Hanka Kousalová o svém muži Pavlu Zedníčkovi: Ať si svou svobodu nechá!

Hanka Kousalová a Pavel Zedníček
Hanka Kousalová a Pavel Zedníček
Zdroj: profimedia
Hanka Kousalová a Pavel Zedníček

Dávno je všichni považují za stabilní pár. Herec a moderátor Pavel Zedníček (70), scenáristka, dramaturgyně a podnikatelka Hanka Kousalová (56) si však řekli „ano“ teprve 6. ledna 2017 na Floridě. Žádný převrat v žebříčku hodnot, jak prozradili, ale neplánují.

Tak co se vlastně změnilo?

Hanka: Vlastně nic. Vždycky jsem byla Pavlova žena. Jen teď jsem papírová. Jako pes. Z legrace říkám, že když má pes papíry, má větší cenu. Ale milujete ho i bez papírů. Máme to stejně. Pavel se tomu směje, takže to tak asi je.

Pavel: Takže my jsme se v podstatě vzali kvůli oslovení. Říkal jsem moje Hanča, moje partnerka, moje přítelkyně… Teď říkám moje žena, to je jediná změna.

Proběhla svatba, jak jste si ji představovali? Včetně žádosti o ruku?

Pavel: Vraceli jsme se z New Yorku, dal jsem ten výlet Hance jako narozeninový dárek. I v té Americe se nás pořád ptali, jestli jsme manželé, dokonce i imigrační úředníci a celníci. Ráno letuška roznášela kafe, a já se rozhodl.

Hanka: Řekl doslova: „Dáš si kafe, nebo čaj? A na Floridě by to šlo?“ Romantika nad oceánem… (směje se)

Pavel: Potom už to bylo o organizaci. Na to já nemám talent, do toho jsem nezasahoval. Naštěstí máme na Floridě druhou rodinu, Olinku Matuškovou, Waldíka a kamarády, všechno pomohli bezvadně zorganizovat.

A hodnocení nevěsty?

Hanka: Já se vdávám doma znovu a v klidu. Prohlížím si fotky, videa, a třeba si říkám, proč jsme vlastně obstarávali židle na obřad, když všichni stáli a fotili. Bylo nás asi 40, přijeli naši kamarádi z Česka i z Ameriky, Pavlova americká rodinka…

Pavel: Můj strejda měl tři holky, všechny emigrovaly do Ameriky, jedna z nich, Verunka, dorazila s manželem i dětmi. Samozřejmě z Brna ségra s partnerem, Hance svědčila dcera Bára, ta dorazila s přítelem z Vídně.

Má svatba v tom věrném, nevěrném, často rozvedeném světě ještě nějakou sílu? Vy jste dokonce napsala o „manželském Titaniku“ knížku fejetonů Miluji tě 3x denně. Nepřepadala vás skepse?

Hanka: Než jsem poznala Pavla, přistupovala jsem k manželství s velkou skepsí. Byla jsem vdaná, narodila se mi dcera, po dvou letech jsme se rozvedli. Navíc jsem měla tři roky v televizi pořad Trní, který jsem moderovala, a každý týden řešila nějaký problém. Měla jsem pocit, že spokojené manželství neexistuje. Ve čtyřiceti jsem si to zhodnotila tak, že jsem šťastná i bez manžela. Vychovala jsem dceru, která je zároveň moje nejlepší kamarádka, mám svoje povolání, skvělé kamarády, co chtít víc. Tohle všechno jsem si říkala tenkrát v létě. Mimochodem – dnes už si nic neříkám, nechávám život, ať si dělá, co chce. Protože na podzim, na Novoměstském hrnci smíchu, jsem potkala Pavla.

Pavel: Šel jsem náhodou kolem a taky jsem se nikdy nechtěl ženit…

Kdo z vás dvou je lepší stratég?

Hanka: Určitě Pavel. Já nejsem diplomat. Občas neuřídím svoje myšlenky tak, jak bych chtěla.

Pavel: Já si je uřídím.

Jak jste se vlastně dostali ke svým profesím, jak se ze studenta kožařské průmyslovky stal herec?

Pavel: Ještě předtím jsem se narodil v kovárně! (směje se) Děda byl kovář, ale rodiče se pak přestěhovali do Gottwaldova, stejně všichni říkali Zlín, kde jsem si po základce vybral kožařskou průmyslovku, dalo se tam něco vytvořit rukama, to se mi líbilo. Měli divadelní kroužek, do kterého jsem se hned přihlásil: vedl ho pan profesor Jančařík, chodil mezi nás i zástupce ředitele pan Kohoutek a pan profesor Kronťák, ten učil češtinu a literaturu. Všecko bylo jako doopravdy, líčili jsme se, měli masky, kostýmy, no a když jsme jednou hráli někde na dědině pásmo, kde byla i ukázka Shakespeara, řekl mi pak mistr u šicího stroje: „Teda, Zedníček, jak tys to zahrál, za to by se nemusel stydět ani herec z Divadla pracujících!“

To s vámi zamávalo?

Pavel: No jasně, hned frňák nahoru a začal jsem se zajímat, jestli existuje nějaká škola. Chodili jsme s kamarády do divadla trhat lístky, pár herců jsem znal, další můj kamarád studoval v Brně architekturu, tak mi řekl o JAMU. Herec Antonín Navrátil mi tenkrát pomohl s přípravou. Na přijímačkách jsem předvedl Švejka, povídku z knížky Šimka a Grossmanna Můj první mejdan, pak nějakou poezii, to se žádalo, ale uměl jsem jenom dvě sloky. Prvním kolem jsem prošel, druhým taky a na výsledek třetího se muselo čekat 14 dní.

Jak to trochu nejisté profesní rozhodnutí brali rodiče?

Pavel: S pochopením, oba ochotničili. Když ta obálka z JAMU konečně přišla, skákal jsem radostí po kuchyni, až jsem málem shodil lustr. Tatínek konstatoval stručně: „Kdybys to neudělal, tak bych tě kopl do řiti.“ To bylo první ocenění a maminčina věta zněla: „A jak vidíš finanční stránku věci?“ Za dva dny táta přišel, byl modelář, dodávali modely taky pro slévárnu, a oznámil mi, že má pro mě ve slévárně práci. Tam jsem chodil ještě i o prázdninách po prvním ročníku. Vydělal jsem si vždycky dva a půl tisíce, to byly krásný prachy!

Rodiče pak za vámi jezdili do Prahy a byli pyšní…

Pavel: No to ano, často. 

Hanka: Já mám historii kratší. Po revoluci jsem učila na prvním stupni a k moderování mě přivedla úplná náhoda. Kamarád připravoval audiokazety pro nevidomé a jedna herečka mu onemocněla, tak mi v nouzi zavolal, jestli bych mu její text nenačetla. Načetla jsem část z Knihy džunglí, líbilo se mu to a upozornil mě, že na Evropě 2 shánějí moderátorku. Nevěděla jsem ani, že paní, co mluví z rádia, se říká moderátorka. Neuměla jsem při první návštěvě ve studiu vyndat CD z obalu, ale posadili mě do studia, řekli, kde je mikrofon, jak se to celé ovládá a že do 14 dnů mám něco natočit na kazetu. Prý si to poslechnou. Nakonec jsem si moderování v rádiích a televizích užila skoro 20 let.

A dnes?

Hanka: Skončila jsem, protože rozhlasové vysílání má pevný řád a už to nešlo skloubit. Mám na starosti provoz kavárničky, dělám dramaturgii, píšu scénáře. Zrovna jsme s kolegou dokončili další sérii pořadu Kurňa, co to je? S partičkou kolem Jiřinky Bohdalové jsme oslavili 100. díl. Bylo to jako sen, pozorovat, jak se tahle legenda baví jako malá holčička. V tom je nejspíš recept na tu její svěžest. Umí si hrát…

Když má Pavel nové představení, vidíte jen premiéru, nebo občas zajdete i „na kontrolu“?

Hanka: Kontrola to samozřejmě není, ale mám své favority a ráda se zajdu podívat. Největším je komedie Bez předsudků, tu jsem viděla mockrát. Baví mě, jak se hra časem proměňuje. Premiéry si moc neužívám, protože mám za Pavla trému. Koukám kolem, jestli se lidi smějou.

Pavel: Pozor, trému máme oba!

Jaké zkušenosti vám přinesla popularita – dobré, špatné?

Hanka: Pavel to měl jednodušší, ve filmu a v televizi se objevuje od začátku. Já jsem byla v rádiu, takže když jsem se někomu představila, běžně zaznělo – aha, já vás znám z rozhlasu. Pak přišlo Trní, a to byl pro mě velký rozdíl. Lidé mě začali poznávat, oslovovat, i když žádné nepříjemné reakce jsem nezaznamenala. Až na výjimky.

Například?

Hanka: No, že si dal někdo na večírku pár skleniček navíc a začal se mnou probírat svoje vztahy. S kamarády rozeberu všechno, ale řešit problémy cizích lidí na večírku mě nebavilo.

Pavel: Herci tohle mají každou chvíli, vlastně i herečky. Teď nemyslím, že si je diváci ztotožní s jedinou rolí, to vem čert, ale když se na chudinku mladou herečku osopují, co je za potvoru, že rozbíjí v seriálu rodinu, to mi rozum nebere.

Který typ lidí vám všeobecně hodně vadí?

Hanka: Závistivci plní zloby. Lidi na všechno a na všechny naštvaní. Snažím se nemít je kolem sebe.

Pavel: Protože ty jejich negativní nálady můžou otrávit vzduch ostatním. I když jsou to vlastně chudáci, protože žijí bez radosti. Nadávají na politiku, na počasí, na rodinu, na souseda, na hospodu, že tam špatně vaří… Co je to za život?

Kdo je u vás doma Masterchef?

Pavel: U nás je to jednoznačně šéfová. Já jsem závozník: naložím, přivezu, vyložím. A taky pomocník.

Hanka: Ale nenutím ho. Sám tu pomoc nabízí!

Pavel: Já miluju mytí nádobí. Jak vidím někde hrnek od kafe, už po něm skočím. Mám to v sobě odmala, doma jsme museli pomáhat. Maminka jednou za týden, v pátek, přetřela okna a dveře a já je musel leštit, uklízet si celý pokoj. Stejně vždycky někde přejela prstem a našla zbytek prachu. Asi to mám po ní, kamarádi si pro to ze mě utahovali.

Mimochodem – stihl jste vůbec s kamarády loučení se svobodou?

Pavel: Proč? Valaši říkají, že chlap, který se ožení, je ještě svobodnější.

Hanka: Souhlasím. Ať si svou svobodu klidně nechá.

TAK ŠEL ČAS

PAVEL ZEDNÍČEK

1949 - Narodil se 1. listopadu v Hošticích-Herolticích. Má sestru Dagmar.

1977 - Po absolvování JAMU a prvních angažmá přešel s kamarády J. Bartoškou a K. Heřmánkem do pražského Divadla Na zábradlí, kde se stal jednou z tváří slavné éry Evalda Schorma.

1992 - Pořad Kufr odstartoval jeho kariéru televizního moderátora. Následovaly Ptákoviny a další… Stává se jedním z vyhledávaných herců, hraje i v muzikálech, je výborný dabér.

2017 - Léta účinkuje v komediích Divadla Kalich, na TV Barrandov se vrací jako moderátor soutěže Kurňa, co to je?

TAK ŠEL ČAS

HANA KOUSALOVÁ

1963 - Narodila se 7. září v Liberci.

1991 - Začala moderovat pro rádio Evropa 2.

1998 - Připravila a uváděla pořad Trní, psala scénáře k zábavnému pořadu Zlatíčka.

2017 - Podílí se na pořadu Kurňa, co to je? Řídí provoz kavárny Just! Bagel.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky