale vyselektují, protože když jste v průšvihu, nikdo se k vám dvakrát nehrne. Zjistíte, jak některé věci, které jste pokládali za zásadní, vůbec zásadní nejsou, a zase naopak. Získáte nadhled. Dneska jsem o všechny tyhle poznatky bohatší… Prožívám dobré období, nemůžu si stěžovat a ani nechci.

Vzpomínáte ráda?

Ne, nevracím se k tomu, co bylo. Jak už jsem říkala, ani nevím, kolik desek mám. Archiv, fotky, ceny, všechno mám ve sklepě. Jen dvě ocenění mám v předsíni, jinak nic. Teď je teď, a zítra je zítra.

Mimochodem, jaká byla první noc po návratu do starého bytu?

Bála jsem se, jestli usnu, jak si zvyknu. Ale spala jsem jako dřevo. Hned na první dobrou jsem tam byla doma.

TAK ŠEL ČAS

1952 - Narodila se 19. listopadu v Praze.

1972 - Začala vystupovat v Divadle Semafor.

1978 - Získala druhé místo v anketě Zlatý slavík a vydala první album Motorest.

1980 - S Petrem Jandou natočila hity Není nám už sedmnáct a Jedeme dál.

1986 - Zahrála si ve filmu Můj hříšný muž.

1987 - Stala se Zlatou slavicí. Tento úspěch zopakovala i v letech 1988 a 1989.

1990 - S Karlem Šípem a Jaroslavem Uhlířem vytvořili trio Triky a pověry. Pod stejným názvem vydali i desku.

2011 - Zemřel její manžel Michal Zelenka.

2015 - Začíná spolupracovat se skupinou Amsterdam a vrací se ke svým hudebním kořenům.