Rozhovor se Sašou Rašilovem: Plánuju mít osm holek

Saša Rašilov s manželkou a dcerou
Více fotografií k článku:
12 fotografií

Herec Saša Rašilov (46) si otcovství nemůže vynachválit – péče o roční dcerku není návyková, neničí zdraví a odbourává stres. „Je opravdu skvělý táta,“ chválí ho manželka Lída (32). Dcery, které má z předchozího manželství s herečkou Vandou Hybnerovou, Josefina a Antonie, jsou dnes už dospělé. Před rokem se ale stal otcem potřetí a jak v našem rozhovoru říká, dost možná ne naposledy – dcer by si totiž Saša přál mít hned osm! 

Manželka Lída by se přírůstku nebránila a že to bude zase holčička, to je nasnadě. „Já si myslím, že Saša kluky neumí,“ směje se sympatická a výřečná blondýnka. „Musím ho pochválit, jsem nadšená z toho, že mě třeba nechá vyspat, když jsem unavená,“ vypráví Lída a herec raději v tu chvíli odchází objednat další pití, protože ho prý vlastní žena právě uvádí do rozpaků.

Čekala jsem, že přijdete ve třech.

Lída: O Marušku je postaráno, dali jsme ji do Hlídárny. Využíváme jejich služeb docela často a jsme spokojení.
Saša: Je tam nějaký časový limit, jak dlouho tam dítě můžete nechat, a je to vázané lokálně. Dětí tam může být třeba šest a paní na hlídání je několik.
Lída: Jen jednou se mi stalo, že jsem šla cvičit, Maruška tam plakala a oni se mi nemohli dovolat.

Snáší Maruška dobře cizí prostředí?

Lída: Jasně, ona je hrozně společenská. Objevila jsem tuhle službu díky tomu, že co mám Marušku, tak hledám kavárny, které jsou přátelské vůči dětem. Hlídárna je kousek od Národního divadla a já jsem ji nutně potřebovala nakojit. Není mi úplně příjemné kojit na veřejnosti.

Jak jste s Maruškou zvládli focení naší titulky?

Lída: Nejhůř snáší focení Saša.
Saša: Bylo toho v poslední době moc. Ale Maruška byla hodinu a půl úplný poklad. Ona pózuje a je dokonalá. Prostě ženskou v sobě nezapře. Koukal jsem jen ni a tentokrát mě vůbec nezajímá, jak tam vypadám já. Ale dá se říct, že teď už nás lidé zase dlouho neuvidí.

To chápu. Třeba Marta Jandová nechce svoji dceru fotografům vůbec ukazovat. Jak se stavíte k tomu zájmu o vaši rodinu ze strany médií?

Saša: Ta pozornost teď na nás byla hodně koncentrovaná, souvisí to samozřejmě se seriálem Tátové na tahu. Tahle vlna ale odezní a asi se budeme blížit právě tomu modelu, co vede Marta.
Lída: Když je dítě větší a chodí do školky nebo do školy, tak by s tím mohl být problém.
Saša: Nechal bych to potom na ní, bude to její volba. Ale když je ještě malá a nemůže se sama rozhodnout, tak se to prostě nedělá. A samozřejmě je to také důsledek toho tlaku – svolíme, že uděláme k rozhovoru hezkou fotku. A pokud ne, tak vyjdou paparazzi fotky, na kterých mají děti pásku přes oči, což samozřejmě nechceme. To je z mého pohledu mnohem více dehonestující.
Lída: Je to děsivé.

Takže je to vlastně takový ústupek, to focení?

Lída: Vlastně ano.
Saša: Je to stejné, jako to, že mám otevřený profil na Instagramu. To bych ještě před nějakými pěti lety neudělal. Už jsem byl v hrozné paranoie, a když se nechcete úplně vyhýbat lidem – odstěhovat se a žít v izolaci – tak se tohle prostě pořád děje. A cokoli tam dám, to si tihle zlodějíčci vezmou a naloží s tím podle svého.

Jak zvládáte rodičovství? Lído, vy už jste znovu nastoupila do práce, že?

Lída: Jsme vlastně na mateřské oba dva. Já už zase hraju, ale nastavila jsem si to rozumně. Mám maximálně tři představení v měsíci. Už jen to, že večer můžete vypadnout na pár hodin ven… Samozřejmě to plánujeme tak, aby byl Saša doma.

Nehrajete společně?

Lída: Teď už ne.
Saša: My bychom rádi něco společného měli v Divadle Palace, ale ne ve dvou lidech, bylo by nás tam víc.

Nebáli byste se ponorky?

Lída: Ne, myslím, že v tomhle jsme v pohodě.
Saša: Jsme hodně vyrovnaní, podařilo se nám ten život upravit do pohody. Bydlíme na Zbraslavi a kdykoli chceme, můžeme jít do přírody. Zároveň je to nějakých deset kilometrů do centra Prahy. V tomhle pohledu ideální. Práce je teď hodně, ale stíháme se vidět, i když to dá práci.
Lída: Jsou i náročnější dny.
Saša: Organizujeme si čas sami, takže je potřeba občas myslet i na odpočinek a očistu. To je podle mě největší umění – nedělat to nárazově, ale průběžně. Svádí to k tomu, že člověk pracuje do bezvědomí, a potom onemocní, minimálně na tři dny. To tělo takhle prostě zareaguje. Zatím se nám to daří, ale dá to práci, držet si v diáři jeden den volna do týdne, což by měl mít každý normální člověk.

Hodně párů si organizuje čas přes internetový sdílený kalendář.

Saša: Tak v tom jedeme taky a skutečně platí, že co je psáno, to je dáno.
Lída: Ale máme doma i papírovej, jen občas dochází ke zmatkům, když se to v něm zapomene přepsat. Život nám usnadňují i aplikace v mobilech. Teď jsem si stáhla aplikaci „Bez palmového oleje“, a snažím se podle toho nakupovat.

Takže vaříte zdravěji.

Lída: Ano a je to super. Saša taky vaří a vaří dobře, když je na to čas a nálada.
Saša: Ale královnou kuchyně jsi ty. Nestíhám to. Maruška sní všechno a ráda, má opravdu velký apetit, takže občas musíme kontrolovat, co by ještě jíst neměla, a co už vůbec ne – třeba telefon. Paprika, tak tu jednou jíst bude, ale teď ještě ne. Takže i v té kuchyni se to musí zorganizovat. Doba je zrychlená, a já z toho neurotický. Dorazím domů a nejsem schopný sednout na gauč a vypnout. Velmi často přijdu a v tom rytmu, ve kterém jsem strávil celý den, ještě chvíli jedu. Lída je vždycky chvilku zděšená a říká mi, ať si aspoň chvíli odpočinu.
Lída: Když Saša přijde z divadla, občas má ještě i jinak posazený hlas.
Saša: Ona to je tvůrčí práce. Když večer skončí představení, které se povede, tak člověkem projede energetická vlna a nabije vás. A když nejdete ještě na dvě hodiny do divadelního klubu, tak alespoň vezmete kolo a jedete domů na kole.

Patříte mezi ty striktní rodiče, kteří budou dbát na to, aby Maruška jedla vyloženě zdravě? Bude mlsat třeba bonbony nebo čokoládu?

Lída: To určitě bude moct. Já to nechci přehánět ani na jednu, ani na druhou stranu. Rozumně. Víc než bio mi přijdou lepší lokální potraviny, které se nedovážejí ze zahraničí. Maso kupujeme jenom farmářské, v restauraci si třeba vůbec nedávám kuře.
Saša: Někdo říká, že jeden člověk nespasí svět – třeba když nebude nosit věci z kůže. Z mého pohledu je nebezpečné takhle uvažovat, ještě navíc když se to přijme jako norma. Budí to dojem, že je to jedno. Ale ono to tak úplně jedno není.
Lída: Vadí mi třeba plastová brčka.
Saša: Tyhle věci se dějí proto, že máme všichni nějaký soukromý pocit viny, ale nikdo nezakřičí nahlas a neřekne: A dost! Okamžitě se postaví deset dalších: ‚A co jsi, prosím tě, dělal v deváté třídě za školou? Aha! Tak nemáš co mluvit.‘ Ale takhle to nefunguje. Na co stačím, to se snažím nedělat. Kouřím, ale snažím se neházet nedopalky na zem.
Lída: No jasně, sáhnout si do svědomí a začít sám u sebe.

Prý přestáváte kouřit, alespoň podle té malé holčičky ze seriálu Tátové na tahu.

Saša: Jenny mi mluvila do svědomí, ale dřív, než byla odhalena její pravá podstata. Ona sama je napůl takový čertík.

Káže vodu a pije víno?

Saša: Ano. ‚Kam jdeš? Jdeš kouřit? A proč kouříš?‘ Jak jsem tak pochopil, že holčičky tohle mají tak nějak v sobě a je to způsob jakéhosi přivlastnění.
Lída: Je to taková zvídavost!
Saša: Já ti dám zvídavost. To není o tom, jestli kouřit nebo nekouřit. Tímhle způsobem si ona získává ten pocit: ‚Co ovládám, to je moje!‘ Jenny prostě musela vědět, kam jdu a co tam budu dělat.
Lída: Vždyť jsi byl její táta, tak to je jasné. Převzala za tebe zodpovědnost.
Saša: A hlavně potřebovala, abych znal její názor – že s tím třeba nesouhlasí, ale že mi to teda ještě výjimečně povoluje. To byly opravdu dobré hry.

Jste s Jenny parťáci?

Saša: Je to hezký vztah, ale je třeba si na to dávat pozor, ze strany těch dětí i dospělých. Ti lidé spolu tráví nějaký čas, velmi intenzivně a povaha té práce je taková, že vyžaduje ode všech souhru a koncentraci. Musíte se sžít a všechno musí klapat. Jeden špatný článek to dokáže celé rozbourat. Vzniká přátelství, to rozhodně, není to úplná iluze, ale je to takový ten ‚syndrom letního tábora‘.

Byl byste schopný být také tátou v domácnosti, jako ten váš seriálový?

Saša: Já si myslím, že jsem.
Lída: To je pravda.
Saša: Neznamená to, že jsme spolu třicet dnů v měsíci, ale trávím s Maruškou i celé dny.
Lída: Musím ho pochválit, jsem nadšená z toho, že mě třeba nechá vyspat, když jsem unavená. Vzal s sebou Marušku na kolo, jel nakoupit a nechal mě spát. V tomhle je skvělej. Postará se.

Změnil se za ty roky váš pohled na rodičovství? Vaše dvě starší dcery, Josefina a Antonie, už jsou dospělé.

Saša: Je to vlastně docela standardní situace. Lidé mívají další dítě i ve středním věku, kolem čtyřicítky. To je případ mé švagrové, ženy mého bratra. A v pohodě. Už není tolik té vitální bezbřehé energie, se kterou by se dalo plýtvat jako ve dvaceti. Ale dvacet nám není ani jednomu. Myslím, že ten rozdíl je spíše u ženy, u Lídy. Je to něco jiného, když má žena dítě ve dvaceti nebo ve třiceti.
Lída: Přesně to řešíme s holkama – jsme prostě unavenější matky než holky v pětadvaceti. Moje sestra, které je pětadvacet, má stejně starého chlapečka, a to je úplně jiná energie. Ta mladší maminka si ale potom musí vybrat, jestli dítě nebo kariéra.
Saša: To je právě to. V tom už máme oba výhodu. Minimálně už má člověk nějaký odstup a nadhled. Víte, že máte možnost volby a že se musíte rozhodnout. Na ten tlak života už si člověk zvykne, na práci a stres. Zároveň už víte, jakou hodnotu mají ty věci, které vám pomáhají odpočinout. Jak fungují věci, které jsou dobré, třeba sport,a také ty, které dobré nejsou. Řešit stres tím, že vypijete sedmičku vína, to je dobré jednou za měsíc. A najednou přijde něco, co já už jsem jednou zažil, ale nové je to v tom, že jste s tím malým dítětem a zaměstná to vaši pozornost naprosto dokonale.

Není to návykové a neničí to zdraví.

Saša: Práci sice za ty dvě hodinky žádnou neuděláte, ale skvěle si odpočinete.

Když vám to takhle klape, plánujete druhé miminko?

Lída: Já myslím, že plánovat se to nedá.
Saša: To si také myslím.
Lída: Je to určitě v plánu, ale nevím kdy.

Říká se, že jedno dítě – žádné dítě.

Lída: Kecají! Určitě bychom chtěli k Marušce sourozence. Ne, že by neměla, ale holky už jsou velké a nejsou v každodenním kontaktu. Bylo by fajn, kdyby k sobě měla parťáka. Mít sourozence je super.

Bylo by hezké, kdyby měla bratříčka.
Lída: Já si myslím, že Saša kluky neumí!
Saša: Já mám v plánu mít osm dcer.
Lída: Tohle mi říká pořád.

Pro chlapa je super, mít kolem sebe tolik žen.
Saša: Je to skvělý!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek