Rozhovor s Martinem Zounarem: Mám vysněný cíl, který je tak trochu patetický

Martin Zounar
Martin Zounar

Sympaťák a srandista. Milující otec a milovník psů. Oblíbený kolega a spolehlivý kamarád. Martin Zounar má všechno, co postrádá jeho Bobo Švarc v seriálu Ordinace v růžové zahradě. „Nabídka hrát takového hajzlíka byla hozená rukavice, tak jsem ji zvedl,“ říká kdysi o roli, která mu přinesla obrovskou popularitu.

Do té doby vás nepotkal ani jeden záporák?

Jeden ano, byla to televizní inscenace, název už si nepamatuju, hrál tam taky Michal Dlouhý, no a tam jsem dostal první a na dlouhou dobu poslední zápornou roli, vzpomínám si, že se ten kluk jmenoval Jaracha, takový dost odpudivý typ, který mučil kočky.

To je ale opravdu fuj…

Taky jsem to léta poctivě napravoval a kráčel pouze ve šlépějích klaďasů, princů a přihlouplých sluhů. Tak to v herectví funguje, jeden musí být vzor, druhý se naopak předhodí divákům, aby měli na koho nadávat.

Na rozdíl od Švarce vám, ale za doktora ve Velmi křehkých vztazích nenadávali…

On to byl hlavně ředitel nemocnice a sebevědomí moc nepobral. Mojí partnerkou byla Alice Bendová, moji maminku hrála Ivanka Devátá, obě mě pořád nějak terorizovaly, a já si to bez odporu nechával líbit. Když Vékávéčka běžela, tankoval jsem jednou u pumpy, tam mě chytl nějaký pán a řekl – Pane Zounare, takovej kretén, jakýho vy hrajete, snad ani nežije!

No, podobná kumulace podrazů, co dělá váš Švarc, se v reálu taky nevidí.

To byl od počátku záměr, v seriálu jsem ztělesněním všech negativních vlastností. Takové figury se dobře hrají, protože mají hodně barev. Vůbec neznamená, když někdo řve nebo řekne sprostý slovo, že je to hajzl. Naopak, ten s úsměvem, co se pořád tváří přátelsky, umí často udělat parádní svinstvo! Ovšem pravda je, že v každé takové postavě si scenáristé i herec časem vybouchají munici, takže je třeba vymyslet nový impulz, jak diváky upoutat. V Ordinaci to byla pomsta kolegů, kteří Švarcovi nastrčili Heluš, když mu předtím nakecali, že je strašně bohatá, a on si ji tudíž vezme. S Martinou Randovou nám partnerství klaplo na první dobrou.

Vy jste se znali?

Ne, jen jsem věděl, že hraje v Divadle Na Fidlovačce, upozornila mě na ni Adélka Gondíková, že je to moc zajímavá herečka. Sčuchli jsme se strašně rychle. Když nějaká replika ze scénáře „spadne ze stolu“, Martina okamžitě a bezprostředně improvizuje. Jak nám říkal na konzervatoři Josef Vinklář – Proboha, lidi, nemusíte pořád „hrát“, jenom poslouchejte, reagujte na to, co říká ten druhý. Koukat, poslouchat a umět text, to jediné se po vás chce… Samozřejmě tak jednoduché to není, ale podstata je přesná.

Velká část publika nekonečné seriály odsuzuje, co vy na to?

A velká část se na ně dívá. To je každého věc – a teď myslím i kolegy herce. Nechceš hrát v seriálu, nehraj! Nechceš se koukat, nekoukej! Všichni jsme dospělí, tak o co jde. Tyto nekonečné televizní série, kterým se pořád říká seriály, jsou žánr, na který už si diváci zvykli a počítají s tím, že ne každý díl je dramatický skvost, ovšem na druhé straně předpokládají, že se pobaví, „vypnou hlavu“. Ano, je to televizní průmysl, ale dá se dělat profesionálně.

A počítáte s tím, že vás někdo umělecky odsoudí?

Podívejte se, já dokonce počítám s tím, že mě někdo nesnáší už proto, že existuju. Dalšímu je moje existence lhostejná, a třetí na mě čeká před divadlem s mobilem, protože se mnou chce mít fotku. A jestli mě někdo odsoudí? Tak to se jeho kritika míjí účinkem. Popularita pro mě není pupek světa a herectví je prostě profese, kterou se uživím a mám ji rád. Nic víc.

Co je teda „nad tím“?

Můj vysněný cíl, když to řeknu hodně pateticky, je být pokud možno šťastný a vidět šťastnou svou dceru.

A jste šťastný?

Je to složitější. Že se mi rozpadl po 13 letech vztah s mou partnerkou, pokládám za životní prohru. Ale máme spolu dceru, což je velká výhra. Claudinka bydlí s maminkou kousek ode mě, takže ji vidím často. Přál bych si fungující rodinu, to ano. Nejdřív jsem se s tím musel poprat sám, samozřejmě do toho taky vstoupila některá média, mám na mysli ta, co si nakonec napíšou, co chtějí.

Tatínek byl herec, maminka lékařka. Oba zažívali v profesním nasazení úspěchy i stresy. Vás to riziko nevarovalo?

To víte, že jsem do všeho nakoukl, i když se naši snažili, aby mě do problémů nezatahovali. Ale hodně věcí, na první pohled neřešitelných, se u nás bralo s nadhledem a humorem. S odstupem let jsem si uvědomil, co v jejich vztahu bylo zásadní – vždycky byli na všechno dva. O nějaké dominantnosti nemohla být řeč, přestože máma se občas označovala za „páté kolo u vozu“, když už jsem byl velký a vedl diskuse hlavně s tátou. Pravda byla ovšem jinde, vždycky byla tátovi oporou, stála sice na veřejnosti v jeho stínu, ale byla a je velice silná ženská. Táta si toho moc vážil, že ji má vedle sebe.

Co vám poradil, když jste ještě jako student konzervatoře hostoval v Národním divadle?

V té době tam byla výjimečně silná sestava ve starší i střední generaci. Táta mě přátelsky nakopnul a doporučil mi: „Hlavně nic neříkej, jenom zdrav!“ Tím chtěl naznačit, že bych měl cítit pokoru. Nevím, jestli to platí ještě dnes, ale k mému startu pokora a úcta patřily.

Často hrajete choleriky a váš temperament stejně působí i v soukromí. Je to pravda?

Kdepak, jsem dlouho držák! Dokonce, i když se problémy kumulují a já začnu řvát, tak se lidi kolem diví, že vůbec vybuchnu. Nedělám to rád a taky je můj „záchvat“ hned pryč.

Konflikty jste si zakázal?

Snažím se o to. Každá válka totiž vyčerpá a stojí hodně sil obě strany. S člověkem cloumají emoce, nemá čas si v nich udělat místo na kompromis, vyslechnout druhého. Tím nechci říct, že by měl celý život probíhat v absolutním klídku.

Pak by herci neměli o čem hrát a autoři o čem psát.

Jasně. A když někdo vypráví – My spolu žijeme 40 let a nikdy jsme se nepohádali…, moc tomu nevěřím. Dva lidi by spolu nemohli zůstat, kdyby se občas nestřetli, protože když o něco jde, diskutujete, zajímá vás, co si myslí ten druhý, vyměňujete si argumenty, někdy hlasitěji. Ovšem neměl by to být program na celý den. (směje se)

Jak získáváte otcovský respekt?

No, není to snadné. Děti jsou chytré, jejich zvídavost je postavená na tom, že zkoušejí, kam až můžou zajít. Samy na to nepřijdou, směr jim musí ukázat dospělý. Ve filmu Studentská balada hrál Radek Brzobohatý matikáře Lepešku, a zdůrazňoval nám, studentům – Máte jedinou povinnost, učit se! A ono je to pravda, takže Claudii říkám: „Bez vzdělání nejsi nic.“ Podporuje mě v tomto názoru samozřejmě i rodina. A ještě jednu věc se snažím dodržet – když se něco slíbí, tak se to má splnit. Někdy mě to stojí v mém fofru hodně sil. A co, myslím, Claudie oceňuje, že vidí kolem sebe lásku ke zvířatům.

Vy jste měl doma vždy psa?

Táta měl dva jezevčíky, pak jsme s partnerkou Simonou měli Čárlíčka, to byl kokršpaněl, pak jsme si vzali z útulku Meginku, ta je pořád, ještě máme Bibinku, zase kokršpaněl, a Limpi, což je německá doga. Byl jsem v její chovné stanici už před časem s Claudií, byla tehdy absolutně nadšená, no a taky její nadšení rozhodlo, že je teď Limpi u nás. Je nesmírně hodná, milující, klidnější než oba kokršpanělé, trošku slintá, občas spí v posteli, to je taky pravda, ale hlavně je vynikající hlídačka.

Co vaše motoristické koníčky?

K motorce bych se hrozně rád vrátil. Škoda, že jsem ji prodal a jenom neodložil. Jenže udržet osm let motorku v garáži by se mi asi nepodařilo. Teď se kousek ode mě nastěhoval Filip Blažek, mám ho skoro za souseda, je na motorce „zajetej“, tak si stroj opatřím a v létě někam vyrazíme. Mít na motorce správného parťáka je to nejpodstatnější. To se dobře jede.

Je vám přes padesát. Neobáváte se, co bude dál, jaké budete mít šance?

Víte, že ani ne? Období, kdy jsem byl už ne princ a ještě ne tatínek, mám za sebou. Komediální role, kterých mám většinu, se mnou doufám zestárnou. Navíc, podívejte se třeba na tu úžasnou dámu, Glorii Stuartovou, stařičkou Rose ve filmovém Titanicu. S hraním v podstatě sekla, pak vystřihla v 77 letech tuhle roli, získala nominaci na Zlatý glóbus a Oscara, má hvězdu na hollywoodském chodníku slávy… Někdo se pachtí celý život, má na kontě 400 filmů, a nic. V tom je náhodou naše profese spravedlivá, šance je s každou rolí.

TAK ŠEL ČAS

1967 - Narodil se 26. května v Hradci Králové, kde byl jeho otec Miroslav Zounar v angažmá. Maminka Marta je lékařka.

1985 - Po absolvování konzervatoře a prvních hereckých zkušenostech hrál hlavní roli v seriálu Chlapci a chlapi.

2002 - Seznámil se s producentkou Simonou Brdičkovou, dlouholetý vztah nakonec nevydržel. Mají spolu osmiletou dceru Claudii.

2004 - Po řadě rolí a moderování pořadů o vaření natočil Rodinná pouta, později Velmi křehké vztahy, proslavil ho i pořad Hádej, kdo jsem.

2008 - Hrál v seriálu Vyprávěj, v Ordinaci v růžové zahradě 2 se stal intrikánem MUDr. Bohdanem Švarcem.

2017 - Natáčí dál Ordinaci, zkouší divadelní komedii Dva naháči, hraje v úspěšných představeních v Divadle Palace i na zájezdech. 

2019 - Již přes roku je šťastný po boku psycholožky Kateřiny (39).

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky