Harfistka Kateřina Englichová: Posledním harfistou byl otec Dády Patrasové

Kateřina Englichová

Kateřina Englichová je naší nejznámější harfistkou. Tleskají jí po celém světě, hrála v Carnegie Hall i dalších věhlasných sálech, a přesto zůstává nohama na zemi. Tvrdí, že hrou na harfu se nedá zbohatnout ani proslavit. Musíte hrát proto, že to máte rádi. Jako ona.

Kolik vlastně harfa váží? Viděla jsem vás ji vézt na takovém rudlu…

Plus minus čtyřicet kilo, není to žádný drobeček. Mám to ale už nacvičené.

Jak se s takovým nástrojem cestuje?

Není to tak hrozné, jak to vypadá. A i kdyby, nezbývá vám nic jiného, než se s tím vyrovnat, nebo přestat hrát. (smích) Musíte mít auto, do kterého se vejde, ale vůbec to nemusí být dodávka, jak si někteří lidé myslí. Sklopím sedačky a je to v pohodě.

Berete ji s sebou i do letadla?

Ne, v letadle by to bylo moc komplikované. Když letím za moře, tak mi ji tam půjčí, stejně tak na většině míst v Evropě. Cestuju tedy nalehko.

Projevím se jako hudební analfabet – kolik má harfa strun a jak dlouho se ladí?

Koncertní harfa má 47 strun a sedm pedálů. Někdy trvá ladění minutu, jindy ladíte průběžně celý večer, a pořád to není ono. Vliv má i počasí, protože třeba před bouřkou je jiný tlak a nástroj reaguje. Někdy jsou ale perfektní podmínky, a stejně ji ne a ne naladit. I nástroje mají svoji duši a nálady.

Kolik harfa stojí?

Okolo dvou set tisíc, ale i přes milion.

Máte jen jednu?

Ne, tři. Jednu japonskou a dvě americké. Liší se ve zvuku, v mechanice, pedálech, v celkovém zpracování, v tom, jak pedály reagují, a pochopitelně i vizuálně. Měla jsem jich i pět, ale pak jsem si říkala, že je to velký luxus, a dvě jsem prodala.

Kdekdo hraje na piano, na housle, ale harfa je, promiňte mi ten výraz, trochu outsider. Nebo se mýlím?

Harfa u nás nemá tak velkou tradici jako klavír nebo housle. Není tolik zastoupena v lidové hudbě. Třeba ve Francii nebo Latinské Americe je hodně harfistů mužů, ale mnozí hrají na lidové harfy, které jsou menší a technika hry je jiná.

Ve Francii tedy hrají muži, ale u nás je harfa doménou žen. Čím to je?

To je pravda, máme přebuchtíno. (smích) Dříve tu ovšem hrálo hodně mužů. Posledním zástupcem té generace byl pan profesor Patras, tatínek Dagmar Patrasové, který hrál v České filharmonii. Od té doby tam jsou už jen ženy. Ale třeba v Teplicích je harfista Lukáš Dobrodinský. Je fakt, že ženy čím dál víc hrají na nástroje, o kterých se jim dříve ani nesnilo – na lesní roh, pozoun, bicí… Hudba je totiž nejistý obor a živit jím rodinu je dost složité. Navíc obnáší obrovské pracovní i další úsilí.

Neříkám, že jiné obory ne, ale klasická hudba jsou odmalička hodiny a hodiny cvičení, protože pokud necvičíte, nehrajete dobře. Musíte se nástroji celý život věnovat, aby se dostavily výsledky.

Je to jako vrcholový sport – ten, když netrénujete, tak si pak přinejmenším natáhnete sval. Vrcholové hraní na hudební nástroj je ale i intelektuální disciplína. Navíc pokud chcete hrát velké koncerty, recitály, pak by člověk měl mít také dobrou fyzičku, aby to vůbec vydržel.

Jak dlouho se dá takové tempo vydržet?

Doufám, že dlouho. Podívejte se na naši skvělou cembalistku Zuzanu Růžičkovou, ta je úžasná. Ona se ta námaha přelévá, chvíli se víc učíte a méně koncertujete, pak naopak, trochu se to rozloží. A důležité je samozřejmě rodinné zázemí.

Jaké to máte vy?

Skvělé. Mám úžasného manžela, prima děti, rodiče i tchyni s tchánem.

Váš muž věděl, do čeho jde?

Ano. (smích) Nevěděl. Poznali jsme se v roce 1996, vzali se za pět let, takže jen trochu tušil. V manželství nikdy nevíte, do čeho jdete.

To je pravda, ale u manželství s harfistkou se dá předpokládat, že to nebude úplně tradiční vztah.

To byste se divila, kolik manželů mých kolegyň předpokládá, že to bude tradiční manželství. Když jsou sami dva, tak to takový problém není, ale jakmile přijdou děti, pak teprve začíná ten správný chaos.

Vy máte dvě děti, patnáctiletou dceru a malého syna, pořád jste na cestách, jak se vám daří skloubit rodinu s kariérou?

Velmi komplikovaně. Mám muže, který mi opravdu moc pomáhá, byť má také náročné zaměstnání. Bez něho si vůbec nedovedu představit, jak bychom mohli fungovat. A bez babiček, dědečků a naší milé „hlídací paní“. Když jsem doma, bývá pro změnu často pryč zase můj muž... Stále se nějak prolínáme. Nejzajímavější je, když máme odjet oba.

Teď jste byla dlouho v Americe, kde jste před lety studovala. Máte tam zázemí, kam se vracíte? Někteří muzikanti mají po světě několik bytů…

Mám tam přátele. A nejen v Americe, v tom je ten náš obor úžasný. Byty ale nikde nemám, i když bych ráda. Bohužel harfa zase tolik nevynáší. (smích)

Cestuje někdy s vámi na koncerty do zahraničí rodina?

Snažíme se to kombinovat. Když jsme se s mužem poznali, čtyři pět měsíců v roce jsme byli pryč. To si teď s dětmi nemůžeme dovolit. Pracovně jezdíme separátně. Jsem třeba týden v Austrálii a pak se hned vracím domů, abych vystřídala mého muže. Nikde nezůstávám déle, než je to nezbytně nutné. Pokud jedeme společně, plánujeme rok i více dopředu a po koncertování si užijeme všichni cestování jako dovolenou. Jsme pak intenzivně spolu a máme nezapomenutelné zážitky. Právě zážitky a vědomosti jsou tím, co člověka někam posouvá a co bychom našim dětem chtěli nabídnout.

Je o vás velký zájem?

Musím to zaťukat, nemohu si stěžovat. Ne že by to bylo úplně jednoduché, ale řekla bych, že zažíváme jakýsi harfový boom. Pořadatelé stále častěji hledají i méně tradiční nástroje, mezi něž harfa patří, nebojí se u diváků zariskovat.

Máte svého agenta?

U nás mám agenturu, za kterou jsem moc vděčná, v zahraničí spolupracuji s dalšími. Hlavní je kontakty vůbec mít. My jsme to u nás v 90. letech hodně zanedbali a plno hodnotných kontaktů se vytratilo. Nikdo na nikoho nikde nečeká. Všude, kde bychom chtěli hrát, mají nadbytek svých vlastních hráčů. Navíc se hudební byznys mění. Před deseti, patnácti lety byli především v Německu staří agenti, kteří měli kontakty, jezdili s vámi na koncert, všechno zařídili. To už dneska není. Dostanete mail s instrukcemi, a o všechno ostatní se musíte postarat sama.

Je to takové odosobněné, víc byznys.

To je pravda. Čím dál víc vidíme koncerty vážné hudby ve sportovních halách, arénách……a na plakátech jsou uvedeni jako hvězdy lidé, o nichž mnohdy ani nevíte, že to hvězdy jsou. Všechno je nafouknuté, velká produkce, hlavně, aby se co nejvíce vydělalo. Já to všechno chápu, jsem toho mnohdy také součástí, všichni se chceme pokud možno dobře živit. Jsem ale vděčná za to, že v Česku máme i hodně malých festivalů, které pořádají skuteční hudební nadšenci. Skláním se před nimi. Je jasné, že na tom nic nevydělají, nejsou to žádné mega produkce, ale menší koncerty třeba na netradičních místech, hradech, v přírodních amfiteátrech, místech, kde byste klasickou hudbu nečekali. Například v polorozbořeném kostele. Má to atmosféru a hlavně to přináší kulturu do všech míst a místeček naší země. Takové hraní mám moc ráda.

Velké produkce vás opravdu nelákají?

Byla jsem součástí různých velkoakcí, hrála na stadionech a nebráním se tomu, nicméně tyto monstrózní akce jsou většinou spojeny se zpěvem. Že by to někdo stavěl na harfistce nebo na jiném sólovém nástroji, to si ani nedovedu představit.

Poznávají vás lidé na ulici?

Někdy. Dostávám maily, občas i ručně psaný dopis s tím, že se jim líbil nějaký můj koncert, slyšeli nahrávku nebo chtějí fotografii.

Nevadí vám, že popularita přední harfistky se nedá srovnávat třeba s popovými hvězdičkami?

Ne. Ti, kdo nemohou udělat ani krok, aniž by za sebou měli hordu novinářů a fanoušků, jsou de facto chudáci. Ale kdo ví, kdybych byla světová hvězda a vydělávala miliony dolarů, možná by mi to tak nevadilo. (smích)

Předpokládám, že děti vedete k hudbě.

Dcera hrála na klavír, na příčnou i zobcovou flétnu. Když přišla s tím, že by chtěla zkusit harfu, zaváhala jsem, ale samozřejmě jsem řekla, že bude-li opravdu chtít, naučím ji to. Nakonec ji chytlo zpívání. Zpívá v Kühnově dětském sboru, baví ji jazyky, učí se čínsky, německy, anglicky už mluví bezvadně, má ráda historii, ale i chemii a fyziku. Hudba je jí blízká a to mě těší. Je velká milovnice filmové hudby, zejména Johna Williamse, ale poslouchá sama od sebe třeba Rimského-Korsakova, taky Zdeňka Lukáše, věci, které byste u patnáctileté holky nečekali… Je radost vědět, že umí poznat dobrou hudbu. Syn je zatím hudebně ve vleku své sestry, pozná hudbu ke Star Wars, ale i ke Krtečkovi. Jinak je to „velký“ malý ragbista.

TAK ŠEL ČAS

1969 - Narodila se 13. června v Praze.

1983 - Začala studovat harfu na konzervatoři.

1989 - Získala Fulbrightovo stipendium, díky němuž studovala na Curtisově institutu ve Filadelfii.

1996 - Vdala se za diplomata a politika Václava Bartušku. Mají spolu dvě děti.

1998 - Debutovala v newyorské Carnegie Hall.

2008 - Poprvé vystoupila s Českou filharmonií.

2016 - Vydala sólové album Musica per arpa. Za dosavadní kariéru se podílela na více než 30 CD nahrávkách pro české i zahraniční společnosti.

2017 - S hobojistou Vilémem Veverkou vydává CD Impressions. Dříve hrálo na harfu hodně mužů. Posledním zástupcem té generace byl pan profesor Patras, tatínek Dagmar Patrasové.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky