Hana Maciuchová: Pokud zradí zdraví, je všechno v jediném okamžiku marnost

Hana Maciuchová
Hana Maciuchová

Vymínila si, že už se nechce vracet ke své nemoci. Ostatně nebyl důvod. S herečkou Hanou Maciuchovou jsme se dohodly, že si v tomto rozhovoru dopřejeme jen zážitky, které jí přinesly radost.

Vy jste opravdu příkladná olomoucká patriotka.

Nedivte se. Potřebuji své místo, kam se s láskou vracím a na které vzpomínám. Naštěstí se stále mám za kým vracet. Celá naše rozvětvená rodina žije v Olomouci.

Co vás na rozhlasové práci nejvíc láká? Intimita mikrofonu, že musíte polapit svého „neviditelného“ posluchače?

Ano. Neviditelný herec, jak se jmenuje ocenění pro rozhlasové interprety, se musí napojit na neviditelného posluchače, jak říkáte vy, přes téma role nebo četby, které dostane do rukou. Samozřejmě, že spolupracuje s režisérem a mistry zvuky. Dominantní je ale pro mě způsob, jak svěřit mikrofonu autorův text.

Vybavujete si své první chvilky u rádia?

Tak ráda, protože patřily k těm svátečním! Jsem z generace, která poslouchala nedělní odpolední pohádky, večerní koncerty, divadelní hry a četby na pokračování. To byla vzrušující záležitost, někdy ve čtrnácti jsem poznávala skvělé herce, jako Václava Vosku, Jiřího Adamíru, Karla Högera a mnoho dalších, přes jejich hlasy. K tomu, aby posluchač vstřebal všecko, co mu rozhlas nabízí, potřebuje představivost. Já celoživotně děkuji rozhlasu za mnoho zážitků, předaných emocí, podnětů. Mou představivost podněcoval i trénoval zásadně. Vizuální vjemy ve filmu, v televizi představy ihned ukotví, ale poslech vybízí k spoluúčasti, k vlastní tvorbě a může kultivovat duši.

Nedávno jste si převzala Cenu za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova při vyhlášení Cen Asociace vydavatelů audioknih. Jak na vás tento nový fenomén působí?

Řekla bych pozitivně, z více důvodů. Audiokniha je šance pro lidi, kteří nemají možnost si sednout a číst, ale v každodennosti, při jízdě autem, obzvlášť po D1, nebo při domácích pracích mohou poslouchat četbu. Získají povědomí o literatuře, jejím myšlenkovém obsahu, o emocích… To všechno zprostředkovává. Hned v roce 1992 jsme s Jiřím Adamírou načetli pro Audiostory skvělou novelu Trumana Capoteho Snídaně u Tiffanyho.

A každý si vybaví i nesmrtelný film. Byla Audrey Hepburn, která hrála Holly, i vaše nedostižná ikona?

Ukažte mi člověka, pro kterého nebyla! Viděla jsem ji poprvé jako Natašu v americkém filmu Vojna a mír. Její půvab, osobnostní kouzlo mě uhranuly do té míry, že jsem Tolstého román četla jen proto, abych si ji mohla představovat.

Slyšela jsem vaši audioknihu Má vzpomínka je bugatti a v ní figuruje také velmi zajímavá dáma…

Eliška Junková! Byla to pro mě „olomoucká“ radost, že jsem se jí díky textu mohla přiblížit, „chytit za ruku“. Velmi inspirativní osobnost, nejen sportovními úspěchy, ale i jak vědomě a s humorem tato Evropanka vedla svůj komplikovaný život.

S čím se herec potýká, když má načíst audioknihu? Text se učit nemusí, ten má před sebou…

Dostanete neuvěřitelné množství stránek, které nemohou být jen „syrová“ četba. Součástí je moje interpretace, můj názor na knihu. V textu je spousta situací, popisů, přímých řečí, a vše musím tlumočit tak, aby děj fungoval přehledně a lahodně zněl uchu posluchače. Znovu jsem si to uvědomila, když jsem načítala nejnovější román Salmana Rushdieho Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí.

Rushdieho máme většinou v povědomí jako umělce, který se musel skrývat před fanatickým Chomejním. Čím jeho dílo oslovilo vás?

Už když jsem četla jeho Hanbu, oslovil mě úvodem - jediná poušť, která člověku odolává, je v jeho hlavě. Když si přepočtete název jeho nové knihy, pak je to přesně „tisíc a jedna noc“, ano, tak jako Šahrazád vyprávěla králi Šahrijárovi pohádky a příběhy, aby si zachránila život, tak lidé v Rushdieho románu bojují o své bytí, dostávají se do kontaktu s ifríty a džiny. A v mnoha úvahách i situacích, jak zvládnout „mimozemšťany“ z čarovné říše, dává Rushdie avízo, jak bizarně funguje náš aktuální svět, a předkládá to čtenářům s přenádhernou imaginací. Říká se tam, že fantazie bez rozumu může vytvořit příšery, zatímco fantazie harmonizovaná s rozumem vytváří umělecká díla. V tomto duchu se nese celý román.

Do vašeho literárního repertoáru patří i pořad Nekonečná moc touhy. Jak vlastně vznikla konfrontace dvou tak rozdílných žen, staročínské básnířky Li Čching-čao a současné Američanky Eriky Jongové?

Kolegyně Věruška Koktová měla bratra, Ferdinanda Stočese, který úchvatně přeložil nejen verše u nás velmi známého básníka Li Po, ale právě i básně Li Čching-čao. Šlo o její sbírky Perlový závěs a Květy skořicovníku. Když jsem je pak vzala do rukou, bylo to, jako kdybych četla svůj životopis a následovala stopy této ženy, která byla schopna na přelomu 11. a 12. století vyjádřit neuvěřitelně sugestivně své sny, touhy, bolest nad ztrátou milovaného muže… A protože její poezie má zvláštní něhyplnost, zatímco naše dnešní bytí je zběsilé, zaujala mě Erica Jongová, současný typ bez skrupulí, kterému čas letí přes hlavu. Znala jsem její autobiografickou knihu Strach vzlétnout, měla čínského muže, a v tu chvíli mě spřízněnost obou autorek napadla. Ženy se mocí své touhy ani tisíciletím nemění.

A co vaše Carol ve hře 4000 dnů v Divadle Ungelt? Na první pohled energická a excentrická dáma, která ve skutečnosti zápasí s opuštěností a strachem ze stáří…

Hra Petera Quiltera začíná bezmocí matky, jejíž syn leží v nemocnici v kómatu, pak se vrátí do života a je tu vzhledem k jeho amnézii šance, že by mohl eliminovat všechna svá problematická životní rozhodnutí. Jenže každý život tepe vlastním směrem a ani moje Carol, přes všechnu lásku, dobrou vůli a rodičovskou snahu, nemůže budoucnost dospělého syna ovlivnit…

Určitou rezignaci na možnost něco změnit řeší i hrdinka hry Žena Vlčí mák. Přesto se k tomu nakonec odhodlá…

Tohle monodrama hraju už několik let a diváky upoutává nadějí, že by člověk za žádných okolností a v žádné situaci neměl svůj život vzdávat. Moje Martha nejdřív za sebou zavře dveře, vypadá to, že pouze „dožije“, ovšem osudově potká muže, s nímž začne znovu objevovat svět, sebe, nové možnosti…

Jen s malou nadsázkou se říká, že v mládí žije člověk v tlupě, k stáru se stává sólistou. Co si o tom myslíte?

Že jsem seniorská sólistka pořád mezi lidmi. Do samoty utíkám, přestože jsem ráda obklopená svými přáteli i rodinou. Jsem schopná si podle svých potřeb a chutí vytvořit itinerář dne tak, aby mě bavil. A jak mi můj tatínek připomínal - pozor na zdraví, pozor na zdraví! - snažím se vybalancovat i tohle.

Teď už máte delší rozjezdovou dráhu, než se vrhnete na své plány?

Říká se tomu nadhled věku. Proberu si své zkušenosti, zážitky, eliminuji ty nepodařené zbytečnosti, a pak se rozhodnu. Dřív jsem se vrhala do věcí po hlavě, to už dnes nedělám.

A co vás znovu dobije energií?

Geny po obou rodičích, ale nějak cílevědomě na „dobíjení“ nepracuji. To je jedna z etap, která mě ještě čeká. Možnost vybrat si kondiční, jogínské, wellnessové a ještě bůhvíjaké procedury, využít je, věnovat jim i sobě čas. Zatím pečlivě vážím energii, kterou potřebuji pro práci, pro rodinu.

Přemýšlela jste někdy o tom, jakých vlastností jste si na rodičích nejvíc cenila?

Pracovitost, činorodost, ty dominovaly určitě u obou. S léty si stále častěji vybavuji láskyplnost maminky, babičky Františky, ale i přísnost tatínka, který určil mantinely naprosto striktně - k našemu prospěchu. Současná každodennost mě nepřesvědčuje. Těžko věřím tomu, že dětská rozjívenost vytváří automaticky budoucí svobodomyslnou osobnost, myslím si, že ve třech čtyřech letech nemají děti srovnávací měřítka, co mohou, a co už ne. Ta mají určit rodiče. Svým za to děkuji.

Co byste chtěla ještě „urvat“ ze života?

Rvát něco životu bych nechtěla. Ale chtěla bych zdraví, pevné zdraví. Můžu snít, mít velkorysé plány, možnosti, jak je uskutečnit, což je úžasné… Pokud mě zradí zdraví, je všechno v jediném okamžiku marnost.

Na jaký okamžik se naopak vždycky těšíte?

Probudím se, a vím, že po společné snídani vyrazíme se sestrou Silvií na kolech do Šternberka. Vede tam z Olomouce překrásná cyklostezka a já vyloženě ozdravuji, jízdou se prodýchávám vším, čím jsem zanesená po těle i na duši. Slastný pocit, který se mě drží celý den.

TAK ŠEL ČAS

1945 - Narodila se 29. listopadu ve Šternberku.

1968 - Absolvovala DAMU, ještě během studia hrála v Divadle za branou. Pak se stala kmenovou členkou Divadla na Vinohradech.

1974 - Vznikla první řada oblíbených Krkonošských pohádek.

1993 - Zemřel její životní partner, herec Jiří Adamíra.

2005 - Vznikl seriál Ulice. Za roli profesorky Hejlové získala několik ocenění TýTý, včetně absolutního vítězství v anketě.

2010 - Z rukou prezidenta Václava Klause převzala Medaili Za zásluhy. Už potřetí získala „rozhlasový titul“ Neviditelný herec.

2017 - Hraje na několika scénách. Je čestnou prezidentkou mezinárodního festivalu Prix Bohemia Radio, čeká ji nový divadelní i filmový projekt.

Autor: Jana Bednářová

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky