Která tátova scénka vás tak dostala, že si ji pamatujete dodnes?
Na to je těžká odpověď. Já si pamatuju spíš pocit z dětství, kdy táta televizní Silvestry točil a já byla ve studiu celý den s ním. Kolem byla spousta známých herců a zpěváků, už jen z toho jsem byla mimo sebe, a všemu vévodil můj tatínek. Uměl vytvořit tak nádhernou atmosféru, ať už se natáčelo, nebo čekalo, a všichni kolem se smáli, takže jsem seděla v hledišti šťastná, že tohle je můj milovanej tatínek…
Dal táta na váš názor, když jste se dívali společně?
Samozřejmě občas pozoroval, co my na to. My s bráchou jsme se váleli smíchy a maminka obracela oči v sloup, zvlášť když vyprávěl choulostivější historky nebo mluvil sprostě. Ale když jsme sledovali jeho dramatické role, prožívali jsme napětí i dojetí stejně.
Hráli jste spolu někdy?
Jen jednou, a to mi bylo osm let, takže nevím, jestli můžu mluvit o hraní. Byli jsme s bráchou jeho děti v bakalářském příběhu Klec. Naučila jsem se tehdy celý scénář nazpaměť a přišla jsem si hrozně dospělá, protože se mnou dospělí mluvili vážně. Taky se mi moc líbilo, že mě v osmi letech někdo líčí.
Jak se vám chodilo a chodí po světě s příjmením, které znal každý?
Měla jsem dobré i špatné zkušenosti a s postupujícím věkem také občas tíživý pocit zodpovědnosti, že to jméno nesmím nějak pošpinit. Hrozně se mi ulevilo, když mi došlo, že se stejně nezavděčím všem a že to, jak tátu skoro všichni milovali, byl výjimečný úkaz.
Jakou hlavní zkušenost jste si odnesla z rodiny?
Vyrůstala jsem v rodině, kde bylo hodně lásky, a až časem mi docházelo, že ne každý měl takové štěstí. Samozřejmě že v každé rodině je něco, ale já jsem si do života odnesla dost důležitý pocit zázemí a hodně důvěry.