Před časem jsme vás mohli vidět v seriálu Ohnivý kuře. Čím vás tato práce zlákala?

Zaujala mě sledovanost, že se to lidem asi líbí, pak jsem se podíval na pár dílů a bavily mě. Byli tam dobří herci, scénáře jsou hezky napsané, tak jsem si řekl, proč ne. A navíc – je to prostě práce a já musím živit rodinu, několik psů, žen a dětí.

Alena Mihulová má za sebou velký comeback. Jak se vám s ní hraje?

Známe se dlouho, je to poctivá herečka, připravená, přemýšlí o roli. Někdy člověk bere seriály tak trochu hopem, ale ona ne. Takže se o svých rolích hodně bavíme, probíráme, kde je jaký fór, co a jak udělat, baví nás to. Není to jen o tom, že si odpracujeme těžkých 14 hodin (smích), ale celkově je to příjemné, fajn mladí režiséři, štáb... Zkrátka hezká práce.

Ohnivý kuře bylo hodně o vaření, co rád jíte?

Všechno.

Tomu nevěřím, každý má něco, co jí nerad. Co třeba krupicová kaše?

Tu zrovna miluju. Dlouho jsem ji neměl… Vidíte, to je dobrý nápad, mohl bych ji uvařit.

Vy vaříte?

Ano, moje žena totiž vaří nerada, i když to umí. Takže já, když si chci pošmáknout, uvařím sám.

Na čem si pošmáknete?

Na čemkoli dobrém. Otevřu si Pohlreicha a všechno z toho je skvělý. Třeba citronové kuře a la Pohlreich mělo úspěch. Moje žena si pochutnávala a říkala: „Tohle dělej, to vař.“ A přitom je to tak jednoduchý. Nebo teď nedávno jsem měl doma krůtí maso, tak jsem udělal trochu rizota, pak jsem přidal vařenou zelenou čočku, nějak jsem vše smíchal dohromady a bylo to hrozně dobrý.

Vy jste asi přesně ten typ chlapa, který vaří pocitově.

Samozřejmě, protože vždycky nemám po ruce všechny ingredience, tak klidně smíchám dva tři recepty dohromady. Žena se pak diví, jak jsem na takovou chuť přišel, a já vlastně ani nevím. Prostě ochutnávám. Zdeněk Pohlreich říká, že ochutnávat se musí, a já se podle něj řídím. To máte jako s muzikou – někdy mám chuť poslouchat jazz, jindy Bacha nebo bigbít. Vybírám si podle nálady, a stejným způsobem i vařím.

Při přípravě na náš rozhovor jsem objevila ukázku ze seriálu Kamarádi. To byla vaše první role?

Ne, první roli, to jsem asi ještě nebyl ani na konzervatoři, jsem měl v takovém zvláštním projektu, kde jsme účinkovali celá rodina. S panem doktorem Matějčkem, což byl dětský psycholog, jsme předváděli modelové situace na téma, jak se vychovávají děti. Ale tam jsem byl sám za sebe, takže Kamarádi… Ano, asi to byla moje první skutečná hraná role.

Vzpomínám si na paní režisérku Janečkovou, samozřejmě na Marka Ebena i na ostatní. Byla to až druhá řada toho seriálu a odehrávala se na táboře. Hrál jsem tam takového místního frajera, který si nakonec nabije ústa. Byly to krásný prázdniny. Natáčelo se u Benešova, bydleli jsme v opravdovém táboře, byla sranda... Po Kamarádech jsem pak začal hodně točit. Hrál jsem v Pomerančovém klukovi, Smrti mouchy... Byla to skvělá éra. Pak jsem ale odešel hrát na Kladno, a znáte to – sejde z očí, sejde z mysli. Barrandov se navíc tehdy choval hrozně pyšně, když zavolali, čekali, že všeho necháte a uděláte, co chtějí. Jenže já musel v divadle zkoušet, takže jsem odmítl jednou, dvakrát, a bylo to. Brali mě jako hroznýho frajera. Možná tak působím, ale vůbec takový nejsem.

A jaký jste?

Ve skutečnosti jsem zakřiknutý něžný člověk. A hrozně nemám rád lhaní. Nesnáším, když někteří režiséři nebo i kolegové vezmou tři čtyři práce najednou a pak nestíhají zkoušky, takže přijdou jen na její zlomek. Hlavně, že jsou na plakátech. To miluju...

Hrajete v Divadle na Vinohradech, kam jste s Tomášem Töpferem přešel z Fidlovačky. Tehdy to byl pořádný humbuk, že?

Humbuk byl uměle vytvořený, jak se to tak dělá. Já jsem žádný velký tlak necítil. Vždycky jde přece o to, jakou práci odvedete, a já jsem odmalička vedený k tomu, abych nic neodfláknul. Tatínek mi říkal: „Buď všude včas a připravený.“ Když jsem občas chodil za školu, tak zdůrazňoval: „Musíš si uvědomit, že Brousek je firma, poškozuješ naše jméno, to nemůžeš.“ A od té doby to mám pořád v hlavě. Když se mi nedaří, něco mi nejde, je mi to líto právě proto, že dělám ostudu našemu jménu… S tím souvisí i to, o čem jsme mluvili, a sice, že nesnáším lhaní a křivárny.

Předáváte tohle rodinné krédo i vašim třem dětem?

Snažím se. Syn Ondřej je neuvěřitelně pravdomluvný. Jednou jedinkrát jsem mu dal facku, to mu bylo asi osm, a bylo to právě proto, že lhal. Říkal jsem mu: Může se stát, že něco rozbiješ, to mi nevadí, ale naštvalo mě, že lžeš. A on od té doby nelže. Někam přijde a klidně prohlásí: Já to dělat nebudu, protože ta muzika není muzikálová. A je vymalováno. On ví, proč to říká – ne proto, aby se vytahoval, ale protože to je fakt. Muzikály má nakoukané z Ameriky, dobře ví, co muzikál je a co není.

Ondřej také spolupracuje s Divadlem na Vinohradech. Potkáváte se tam?

Hráli jsme v představení Peer Gynt. Ondřej hrál Peer Gynta a já trolího krále. A napsal mi tam krásné muzikálové číslo, přesně ve stylu amerických muzikálů. Moc mi to zpočátku nešlo a on se trochu zlobil, ale spíš z nedočkavosti, že prý je to přece tak jednoduchý. Jemu se to řekne, když má muziku v krvi… (smích)

Po kom má hudební talent?

Moje matka zpívala, sestra taky, táta hrál na housle. V naší rodině muzika vždycky byla.

Mluvíte mu do práce?

Ne, to je další věc, kterou mě tatínek naučil. Nikdy nikdo z Brousků tomu druhému do práce nemluvil. Byl to prostě můj džob a tátův džob, a platilo to i tehdy, když jsme spolu dělali Pygmalion, kde on hrál Pickeringa a já Higginse. Poradil mi třeba nějakou drobnost, ale nikdy mi neřekl, že něco hraju špatně, nikdy mi nic zásadního nevytýkal. Držel se také zásady, že si práci nenosil domů. Tam jsme se bavili o muzice, politice, fotbale, abychom si od práce odpočinuli.

Vaše druhá žena je tanečnice, ale vy prý tancovat neumíte…

Náhodou, já jsem tančil v Karlínském divadle, kde ona dělala choreografii, takže nějak tančit umím. Ale ona vystudovala balet, tancovala ve skupině Uno, čtyři roky vedla v Karlíně balet, a na to prostě nemám, se mnou si opravdu nezatancuje.

Už máte za sebou šedesátku. Pociťujete ji na sobě?

Vnímám ji každé ráno, když vstávám z postele. A také mozek zpomaluje. Tělo se dá překonat, ale mozek ne. Dřív jsem neměl problémy, když se třeba něco ve hře měnilo, hned jsem si to dokázal představit, udělat, ale teď už to tak nejde. Celkově jsem línější a svým způsobem bych chtěl na šedesát také vypadat, aby si i ostatní uvědomili, že je mi tolik.

Je pravda, že šedesátdva bych vám nehádala.

A to je právě kámen úrazu. Všichni si myslí, že jsem mladší, a chtějí po mně věci, jako by mi bylo o dvacet míň. Pak se stává, že dostanu scénář, kde je role Karel – 45 let. A oni chtějí, abych se tak i pohyboval, pobíhal nahoru dolů, a já si přitom chci jenom sednout a už se nehýbat. Takže bych chtěl mít ten ksicht o trochu vrásčitější, aby bylo na první pohled jasný, že pětačtyřicátníky už opravdu hrát nemůžu.

TAK ŠEL ČAS

1957 - Narodil se 8. května do rodiny herce Otakara Brouska. Jeho sestra Jaroslava je také herečkou.

1973 - Objevil se v seriálu Kamarádi.

1978 - Po absolvování konzervatoře nastoupil do Středočeského divadla v Kladně.

1990 - Angažmá v Městských divadlech pražských.

2010 - Za roli Veršinina ve Třech sestrách byl nominován na cenu Thálie.

2012 - Stal se členem souboru Divadla na Vinohradech.

Autor: Jana Marxtová