Rozhovor s Leonou Machálkovou: Váhu si nehlídám, hlídám si hlavně dobrou náladu

Leona Machálková
Leona Machálková
Zdroj: profimedia
Leona Machálková

Jako neznámá blondýnka z Přerova obstála před přísným okem pánů Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlíka v Divadle Semafor. Od té doby jde její kariéra jen směrem vzhůru. Leona Machálková (52), zpěvačka, muzikálová hvězda, maminka dospívajícího syna Artura, nedávno oslavila jubileum. Jak jinak, než neuvěřitelné.

Přišla jste do showbyznysu vybavená kumštýřskou povahou, nebo jste spíš slyšela - pozor, chytrá blondýna s vysokoškolským diplomem?

Netroufám si to hodnotit, diplom je fajn, děkuji za pochvalu, ale co si budeme nalhávat, potkáváme spoustu pitomců, kteří ho mají taky. Tu základní vlastnost, že člověk s uměleckou náturou by měl být schopen změny, jsem, myslím, do vínku dostala. Dokážu se nadchnout pro všechno nové, občas jít do rizika, protože když nemáme třeba i bláznivé plány a sny, tak naše snažení ztrácí smysl. Umělci bývají taky nezodpovědní, lehkomyslní - mezi námi - kdo není?

Takže jste měla pilného anděla strážného?

Určitě nade mnou stáli andělé i další strážci, a nezaměstnala jsem jich málo! Spousta věcí nedopadla, jak měla, ovšem bez rodiny a dítěte jsem nad vším mávla rukou, péče o zdraví rovněž nic moc, chřipku jsem zaháněla prací. Byla jsem odvážná a ulítlá, měla jsem kuráž. Snad mě úplně neopustila! (směje se).

Kde berete svůj optimismus dnes?

Asi je to povaha, ale taky mám kolem sebe opravdu hodně inspirace. Nejen u lidí, kteří dělají podobnou profesi, ale třeba u kamarádek - jedna je manažerka, druhá učitelka, další podniká… Je to jejich radost ze života, houževnatost, přesvědčení, že když se něco začne, tak se to má udělat pořádně. Tohle všechno mě inspiruje, nešetřím chválou, a snažím se všechny své „vzory“ dohnat. V Lužických horách, kde máme chalupu, jsem zase nadšená z přátel, kterým práce přináší čistou radost, a já ji s nimi můžu sdílet. Novináři se mě ptají, jestli si hlídám váhu, já vždycky odpovídám, že si hlavně hlídám dobrou náladu.

Vybavíte si nějaké své profesní přešlapy?

V podstatě jsem měla velkou kliku, žádný velký malér se nekonal, kromě toho, že jsem třeba nazkoušela muzikál Romeo a Julie, který se nakonec skoro nehrál. Muzikálové role přicházely jedna za druhou, s každou jsem se utkala s chutí. Hodně záleží na tom, jaké lidi máte kolem sebe. Určitě se mnou budete souhlasit, že těch, kteří vám chtějí radit, je spousta. Už jsem se naučila rozpoznat, kdo mi může pomoct radou z jiného úhlu pohledu, než je ten můj. Diskuse s takovým člověkem je vždy dobrá, často mi pomohla se rozhodnout a také mě zbavila nejistot.

Co byste doporučila adeptce na muzikálovou hvězdu?

Muzikál je pro mě od slova muzika. Za předpokladu, že má dívka talent na zpívání a je vybavena kvalitním, zajímavým hlasem, který musí být zároveň tvárný, měla by se naučit hrát, umět prožívat nejrůznější emoce, nebát se ukázat temperament. Udržet symbiózu těch tří složek - herectví, zpěvu, tance - je opravdu dřina, ale nesmírně zábavná. Zároveň bych jí určitě chtěla poradit, aby svou roli prožívala, zapomněla na sebe a vyprávěla divákovi příběh.

Když máte představení nebo jedete turné, kdo je s Arturem?

Je už velký, když zpívám v Praze a okolí, je doma většinou sám, s mámou na telefonu. Často vypomáhají mí rodiče, kteří přijíždějí z Moravy. Jsem jim vděčná za ochotu odcestovat z pohodlí svého domova a být s námi. Někdy také Artur spí u kamaráda a naopak. Prostě pohoda, koneckonců rád vítá změnu. Vždycky se rodičům snažím naplánovat i nějaký pestrý program, i když tvrdí, že jim Artur úplně stačí, protože je to jejich „nejbližší“ vnuk.

Sestra žije pořád v Itálii?

Ano, Adélka je tam od svých 20 let, má tři děti, prima manžela ze sympatické italské famílie v Kalábrii. Jsme spolu téměř v každodenním kontaktu, pravda, jen na dálku. Škoda, protože živý kontakt je živý kontakt. Přes telefon nebo skype neochutnám, co uvařila, a pomazlit se s jejími krásnými dětmi taky nemůžu. Vídáme se tak třikrát za rok, buď v Čechách, nebo letíme my tam. Svého švagra mám moc ráda, je to takový „otevřený Ital“, často cestují, jezdí na eurovíkendy po Evropě, na hory, celá jeho rodina je bezvadná, v mnohém jsou jiní než my. Jsem moc ráda, že to sestře vyšlo.

V čem jsou třeba jiní než my?

Italové, aspoň jak je znám, jsou srdcaři. Mají obrovskou potřebu se družit, scházet, vařit, jíst, tančit, bavit se, milují děti. Moji příbuzní mají rodinnou firmu a jsou na ni hrdí, vybudovali ji kdysi, jak se říká, z ničeho, jsou nesmírně pracovití. Mívám pocit, že všechno poměřují láskou, a je úplně jedno, jestli je to láska k dětem, k práci nebo k jídlu. Soudržnost mezi generacemi je silná, velmi se tam ctí rodiče, rodina je nejdůležitější, vždycky je to pro mě inspirace, ten jejich radostný životní styl.

Na co máte u lidí citlivé radary?

Dlouho jsem byla hodně důvěřivá a nejsem si jistá, že mě to úplně opustilo, ale faleš, lež, domýšlivost, netoleranci už, myslím, vystopuji. Moc o tom nepřemýšlím, ten filtr lidí je přirozený, když někdo mluví pořád o sobě, o svých úspěších, nebo třeba pořád někoho pomlouvá, něco s urputným hněvem kritizuje, máte za chvíli jasno, že nemá své ego pod kontrolou. V podstatě se takovým lidem snažím vyhýbat.

Jak se vás dotkla závist?

Několikrát přede mnou zabouchla dveře k úspěchu. Ano, to se děje, nejen v showbyznysu. Výhoda zralejšího věku je, že už mám zkušenosti, určitou autoritu ve své profesi, netlačím na pilu a snažím se být nad věcí. I když mě zrada mrzí, sílu mi dodává vědomí, že nepáchám totéž.

Jak velkou autoritu měl váš partner Bořek Šípek?

Absolutně přirozenou. Byl to můj guru. Otevřel mi oči úplně ve všem. Byla to osobnost, která vás očarovala svým přehledem, entuziasmem, obdivovala jsem jeho pracovitost a preciznost, s jakou se pouštěl do své tvorby, nebo třeba když vařil. Byl to zkrátka koncert. A co bylo na něm také nesmírně sympatické, jeho tolerance, velkorysost a štědrost. Můžete mi říct, že se na něj koukám růžovými brýlemi, ale věřte mi, že na všem, co tvrdím, si trvám. Měl nepochybně spoustu chyb, ale ty byly ve srovnání s jeho charakterem, s tím, co uměl a dával, naprosto nepodstatné. Takže autorita to byla obrovská.

Jak u syna?

To je těžká otázka, odešel od nás, když bylo Arturovi šest. Pak se pořád vídali, ale už s námi nežil. A k té autoritě - tatínek Bořek odjakživa nechával všechno na mně, péči o malého, kroužky, výchovu. Když bylo namístě syna za něco pokárat, tak místo aby řekl: „To mě na tebe mrzí…“, všechny mé výchovné principy „zlikvidoval“. Na otcovskou přísnost opravdu nebyl, za přísnou jsem při vší mateřské lásce byla já.

Artur chodí na osmileté gymnázium, už tušíte, co ho zláká dál?

Láká ho mnohé, humanitní i přírodovědné disciplíny. Není, jak se říká, vyhraněný. I když má muziku velmi rád, hudebník z něj nejspíš nebude. Tři roky hrál na kytaru, teď leží ve futrále v jeho pokoji. Mluví slušně anglicky, baví ho španělština, miluje sport, nejvíce snowboarding a tenis. Zajímá se o přírodu, cestování, jako většina v jeho věku sleduje YouTube, zároveň momentálně uvažuje, že by si přibral ještě jeden orientální jazyk a naučil se thajsky. Když je ten „Polothajec narozený v Bangkoku“. (směje se)

Vám se rozpadl partnerský vztah, který se zdál být, také díky synovi, krásný a perspektivní. To nebyla změna na mávnutí rukou.

Rozhodně ne. Když Bořek odešel k jiné ženě, trvalo mi rok a půl, než jsem si uvědomila, že už se nevrátí, i když ho dotyčná brzy opustila a provdala se za jiného. Jak to hodnotila jedna moje kamarádka, kdyby se neobjevila ona, byla by to možná jiná. Kdoví. Jeho rozhodnutí odejít, třebaže bolelo, jsem mu odpustila.

Dá se i v tomto případě říct, že všechno zlé je k něčemu dobré?

Určitě, po čase jsem uměla bez emocí náš vztah uchopit. Po důkladné analýze jsem si přebrala ty obrovské hromady zážitků, špatných, ale zaplať pánbůh zejména krásných. Shledala jsem, že to mělo smysl, že z našeho vztahu vzešla krásná bytost, náš milovaný syn, a to je pro mě nejvíc. Snažila jsem se a dodnes snažím Arturovi neustále připomínat všechny výjimečné přednosti, které Bořek měl. Náš vztah se transformoval do nenuceného přátelského vídání se, jezdili jsme společně na chalupu, já jsem mu zpívala na vernisážích jeho výstav jak v Čechách, tak v zahraničí. Postupem času už jsem netrpěla, že jsme „na všechno sami“, viděla jsem Artíkovy rozzářené oči, jak je na tátu pyšný.

To stačilo?

Ano, i když jsem si nikdy nemyslela, že mě čeká takový životní model, že budu v roli máma, táta, kamarád. Naštěstí jsem pracovitý člověk a ráda se o někoho starám, nedělá mi to problém, byla jsem tak vychovaná a mám to v povaze. Vytvořili jsme si novou pospolitost, v žádné izolaci jsme rozhodně nezůstali a nejsme, stýkáme se s naší rodinou, bratranec i sestřenice mají děti, trávíme volný čas s kamarády a jejich dětmi, je nám fajn.

Pravda je, že tento model žen-matek není žádná výjimka. Otec vašeho syna ale zemřel.

Když Bořek vážně onemocněl, všichni jsme věřili v možnost uzdravení. K léčbě se postavil zodpovědně a statečně, věděli jsme, že nerezignuje, že chce být. Nad vodou ho držela jako vždy jeho práce a taky láska nás všech, rodiny, přátel. Když úsilí madridských lékařů nepomohlo, snažil se co nejdéle zůstat součástí fungujícího života. S Arturem svou situaci nikdy neprobíral, měli spolu jiná témata, nicméně pro syna muselo být velmi kruté sledovat odcházení táty, který byl vždycky jako skála. Ztráta sil Bořkovi ubírala i na hlase, tak u něj seděl v nemocnici na pokoji a komentoval mu sportovní přenosy, které oba milovali. Konec pak přišel rychle. Artur si ale to světlé a pěkné, myslím, nikdy nenechá vzít.

Žádný stálý partner vedle vás není k vidění. Kdy to chcete změnit?

Nejraději ještě dnes. (směje se) Samozřejmě věřím, že mě další silný vztah ještě čeká. Proč ne? Kdybych nevěřila, bylo by to, jako bych si napůl lehla do rakve. Vždycky na konci roku si dávám předsevzetí, že se ten příští určitě hodně zamiluju. Tak uvidíme, třeba opravdu nastane lásky čas.

TAK ŠEL ČAS

1967 - Narodila se 24. května ve Zlíně, dětství prožila v Přerově. Má mladší sestru Adélu, která žije v Itálii.

1990 - Absolvovala Univerzitu Palackého v Olomouci, obor český jazyk - dějepis. O rok později se přestěhovala do Prahy a uspěla v konkurzu Divadla Semafor.

1993 - V muzikálu West Side Story excelovala jako Anita. Následovaly další role a její stabilní pozice na muzikálových scénách.

2003 - V thajském Bangkoku se jí narodil syn Artur, kterého má se slavným designérem a architektem Bořkem Šípkem. Vztah skončil, zůstali si ale blízcí až do umělcovy smrti v roce 2016.

2017 - Vydává nové album duetů, připravuje další.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky