Nově ji můžeme vídat s Leošem Marešem, Monikou Bagárovou, Mariánem Čekovským a Pavolem Haberou také v porotě SuperStar. Tuto nabídku vzala jako výzvu a přechod do úplně nové role. A i když diváci veskrze pozitivně hodnotí její sexy vzhled, v diskusích jí často spílají ohledně hodnocení soutěžících.

Prý je zlá, nepřející, a dokonce závistivá. Z podobných výroků se Patricie snaží si nic nedělat, i když ne vždycky to jde. Už z účinkování v seriálech je zvyklá, že se nemůže zavděčit všem. Doma má podporu ve svém manželovi Tiborovi a radost jí dělají i její dva pejsci, fenka Jackie a pes Čolek, které prozatím bere jako své děti. Možná nebude trvat dlouho a pořídí si i děti vlastní.

Tento rozhovor vznikl pro časopis Story.

Máme za sebou první díly SuperStar a někteří diváci vás vůbec nešetří. Proč si myslíte, že se pustili nejvíc právě do vás? Protože jste herečka, a ne zpěvačka?

Myslím, že je vlastně úplně zbytečné to rozebírat, protože lidi, kterým vadím a kteří mě „hejtují“, stejně názor nezmění, ať udělám nebo řeknu cokoli. Nejvíc mě asi mrzí, že na některé diváky působím arogantně a prý se soutěžícím vysmívám, ale to ve skutečnosti není pravda. Chápu, že můžu působit všelijak. Sama jsem si u některého dílu řekla: „Bože, co jsem to plácla,“ nebo „Jak se to teď tvářím, proboha“, ale už je to natočené a nic s tím neudělám. Navíc to pro mě byla úplně nová zkušenost. Kdybych do toho šla znovu, už bych byla poučená a na některé věci si dávala pozor. Ale jak říkám, lidi, kteří mě nemají rádi, mě nebudou mít rádi dál, a lidi, co mi fandí, mi budou fandit dál. Pro mě je důležité, že jsou se mnou spokojení tvůrci SuperStar a moje nejbližší okolí.

Čtete vůbec komentáře lidí a reagujete na ně?

Nečtu a nereaguju. Je to zbytečné. Dost často mi přijdou na profil lidi, kteří tam chtějí jenom vybít svoji nespokojenost, plivnout svoje jedy a ulevit si, a já jim nechci sloužit jako hromosvod a kazit si tím náladu.

Jak zvládáte kritiku? Už jste si na ni za léta v showbyznysu zvykla?

Pokud někdo, kdo mě sleduje, napíše normální, slušně zformulovanou kritiku, nemám vůbec nic proti. Ale vadí mi, když si někdo, kdo mě ani nesleduje, dá tu práci a obětuje svůj drahocenný čas, aby našel můj profil a napsal mi tam něco hnusného. Ať už je to vulgární nebo ne. Ale tohle prostě nepochopím. Že si lidé potřebují takhle ulevit. Vůbec si nedokážu představit, že bych šla na profil někoho, koho nemám ráda, jenom proto, abych mu sdělila, že ho nemám ráda. (smích) Je zvláštní, jak mají lidi v dnešní době pocit, že musí všem a všude sdělovat své názory. Vždycky si vzpomenu na Pelíšky a větu: „Kdo se ptal na tvůj názor?“ (smích)

Když porovnáte účinkování v seriálu Modrý kód a v SuperStar, na co máte větší ohlasy?

SuperStar je teď dost diskutovaná, ale nedá se to srovnávat. Je to úplně jiný formát. SuperStar je show, Modrý kód je seriál.

V seriálu hrajete ambiciózní Lauru, která hned po nástupu trochu rozvířila v rubavské nemocnici prach. Jak jste zatím spokojená se svou rolí?

Spokojená jsem moc. Hrát Lauru mě baví. Navíc se před kamerou potkávám s fajn lidmi – Ondřejem Rychlým, Davidem Gránským, Sandrou Novákovou, Vandou Chaloupkovou… Příjemně se tam s nimi pracuje, všichni jsou milí, je to radost.

Jaký máte vztah k lékařům? Bojíte se jich?

Díky tomu, že je moje sestra doktorka, je můj vztah k nim asi o trochu lepší, než býval. Dřív jsem z nich měla opravdu strach, protože člověk jde většinou k doktorovi, když mu něco je, takže tu návštěvu nemá spojenou s ničím příjemným. Ale ségra ten můj strach už trochu otupila.

I když v seriálu nehrajete doktorku ani sestřičku, sleduje ho vaše sestra? Dívá se na vás?

Myslím, že ségra se nedívá, protože má dvě malé děti, takže na Modrý kód jí asi tak úplně nezbývá čas. Nedívala se ani na Ulici. Jinak mě ale samozřejmě podporuje, což je od ní moc hezké, ale čas konzumovat seriály, kde hraju, nemá, což chápu. (smích)

V Ulici jste působila celých třináct let. Chtělo se vám vůbec nastoupit hned do dalšího seriálu?

Byla to pro mě obrovská změna. Výhodou pro mě bylo, že jsem odešla z Ulice na vlastní žádost, nebyla jsem odejita, což bych samozřejmě snášela hůř. Jelikož to proběhlo v klidu, bylo to pro mě mnohem jednodušší. Byla jsem s tím smířená a byla jsem na to připravená. Ale samozřejmě to po třinácti letech byla velká změna a takový trošku šok. Ale jsem za tu změnu ráda, už jsem ji potřebovala. Chtěla jsem si odpočinout od té postavy, kterou jsem hrála třináct let. Je to skoro stejné, jako když někdo pracuje třináct let ve stejné bance a třeba jenom změní banku. Ten čas strávený v Ulici už na mě byl dlouhý.

Kromě toho, že jste změnila seriál, jste se i vdala. Pociťujete nějakou změnu?

Vůbec! Máme se pořád stejně rádi, užíváme si to oslovování jako „můj muž“ a „my jsme s mužem…“ a „to je moje žena“. Vím, že nás to asi po čase přejde, ale teď jsme ještě ve fázi, kdy se nám to líbí a užíváme si to. Jen jsem se musela naučit nové jméno.

Když zvedáte telefon, jak se představujete?

Když mám své nové příjmení vyslovit, je to trošku divné, ale podepisování mi už celkem jde, protože jak se podepisuji často, tak jsem se příjmení (Pagáčová) naučila psát perfektně. A dokonce mě to i baví. Je to takové hezké, líbí se mi to a jsem na to pyšná. Ale to představování mi ještě trošku dělá problém.

Plánujete už miminko, nebo se chcete ještě chvilku věnovat práci?

Přiznám se, že se vůbec nechci nijak rouhat, ale neplánujeme. Věk na to mám, jsme svoji, takže kdyby se to stalo, fajn, ale jestli to bude za půl roku, za rok nebo za dva… Je to jedno. Nijak to teď neřešíme. Stejně si myslím, že nenastane moment, kdy si řekneme, že odteď to budeme zkoušet. Tak to podle mě určitě nebude.

Jste vůbec rodinný typ?

Je vtipné, že tím, jak všechny mé kamarádky i sestra mají děti, moje biologické hodiny postupně utichají. (smích) Vidím totiž, co to všechno obnáší a jak je to náročné. To vám nikdo neřekne, pokud to není opravdu blízký člověk. Vůbec si to nedokážete představit. Přiznám se, že až nedávno u mě nastal trochu zvrat, teď už je to lepší a už tolik nepanikařím. Dřív mi připadalo, že mateřství vůbec nemůžu zvládnout. K tomu mám ještě trošku hrůzu z porodu, což se u mě už taky začíná trochu měnit, protože když se k tomu prý přistoupí dobře, tak to podle některých žen může být i docela fajn, i když tomu úplně nevěřím. (smích) Nicméně na tom pracuju, aby to bylo v pohodě a nebála jsem se.

Zvládly to jiné ženy, zvládnete to také…

Asi ano. Proto podle mě i to těhotenství trvá tak dlouho, jak trvá, aby se žena na vše dokázala připravit. Jsem na sebe upřímně hrozně zvědavá. Moc se na to těším, i když si vždycky říkám, že bych potřebovala porodit dvouleté dítě, protože ty první dva roky musí být opravdu masakr. (smích) Na druhé straně si říkám, že moje profese má velkou výhodu, že si můžu odskočit odehrát představení a manžel miminko zatím pohlídá, nebo že můžu s miminkem na natáčení. Za to jsem hrozně vděčná, protože to je super. Vím, že až tedy miminko přijde, tak to určitě nějak s prací skloubím.

„Nedokážu ani popsat, jak nádherný to bylo. Především díky lidem, kteří s námi ten den oslavili. Obrovský dík patří Erice Jungrové, díky ní byl náš den opravdu tím nejkrásnějším a my neměli vůbec žádný starosti a jenom jsme si užívali,“ napsala Patricie na Instagram k fotce ze své svatby.

"Z Ulice jsem odešla na vlastní žádost, nebyla jsem odejita.“

Autor: LUCIE VODÁKOVÁ