Milena Steinmasslová: Rozvedla jsem se, ale nikomu to nedoporučuji, je to těžké

Milena Steinmasslová
Milena Steinmasslová
Zdroj: profimedia
Milena Steinmasslová

Možná vás překvapí. K Mileně Steinmasslové (64) patří především herectví, popularita, obliba diváků, ovšem náš rozhovor měl širší spektrum. Neméně atraktivní. 

Jste v práci maximalistka?

Neříkám si to, moje snažení vyplývá z daného okamžiku – teď mám na tohle, tak to udělám co nejlíp.

Když vás poslouchám, uchu to lahodí. Děláte pořád rétoriku?

Pořád mě baví. Už přes 10 let.

Jak si mám vaše zaujetí představit?

K rétorice se dá přistupovat z různých úhlů, já se snažím přivést konkrétního člověka nebo skupinu k tomu, aby si začali přesně uvědomovat, jak pracují se slovem. Kdo vlastně jsou v hovoru s jiným člověkem, jak se chovají, že mají odpovědnost za to, co vypustí do éteru, a pokud jejich výrokům nepředchází myšlení, není ta myšlenka vytvořená, pootočená do všech možných stran, pak je ten rétorický projev jenom zdobení dortu, který nemá korpus.

A důsledky?

Když člověk netrénuje – a teď nemám na mysli pouze kurzy rétoriky –, že je důležitější přemýšlet, a teprve potom mluvit, je velmi snadno manipulovatelný. Do hlavy nám totiž pak dobrý řečník dokáže vetknout strach, zbabělost, pohrdání jedinci, skupinami. A pokud se nenaučíme poslouchat, analyzovat, tak budeme malými ping-pongovými míčky, se kterými si každý může pohrávat.

Kdo jsou vaši žáci?

Za ty roky je to velmi různé. Na volné lekce může přijít kdokoli, studenti, podnikatelé… V poslední době jsem měla dva velmi zajímavé projekty, protože to byly kurzy pro lékaře úzkých specializací. Studenti medicíny mají sice etiku, kde dostanou informace, co smějí a nesmějí, získají základní rétorická pravidla, ale nikdo s nimi nezkouší během studia komunikaci s hysterickým pacientem v terminálním stadiu nemoci, s jeho ženou nebo s jeho matkou, dítětem… Tyto projekty uspořádala farmaceutická firma pro speciální centra konkrétní těžké choroby, s cílem hledat rétorická řešení mezních situací, jak může slovo člověku ulehčit, pomoci, co dokáže.

To musí být psychicky dost náročné.

Jistě, energie, kterou do toho naházím, mi dává zabrat. Ale rozhodla jsem se tak sama, nikdy nehledám snadnou cestu.

Slovo dokáže povzbudit, zranit, ale stále častěji se vyskytují obavy, že na příčkách hodnot devalvuje…

Myslím si, že kultura slova nás varuje jako první. Když klesne, padne, něco se ve společnosti začíná lámat „do špatna“. Objeví se vulgarity, primitivní vyjadřování. Všimněte si, že když máte ve společnosti jako prioritu určitou formu, tak taky může mít nemorální či nebezpečný obsah, ale jako forma existuje a něčím zavazuje. Funguje způsob, jak hovoří vysokoškolští profesoři, zedníci jsou pyšní, že mají svůj jazyk, teenageři můžou mluvit trochu jako „čuňata“, protože na to mají plné právo; pak se v profesi nebo někde na vysoké škole srovnají… Prostě mluvený projev má svůj řád. V okamžiku, kdy se rozšvihá a vysoké patro společnosti mluví jazykem honáků, když zmizí noblesa politického světa, diplomacie, není zdvořilá ani forma, je utlachaná, upatlaná, v mnoha případech navíc gramaticky špatně, je to zpráva, že se něco děje.

Že kulturnost, vzdělanost se už prostě nenosí?

Bráním se jednoduchým odpovědím, spíš přemýšlím, je-li pro někoho výhodné, aby to tak vypadalo. Protože pak slyšíte mluvit mladého vědce, básníka, zemědělce, podnikatele, a zjistíte, že to tak není.

Vždycky to bylo herectví, které má hlavní nástroj slovo, co jste si vysnila jako povolání?

Do prvního filmu, Už zase skáču přes kaluže, si mě režisér Karel Kachyňa vybral v devítce. Pak jsem šla do Hellichovky, na Gymnázium Jana Nerudy, kde vedl divadelní kroužek profesor Ladislav Novotný, byly to krásné roky. Divadlo mě bavilo, ale nebyla jsem jednoznačně přesvědčená, že ten talent je takový, abych s ním vydržela po zbytek života. Tak jsem to hodila osudu. Ten pokus mě nic nestál, talentovky na DAMU byly hned v lednu, podruhé už bych tam nešla, vybrala bych si jinou školu.

A jakou?

Medicínu.

Ovšem trvalá herecká popularita je důkazem, že jste se rozhodla správně, a určitě vás těší. Už se například stále reprízuje Ranč U Zelené sedmy…

No jéje, v tomto případě těší, byla to opravdu jedna z mých nejkrásnějších prací. Manželé Pelantovi napsali scénáře s velkou láskou, byl v tom kus jejich života, a pak jsme měli štěstí, že to režíroval Mirek Balajka, který už bohužel není mezi námi. Režisér gentleman, spíš neprůbojný, ale pevný ve svých cestách, ve svých názorech. ČT se k němu po Ranči nezachovala úplně vděčně. Jeho citlivost, nepatetičnost, cit pro míru, cit pro výběr dětí, které byly báječné, zdvořilé a pracovité, ten seriál zásadně zformovaly, Mirek nám tu rodinu Kudrnových všech generací i celý tvůrčí štáb poskládal velmi dobře. A taky nám spolu na place bylo dobře.

Přetrvaly v nějaké podobě vaše „rodinné vazby“?

Mně zůstala jako přítelkyně Eliška, Ivanka Škarková, dnes krásná mladá žena, maminka krásných dětí. Ale všechny tři „mé“ děti se potkávají. Tatínek Miro Noga je na kilometry daleko, ovšem kdyby nás dala dohromady nějaká práce, tak pokračujeme jako včera.

Jaká jste matka dvou synů?

Spíš je to otázka pro ně, ale protože publicitu nevyhledávají, tak by vám od odpovědi utekli. Jako herečka jsem nebyla na většině školních besídek, protože už jsem musela do divadla, když děti měly různé prázdniny, tak jsem je s nimi taky netrávila, protože jsem prostě neměla tu pravidelnost běžně zaměstnané matky. Někdy si mě synové užili moc, jindy málo. Ale můžu říct, o co jsem usilovala. Poskytnout jim nabídku v tom smyslu, aby měli přístup ke knížkám, věděli, kde jsou výstavy, koncerty, mohli si vybrat hudbu, naučit se lyžovat, jezdit na kole, dělat nějaký sport, který by je bavil, nebo se ho aspoň trochu naučili, aby z nich nevyrostli úplní balvani. Nikdy neměli mamahotel. Snažila jsem se být matka nejlepší, jaká umím být, rozhodně milující.

Před lety jste se rozvedla, jak jste si zvykla na jiný způsob života, synové jsou dospělí, už s vámi nebydlí…

Jak jsem řekla, mamahotel u nás nefunguje, ale vídáme se pořád. Pokud jde o změnu, v mnohém jsem dospěla, což odpovídá věku. Ve čtyřiceti bych určitou samotu snášela úkorně, teď ji úkorně nesnáším, protože jsem o tom riziku věděla. Není to jednoduchá cesta, rozvod nikomu nedoporučuji. Manželství je podle mě pořád nejlepší model soužití, přes všechny karamboly stojí za to o ně bojovat. Mně nevyšlo, ale na hodnotě modelu to nic nemění.

A co nový vztah, ten nehledáte?

Tahle otázka většinou nemá smysl. Člověk může hledat houby, a taky je vždycky nenajde. Co mám, je dost pro to, abych žila spokojeně, a co nemám, mi spokojenost neničí. Co mi život dává, za to jsem vděčná, pokud se rozhodl, že mi něco nedá, jsem vděčná stejně. No, a když bude za půl roku všechno jinak, tak to taky beru.

***

TAK ŠEL ČAS

1955 - Narodila se 21. března v Praze, odmalička chtěla být lékařkou nebo herečkou.

1978 - Absolvovala DAMU, už během studia točila, hostovala v Národním divadle a Činoherním klubu. Pak se stala členkou Divadla S. K. Neumanna.

1995 - Hrála Zdislavu z Lemberka v pozoruhodném filmu V erbu lvice, o tři roky později vznikl seriálový evergreen Ranč U Zelené sedmy.

2003 - Po rozsáhlé rekonstrukci se otevřelo Divadlo v Celetné, kde působí spolek Kašpar, v němž patří ke kmenovým členům.

2009 - Rozvedla se s kameramanem Romanem Pavlíčkem, s nímž má syny Tomáše a Jana.

2016 - Divadlo v Celetné uvádí její dramatický dokument Izolovat, ale zachovat, hraje jednu z nejvýraznějších rolí v seriálu Ulice – maminku Marečkovou.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky