Terapie v noci je opravdu záležitost pozdních múz?

Psala jsem, když malý usnul, v noci se mi pracuje nejlíp. Ale jinak ta knížka vznikla vlastně pro jednu z mých nejlepších kamarádek, které se taky narodilo dítě, a prožívala těžké období. Tak jsem večer seděla na terase a přemýšlela, jak jí asi je, no a pak jsem jí v noci poslala básničku. Druhý den mi volala, ať napíšu ještě jednu. A tak jsem psala, psala, některé příběhy jsou její, jiné moje, ale týkají se mnoha žen… Až jsem zjistila, že už je těch básniček 67 a že z toho třeba bude i knížka.

Kdy vás napadla forma poetických malých dramat?

Nepřemýšlela jsem nad tím, co a jakou formou vznikne, to jsem řešila v předešlých knihách. Psala jsem spontánně, celý ten veršovaný příběh, všechny básně vznikly samy, nebo mi je možná někdo odněkud „poslal“ (směje se), fakt nevím.

Terapie se povedla, je hodně opravdová, místy syrová, sugestivní… Jste na ni pyšná?

Nejpyšnější. Bourá společenská tabu, a to mě baví. Myslím, že pomůže hodně ženám, které samozřejmě své dítě milují, i manžela, jen odmítají obvyklou definici – máš dítě, tak jsi šťastná. Rodila jsem jako poslední z mých kamarádek a pocity jsme měly všechny podobné. Všude na nás z fotografi nebo z televize koukaly ty nadšené maminky, krásné a bezstarostné, až jsme si vždycky říkaly, že jsme asi divné. S hodně zaměstnanými partnery, s babičkami, které nejsou vždy po ruce, jsme do takového obrazu měly daleko. Stres, deprese, určitá neschopnost přijmout nové hodnoty jsou ale v souvislosti s mateřstvím pořád tabu. Moc mi pomohlo, když to teď některé čtenářky přiznaly na Facebooku, nebo mi řekly na autogramiádě – super, že jste to napsala, protože tak to je, cítím se úplně stejně… Takže jsem se i uklidnila, že tyhle pocity jsou při péči o dítě normální.

S životní otočkou o 180 stupňů?

Dřív jsem si ani neuvědomovala, jakou svobodu jsem měla. Od narození Adama jsem někdo jiný, je to celková změna všeho, včetně vztahu s rodiči, pochopila jsem, co oni museli cítit, když jsme jim se sestrou jako děti vstoupily do života. Jedna z největších změn je, že mě Adam naučil vnímat co nejintenzivněji přítomnost. Dřív jsem hodně plánovala, teď to s malým nejde. Vnímám prostě věci, jak jdou. A potom taky, že život a smrt jsou si hodně blízko, že se může kdykoli cokoli stát. To jsem dřív neřešila, vlastně co jsem řešila, byly v porovnání s dítětem samé blbosti.

Nechcete syna ukázat na fotce, proč?

A chcete vědět, jaký je? Vnímavý, krásný, hodný, pohodový, inteligentní, prostě nejlepší dítě na světě! Už je to človíček, parťák, ke všemu se vyjadřuje. No a to vyjádření, jestli chce být lidem na očích, nechám taky na něm. Když se vrhne do showbyznysu – proč ne? Ale třeba bude chemik, někde zavřený v laboratoři, introvert, a vyčítal by mi, proč jsem ho předváděla v médiích. Takže je to vlastně jeho rozhodnutí, ne moje.

Je vám podobný?

Prý je celý táta. Po mně má spíš povahu, je emotivní, ale myslím, že má taky moje oči.

Jestli má vaše oči, tak mu to ke kráse stačí… Vás proslavily, když jste místo psaní a zpívání dělala modeling.

Ale já jsem právě v té době začala psát! Když jsem odešla ve čtrnácti do Paříže, neuměla jsem žádný cizí jazyk, všichni tam spolu komunikovali francouzsky nebo anglicky, takže jediná možnost, jak se o své zážitky a emoce podělit, bylo psát si deníčky. Mám je dodnes, je jich plný šuplík. Asi i proto mám psaní ráda, přispívá k mé vnitřní pohodě.

Múzy se nevyhnuly ani rodičům, tatínek má výtvarné nadání, jako koníčka muziku, maminka taky ráda píše…

Táta hraje dodneška na kytaru a maluje krásné komiksy. Ten poslední se jmenuje O malém trpaslíkovi a v kresbách se poznají všichni jeho vnoučci, protože jsou to samí kluci. Pamatuji si, když jsem jezdila na školu v přírodě, tak mi tam táta posílal kreslenou pohádku O princezně Ivě. Každý den přišla jedna stránka. A když jsem mu třeba napsala, že tahle kamarádka na mě byla hnusná, hned si to s ní v komiksu vyřídil. Kreslil i ostatní spolužáky, takže všichni se těšili, až mi zase přijde dopis.

Modeling vás objevil, zažila jste raketový úspěch, pak jste zvolila hudbu. Byl to pro vás kreativnější svět?

Chtěla jsem, aby můj svět nebyl jen o obalu, ale taky o duši.

Ve vaší první knížce, Příběhy modelek, je to drsný obal.

Modeling je určitě dobrá práce, kde se dají relativně rychle vydělat dobré peníze. Poznáte cizí země, naučíte se jazyky. Ale… posílat třináctileté děti od rodičů pryč není podle mě úplně zdravé. Já jsem byla ta první nejmladší česká modelka, zrovna se otevřely hranice. Mámě trvalo dost dlouho, než si vydělala na jízdenku autobusem a mohla za mnou přijet. Rodiče nemluvili anglicky, neměli šanci podrobně probrat všechny body smlouvy. Dnes je to samozřejmě jednodušší, ale stejně mi přijde i pod dohledem rodiny těch 13 let strašně málo. Pořád si uvědomuju, že jsem žila hrozně rychle. V Paříži, Londýně, Tokiu, nakonec jsem pochopila, že chci dělat hudbu.

Se zpěvem jste úspěšně prorazila ve Francii, v Belgii, kritiky byly víc než příznivé. Ani doma si nemůžete stěžovat. Máte hity, které zná každý – rozhodně úvodní píseň s Miro Žbirkou k seriálu Ordinace v růžové zahradě…

Určitě jsme nečekali, že to bude tak letitá záležitost, samozřejmě mám radost. Tahle nabídka mě potěšila, stejně tak jsem vděčná Filipu Renčovi, že si do filmu Román pro ženy vybral jako hudební doprovod skoro celé moje album.

Na modeling jste ale nezanevřela. Nedávno jsem viděla vaše krásné fotografie v prestižním luxusním měsíčníku…

To byl jen doprovod k rozhovoru, jak se to běžně dělá, že osobnost poskytne rozhovor a k tomu se někdy přidají módní fotografie. O žádný návrat k modelingu nejde, ale jestli si myslíte, že je reálné, abych ve 37 letech znovu fotila a předváděla, klidně to napište, budu jedině ráda! (směje se)

Milujete jógu, je to „klidné vplouvání“ i její zásluha?

Určitě, zacvičím si, ta chvilka meditace je pro mě každý večer moc příjemná. Popřemýšlím, co jsem prožila, za co poděkuji, za co jsem vděčná, co bych si přála.

Jaké místo má dnes ve vašem životě Paříž?

Á, to je trochu problém, nějak se mi tam nechce. Zrovna mi teď volal kamarád, ať určitě přijedu, ale já si neumím představit, že bych jela s malým dítětem, nebo tu syna nechala. Zdá se mi, že už to není město, které jsem znala, i když můj kamarád to s typickou francouzskou lehkomyslností popírá, že ty hlídky na ulici jsou tam prostě jen proto, aby se lidi cítili bezpečně. Jenže já se cítím bezpečně v Praze. Tak jsem mu nabídla, ať tentokrát on přijede za mnou. Ale ráda se tam zase podívám, a hlavně doufám, že přijde doba, když už tyhle věci nebudeme muset řešit.

TAK ŠEL ČAS

1982 - Narodila se 11. května v Litvínově.

1996 - Vybrali si ji zástupci agentury Elite Model Look a odešla do Paříže. Stala se úspěšnou modelkou, začala se věnovat zpěvu. V 16 letech založila skupinu Turn Over.

2002 - Zpívá s hvězdným Jeanem-Louisem Aubertem v legendární pařížské Olympii… Vydala ve Francii i Belgii úspěšné album Litvínov. U nás pak za ně získala platinovou desku.

2005 - Vrátila se do Čech, provdala se za muzikanta Richarda Krajča, ale vztah nevydržel.

2009 - Vydává první knihu Příběhy modelek, o 3 roky později Příběhy ze showbyznysu.

2014 - Svatba s přítelem Janem, který je pilotem. Narodil se jí syn Adam.

2017 - Začíná znovu koncertovat, vyšla jí kniha Terapie v noci.