Rozhovor s hercem Janem Šťastným: Jsem prchlivý, ocitl jsem se na černé listině

Jan Šťastný
Jan Šťastný

K rozhovoru jsme se s Janem Šťastným sešli v Divadle na Vinohradech, které je jeho „druhým domovem“ už přes 25 let.

„Když si na něco zvyknu, nerad to opouštím," vysvětluje. „Jsem prostě rád, když mám někde svoji židli, v šatně svoje zrcadlo a svoje věci. Já říkám, že jsem přístavový typ, potřebuji někde zakotvit. Když se ožením, tak držím, dokud mě žena neopustí. (smích) Stejně tak jsem si zvykl na tohle divadlo, bydlím kousek, zajdu sem na kafe, i když zrovna nehraju, cítím se tu dobře.“

Přežil jste tu několik personálních zemětřesení, přesto vás nikdy nenapadlo, že by možná bylo lepší jít o divadlo dál?

Vždycky, když se tu děly nějaké změny, jsem přemýšlel, jestli je čas na odchod, nebo ne. Moje zkušenost ale velí s rozhodnutím chvíli počkat. S každou změnou totiž přijdou kotrmelce, mění se repertoár, herci, rok se to uklidňuje a až pak vidíte, co daná změna vlastně přinesla. Říct, že je všechno špatně, už po týdnu, mi přijde brzy. Za ta léta, co tu jsem, se ještě nestalo, že bych s nějakými změnami nesouhlasil natolik, abych skutečně přemýšlel o odchodu. Zatím mi vždycky stálo za to zůstat.

Z Národního divadla jste ale před lety odešel…

Já vím, říká se, že z Národního se neodchází, ale já jsem tam byl asi příliš brzy, hned po škole. Měl jsem k tomu divadlu tak velkou úctu, že mě až svazovala. Jsem slušně vychovaný kluk z Moravy, na kterého celá ta pokora, ono slavné „národ sobě“ tak zapůsobilo, že jsem se nedokázal herecky otevřít. Byl to pro mě blok. Když jsem pak šel na schůzku s tehdejší ředitelkou Divadla na Vinohradech paní Jiráskovou, tak jakmile jsem vešel do vrátnice, věděl jsem, že jsem doma. Někdy se to tak stane, že přijdete někam, kde vás to okamžitě osloví. Pětadvacet let je důkazem, že je mi tu dobře.

Není to ale trochu stereotyp?

Tohle řemeslo sice dělám nějakých třicet let, ale s každou novou rolí je to jiné. Určitě bych nechtěl ustrnout, sahat do osvědčených šuplíků a dělat věci stejně. Jestli mi něco vadí, pak je to právě stereotyp. Rád hledám nové věci, nové přístupy, ale na druhou stranu potřebuju onen zmiňovaný klidný přístav, odkud výpravy za novými věcmi můžu podnikat. Kdybych běhal bez ukotvení po dabingových studiích, po různých scénách a i doma byl sám, roztříštil bych se. To je to, proč říkám, že jsem přístavový typ.

Docela často z toho přístavu vybíháte. Hrajete v televizi, je vás slyšet z dabingu, z reklam…

Dabingu teď moc nemám, protože jsem společně s dalšími kolegy nesouhlasil se situací v oboru, a ocitl se proto na jakési černé listině. Ale mně to zase tak moc nevadí, protože mám alespoň ráno čas zajít se synem do školky a být s ním víc, než jsem byl s předchozími dětmi.

Jaké to je být po letech znovu tátou malého dítěte?

Myslel jsem, že vzhledem k už odžitému budu trpělivější, než jsem býval, ale nestalo se. Pořád se dokážu divit, proč syn v pěti letech neumí počítat rovnice o dvou neznámých. (smích) Ale vážně, syn nám dělá radost, je vnímavý a já si ho užívám, co to jde. Trpělivost mi ale opravdu chybí.

Jste netrpělivý jen ve výchově syna, nebo obecně?

Už od školy žiju rychle a neumím se zastavit. Přijedeme na dovolenou a já jsem první tři dny nervózní, že nemám co dělat. Tuhle netrpělivost mám v sobě pořád.

Není to také pocitem odpovědnosti, že máte mladou rodinu, kterou musíte zabezpečit?

Samozřejmě, že jsem nervózní i z pocitu odpovědnosti za rodinu. V hereckém životě totiž nikdy nemáte nic jisté. Můžete točit pět let každý den, a pak najednou rok nic. A to s sebou nese nervozitu, protože potřebujete prostředky na domácnost, jste zvyklí na určitý standard, zavážete se hypotékou… Proto jsem člověk, který si dělá rezervy, aby bylo kam sáhnout, kdyby zrovna nebylo co dělat.

Co prozradíte o své ženě Báře?

Že to se mnou náramně umí. Ví, kdy mě má pochválit, protože to se musí, ale na druhou stranu zase ví, kdy mě srovnat do latě. Má úžasný smysl pro humor. Když jsem hodně naštvaný a hrozí nějaká hádka, začne se smát, já musím pak taky a jsme z toho venku… Já totiž umím být konfliktní morous, ne že ne. To souvisí i s tím, že se na veřejnosti snažíte nějak vystupovat, držet se, a za celý den toho v sobě nastřádáte tolik, že pak stačí blbost doma, a odskáčou to ti, kteří si to nezaslouží. Za to bych se sice bil do hlavy, ale každý jsme nějaký. Vím o tom a snažím se s tím bojovat. Když cítím, že něco takového hrozí, jdu si raději na chvíli sednout někam na kafe, srovnám se a domů jdu už v pohodě.

Vaše žena je herečka a režisérka, ale je o 20 let zkušeností mladší. Necháte si od ní pracovně poradit?

Radíme si vzájemně, ale jednostranně. (smích) Já jí totiž neradím vůbec a ona mně ve všem. Samozřejmě přeháním, je to tak, že ona má takové třetí oko, kterým vidí víc než já. Na jevišti držím svou postavu, hlídám sebe a partnera, s nímž právě hraju, ale nevidím celek, zato Barča ano… Řekne mi třeba tři trefné poznámky a já jí musím dát za pravdu.

Už jste spolu někdy pracovali jako herec a režisérka?

Právě se na jeden společný divadelní projekt chystáme. Už jednou mě režírovala, když jsem hrál ve filmu, s nímž se hlásila na školu, takže trochu vím, co nás čeká. Těším se.

Nebudete si nosit práci domů?

Myslím, že oba máme schopnost nenosit si ji domů. Učím se role v tramvaji, v šatně, ale domů to netahám, protože společného času není tolik, abychom si ho prací zkracovali.

Vím, že jste svou ženu naučil jezdit na motorce.

Ona se nezdá, ale je hodně adrenalinová. Sedla si se mnou na motorku a vůbec s tím neměla problém. Teď máme nové motorové koloběžky a jezdí jako drak.

Co naopak ona naučila vás?

Otevřenosti a spontánnosti. Ráda třeba cestuje, což já sice taky, ale než se k tomu odhodlám, trvá to věky. Barča klidně řekne, že bychom mohli jet o víkendu do Paříže, že nám v tom přece nic nebrání. Na to já kontruju, že je třeba zavolat támhle a támhle, zařídit letenky, hotel, vidím problémy i tam, kde nejsou. Ona žádné problémy nehledá, ví, že to jde, tak proč to neudělat. Já mám rád itineráře, jsem tabulkový typ, ale ona je spontánní, a to je nakažlivé, do toho mě vtahuje. Vždycky mě dokáže nakopnout, že udělám věci, nad kterými bych jinak zbytečně dlouho přemýšlel. Já ji nemít, tak spoustu věcí ani nevidím, protože místo, abych se těšil na zážitek, přemýšlel bych nad možnými komplikacemi.

To asi přece jen souvisí s věkem. Dvacet let rozdílu mezi vámi musí být někde znát.

Je to pravda. Dnešní mladá generace si totiž umí život užívat jinak než my. Když přišel „samet“, bylo mi třiadvacet a do té doby jsem žil v době, kdy se nic nesmělo, nikam se nemohlo, a to mi zůstalo. To jsou takzvané vysleny, které si neseme s sebou.

Vysleny?

To je termín, který mě naučil kamarád psychiatr. Vysleny proto, že nás s nimi rodiče „vysílají“ do života. Když vám třeba celou dobu říkají, že nejdřív je práce, potom zábava, vy se podle toho řídíte i ve svém dalším životě. Ale proč bych se toho musel držet? Proč bych se nemohl bavit teď, když pracovat budu potom? To znamená, že problém s vycestováním ven je v mém případě vyslen, protože si pamatuju, jaký to byl hrozný problém vyjet i k Balatonu. Dneska to je samozřejmě už jinak, jenže já to mám pořád v sobě. Barča je generace, která tohle nemá, a to je úžasný. Teď jsme byli na horách a já se bránil lyžím s tím, že jsem na nich nestál dvacet let. Ona na to: „No a co? Lyžoval jsi předtím? Tak čeho se bojíš?“ A měla pravdu. Sice jsem si strašně natloukl už první den, ale stálo to za to.

Takže vás vlastně zachránila před krizí středního věku.

To by musela říct ona, jestli nějakou krizi mám, jestli jsem morous nebo je se mnou doma někdy i sranda. Sám za sebe bych řekl, že na nějakou krizi nemám čas.

TAK ŠEL ČAS

1965 - Narodil se 9. prosince ve Zlíně.

1975 - Poprvé se objevil před kamerou v malé dětské roli v hraném Večerníčku.

1988 - Ukončil studium herectví na DAMU. V témže roce si zahrál hlavní roli v seriálu Rodáci.

1992 - Po čtyřletém angažmá v Národním divadle odešel do Divadla na Vinohradech, kde působí dodnes.

1997 - Hrál hned v několika televizních projektech, např. v seriálu Život na zámku.

2009 - Stal se doktorem Daliborem Fryntou v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

2010 - Zahrál si ve snímku Bastardi.

2011 - Oženil se s herečkou a režisérkou Barborou Petrovou, s níž má syna Ondřeje.

Další články

Lu Gregorová

Trend: Fitko v obýváku

Nepotřebujete permanentku, nemusíte bojovat s rezervačním systémem v přeplněném fitku. Stačí vzít do ruky ručník nebo karimatku, lahev s vodou a…

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky