Zkuste se ohlédnout zpátky – splnilo se všechno, v co jste tehdy po vítězství v SuperStar doufal?

Když se nad těmi deseti lety zamyslím, snad jsem je dobře naplnil. Vydal jsem za tu dobu čtyři alba a to není špatná bilance. Na třech z nich jsou navíc jen moje autorské písničky, což jsem si vždycky přál. Na první album, vydané po soutěži, byl velký tlak, aby bylo rychle a byly na něm i převzaté písničky, ale já jsem vždycky chtěl jít vlastním směrem. Možná to bylo trnitější, ale o to víc jsem rád, že jsem na své cestě zůstal a ještě si plnil sny, jako například natáčet za doprovodu Janáčkovy filharmonie Ostrava.

Jsem také rád, že jsem mohl nejen zpívat, ale i skládat a že se mi podařilo napsat písničky skvělým zpěvákům – Karlu Gottovi, Hance Zagorové, Štefanu Margitovi a Danielu Hůlkovi. Pro Štefana Margitu jsem otextoval i několik zahraničních písní – jednu z nich nazpíval v duetu se skvělou operní sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, letošní nositelkou Ceny Thálie v kategorii opera a manželkou Adama Plachetky.

Kde myslíte, že byste byl, kdyby nebylo zmíněné soutěže?

Rozhodně bych nebyl tam, kde jsem, to vím určitě. Pomohla mi v tom, že mě lidé znali – a to bylo pro moji kariéru zásadní. Bez toho by se mi začínalo těžko. Takhle jsem to měl snazší a bylo už jen na mně, jestli lidem dokážu, že chci hudbu opravdu dělat, že to je moje poslání. Že mě to baví a nejdu jen za nějakým pozlátkem.

To jste, myslím, dokázal i tím, že se neobjevujete v bulváru, nežijete skandálně a nechcete se přestěhovat do Prahy.

Myslím, že dneska se vzdálenosti zkracují a už není nutné bydlet v Praze. Třeba Mirai jsou z Frýdku-Místku, je tu i Markéta Konvičková nebo operní pěvkyně Patricia Janečková. Pro mě je bydlení v přírodě důležité už proto, že mám malého syna a pro něj je to jen dobře. Chodí do školky, kde je krásná velká zahrada, učí se o přírodě, žije v ní a bude k ní mít větší vztah než městské děti.

Když jsme se viděli naposledy, byl váš syn hodně malý a vy jste mi říkal, jak mu zpíváte ukolébavky. Teď už mu jsou čtyři roky… Pozorujete u něj hudební talent?

Má hudbu moc rád. Jeho nejoblíbenější knížkou je Encyklopedie hudebních nástrojů. Zapamatoval si jednotlivé nástroje a když přijde návštěva, tak ji s tou knížkou konfrontuje. Je to legrace, protože ukazuje takové obskurní věci, jako jsou theorba, serpent nebo basová flétna. Všechno si to pamatuje. Naučil se také rozeznávat nástroje v nahrávkách. Zaposlouchá se a řekne, že hrály violy, housličky nebo fagot. Teď se zamiloval do Labutího jezera. Ráno mě vzbudí a říká, že chce pustit Labutě. Zpívá si také Čajkovského Louskáčka.

A Skákal pes přes oves?

To ho nudí, je to moc jednoduché. Myslím, že pouštět dětem jenom hudbu pro děti je málo. Nedávno jsem Martínkovi pouštěl Musorgského Obrázky z výstavy, kde je i baba Jaga a on hned říkal, že to je bubák. Pozná náladu podle hudby. Má rád, když mu vyprávím příběh a hraju k tomu na piano. Zahraju něco tak, že to vypadá strašidelně a on si ty věci představuje. Je to fajn, mám ty chvíle rád.

Neuděláte desku pro děti?

Možná, uvidíme.

Oslavil jste nejen deset let od SuperStar, ale především své třicetiny. Připadáte si starý?

Já myslím, že třicítka je pro muže ideální věk, alespoň mně to tak připadá. Sting kdysi řekl, že čím je starší, tím si připadá líp. A já se právě teď cítím skvěle.

Podlehl jste vlně v poslední době tolik oblíbeného spojení populárních zpěváků se symfonickým orchestrem?

Myslím, že taková spojení nejsou jen v poslední době, že tu jsou už dlouho. S orchestrem hráli už v šedesátých letech například Deep Purple, u nás s ním vystupoval i Karel Gott. Není to nic nového. Já mám navíc k vážné muzice dlouhodobý vztah. Jsem vystudovaný klarinetista.

Hrajete někdy na klarinet?

Hraju na něj pořád. Posluchači, kteří chodí na mé koncerty, to vědí. Hrál jsem také v orchestru, i proto mám pro vážnou hudbu slabost.

Nechcete pro orchestr také něco napsat?

Už jsem napsal. Na albu Hallelujah s podtitulem Vánoční písně a koledy, které jsem loni nahrál s Janáčkovou filharmonií Ostrava a vydal je Supraphon, je písnička Síla mít rád, za niž jsem dokonce získal v hitparádě Českého rozhlasu Česká dvanáctka všechna možná ocenění – Zlatou, Platinovou a Železnou dvanáctku. V této hitparádě jsem se držel neuvěřitelných 33 týdnů. Je to úplně první písnička, ke které jsem napsal orchestrální aranžmá. Napsat partituru pro velký orchestr byl vždycky můj sen. Když jsem byl malý kluk, hrál jsem si na to, že takovou partituru píšu.

Zatímco většina kluků si hrála s autíčky, vy jste si psal noty?

Přesně tak. Viděl jsem film Amadeus, to mě inspirovalo. Říkal jsem si, že napíšu symfonii. Když mi bylo asi třináct, chodil jsem se v Ostravě učit skladbu k Pavlu Helebrandovi. Pak jsem si i něco nastudoval sám. Nejhorší na psaní pro orchestr je, že nevíte, jak to ve finále bude znít. Sice to slyšíte v hlavě, ale výsledek vás stejně může překvapit.

Skladatelé klasické hudby jako Beethoven nebo Mozart to měli jednodušší – oni nic jiného nedělali, než pracovali s orchestrem. Měli ho pod kůží, věděli, jak kteří muzikanti hrají, co jak zní a tím pádem je pak provedení toho, co do té doby slyšeli jen ve své hlavě, tolik nepřekvapilo. Musíte třeba znát poměr jednotlivých nástrojů. Když chcete, aby byl stejnou měrou slyšet třeba klarinet a housle, pak musíte mít těch houslí dvanáct. I tohle musíte při psaní pro orchestr domýšlet. Samozřejmě, že dnes už máme různé programy, které vám při skládání hodně pomůžou, můžete si to nahrát, zkusit, ale živé hraní je přece jen něco jiného.

Hudba pro film by vás nelákala?

Film by mě určitě lákal, ještě nikdy jsem nic takového nedělal. Navíc hodně takové muziky vzniká nasamplovaným orchestrem a s tím jsem zvyklý pracovat. Doma si takovým způsobem nahrávám různé skladby třeba jen tak pro sebe, dělám si takové pokusy. Rád bych tedy zkusil napsat něco pro film, ale asi není jednoduché se k podobné zakázce dostat.

Zmiňovali jsme, že jste napsal písničku i pro Karla Gotta. Jak na něj vzpomínáte?

Setkali jsme se několikrát, poprvé ještě při SuperStar. V jednom kole jsme zpívali písničky z jeho repertoáru a tehdy jsem ho poznal tváří v tvář. Zavedli nás k němu, abychom mu zazpívali u piana a první věta, kterou mi tehdy řekl, byla: „Slyšel jsem, že vy jste mě doma moc nemuseli.“ Štáb věděl, že můj táta poslouchal Psí vojáky a Pražský výběr a on se to dozvěděl. Myslím, že jsem tehdy pořádně zbledl. Ale byl moc fajn. Později byl kmotrem mého prvního cédéčka, v roce 2010 jsem vystupoval na jeho dvou bratislavských koncertech, kde jsme si společně zazpívali duet Je krásné lásku dát. Ten původně nazpíval v první polovině 60. let s dalším báječným zpěvákem, Milanem Chladilem.

Když v roce 2014 vydával album S pomocí přátel, napsal jsem mu na ně písničku Právě vchází. Pracovali jsme na ní přímo u něj doma a mám na to nezapomenutelné vzpomínky.

Myslím, že už v soutěži jste byl jeho velký favorit. Měl vás rád.

Vždycky mě podporoval. Byl to tak milý člověk… Nikdy o nikom neřekl nic zlého, vždycky vyzdvihl to dobré. Pokaždé, když mě potkal, ptal se, jak to jde a říkal, jak se mu líbí můj hlas, čehož si nesmírně cením.

Nikdy nezapomenu na zkoušku koncertu k padesáti letům od první Bratislavské lyry. Konal se před třemi lety v Bratislavě. Na odpolední zkoušce seděl Karel v první řadě a bedlivě sledoval celý program. Když jsem dozpíval Píseň o mé zemi, k níž si Karel Černoch napsal hudbu a v roce 1969 s ní Lyru vyhrál, Karel povstal a zatleskal mi. Dost mě to překvapilo, potěšilo a vlastně i dojalo.

Naposledy jsme se viděli na Staroměstském náměstí, kde jsme oba vystupovali na koncertě Českého rozhlasu 100 největších hitů republiky. Dozpíval, sešel z pódia a ptal se mě: „Tak Martine, co na to říkáš?“ Chápete to? On, takový mistr, chtěl znát můj názor. Byl to šlechetný a velký člověk.

Vaším manažerem je Jan Adam, který byl i tajemníkem Karla Gotta. Co vám radí?

Spolupráce s Honzou si moc vážím. Je to velký profesionál, který se třicet let učil řemeslu u největší tuzemské hvězdy s velkým zahraničním renomé. Jeho rady jsou nesmírně cenné. Vážím si každé, kterou mi dává. Jsem zvyklý si hodně věcí dělat po svém a mnohokrát od Honzy slyším: „Tohle by Karel nikdy neudělal!“

Naše spolupráce trvá čtyři roky a některé Honzovy rady mi zpočátku lehce lezly na nervy. Ale jen do té doby, než jsem pochopil, že to se mnou myslí fakt dobře. Karel se ze všech sil vždy snažil až do totálního vyčerpání rozdat svým fanouškům. Byly doby, kdy jsem byl třeba nastydlý, po koncertě unavený, nechtělo se mi fotit, podepisovat a nejraději bych jel hned domů za Ivonkou a Martínkem. Karel byl zvyklý dělat po každém z koncertů autogramiády. Byla to pro něho neodmyslitelná součást jeho profese. Chtěl dělat lidi šťastnými, rozdávat radost. A já to dnes vnímám úplně stejně jako on. Nejen to. Dělám to stejně jako on.

V hudební branži – v populární hudbě – můžete s úspěchem fungovat jen tehdy, pokud vás lidé mají opravdu rádi. Honza většinu lidí z branže zná, umí skvěle jednat s médii. Taky si na něm vážím, že neusnul na vavřínech, že nezůstal v 80. a 90. letech, ale dál na sobě pracuje a učí se nové věci.

Máme rádi podobnou hudbu, rádi si o ní povídáme, na cestě autem posloucháme i muziku, kterou jeden nebo druhý nezná. Mezigeneračně se obohacujeme. Je i dobrým dramaturgem, což jsem ocenil zvláště při přípravě loňského vánočního alba. A má nos na to, co se bude, nebo nebude líbit lidem. Já některé věci jako muzikant cítím jinak. Na každém z mých koncertů rád děkuji publiku za to, že mi věří, že mne podporuje a že stále rádo poslouchá můj zpěv. Nikdy nezapomenu, odkud jsem vzešel a že mým údělem je zpěvem rozdávat radost z krásné hudby a ze života.

Chystáte teď písničku pro někoho z kolegů?

Napsal jsem jednu pro Moniku Absolonovou na desku, kterou právě natáčí. Je to pro mě netypická skladba – šansonová, bojovná, až feministická. Moc se těším, až to Monika nazpívá. Jinak ale teď píšu písničky i pro sebe, protože bych chtěl příští rok vydat album jen a jen s písničkami, ke kterým jsem si sám napsal hudbu a texty.

Jaký hudební žánr vlastně zpíváte nejraději?

Mám to hodně pestré. Zpívám svoje písničky, ale zvou mě i různé produkce a orchestry, takže zpívám nejrůznější repertoár od klasické hudby až po rock. Nedávno jsem si takhle zazpíval například se slovenskou rockovou kapelou Metalinda. Se slovenskou nadžánrovou cimbálovkou Silband z Košic jsem natočil videoklip k mé rockové písni Salome. Nikdy nevím, kam mě okolnosti zavanou, co bude dalším projektem, který budu dělat, a to mě na téhle práci moc baví.

1989 - Narodil se 24. listopadu v Ostravě. 2003 Začal hrát se skupinou Robson.

2009 - Zvítězil v soutěži Česko Slovenská SuperStar, v Českém slavíku se stal Objevem roku.

2010 - Natočil první album Let’s Celebrate. 2011 Založil svou doprovodnou skupinu MACH.

2012 - Vyšlo jeho druhé album Manifest. 2014 Napsal píseň Právě vchází na album Karla Gotta S pomocí přátel.

2015 - Vydal sólové album Martin Chodúr 3.

2016 - Narodil se mu syn Martin.

Autor: Jana Marxtová