František Černý z Čechomoru: Nikdy se mi nechtělo lézt do jakéhokoli stáda

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Jak záhy zjistíte z následujících řádků, František Černý (62) si na jubilea, bilancování a ohlížení se zpět vůbec nepotrpí, a tak se naše povídání v jedné holešovické kavárně (v době, kdy svět byl ještě v pořádku), pár kroků od jeho pražského bydliště točilo vesměs okolo věcí docela jiných.

Mě opravdu moc nebaví vracet se nazpátek. Spíš mě vždycky zajímá, co bude zítra, než to, co už bylo,“ přiznává. „Můj celý život provází určitý vzdor vůči zavedeným věcem, jakože se o Vánocích musejí lidi objímat, o jiných svátcích se má dělat zase něco jiného. To jsou věci, které sice chápu jako jakési tradice, ale pokud možno jsem se jim vždycky vyhýbal. Nikdy se mi nechtělo lézt do jakéhokoli stáda, a s tím souvisí i to, že si vážně nepotrpím na svátky, výročí, narozeniny, jubilea a podobné záležitosti.“

Říkal jste, že jste se svými dcerami Janou a Michaelou dřív hrával bigbít, jak to probíhalo?

Původně chodily do hudebky na housle a na klavír, z čehož se přirozeně vyklubala baskytara a bicí. Když dorostly, začali jsme spolu příležitostně hrát. Kdysi jsem ještě ve Svitavách hrál bigbít s cikány, ze kterých potom vyrostli Točkolotoč (výrazná i mezinárodně úspěšná romská kapela 90. let – pozn. red.). Holky chodily na zkoušky, líbilo se jim to a postupně jsme spolu začali hrát ve třech. Ovšem spíš příležitostně, ne pravidelně. Neuvažoval jsem o tom, že bychom někdy společně něco natočili, zvlášť když přestaly aktivně hrát, ale pak se to tak nějak sešlo v souvislosti s šedesátinami, a teď jsem z toho nadšený.

Vaše první kapela, kterou jste měl už v deváté třídě ZDŠ, se jmenovala Veteráni. Není to trochu překvapivý název pro kapelu patnáctiletých kluků?

Naopak, přišlo mi vtipné, že tak mladí kluci se budou jmenovat takhle zkušeně. Už od malička mě provázel určitý vzdor. Ne ve zlém slova smyslu, jenom v tom, že člověk nechce dělat věci, které mu někdo jiný předepisuje. Už z principu. Už právě proto, že to někdo předepisuje. Stanovuje, co je správné, co je hezké, a já se tomu cílevědomě vyhýbal. Chtěl jsem, aby mě nikdo nikdy nemohl nacpat do žádné škatule.

Je možné, že tohle může být i jeden z motivů, který vás přitahuje na lidových písničkách? Právě v nich se totiž postava určitého rebela, zbojníka, osobnosti protivící se vrchnosti objevuje velmi často.

Do jisté míry to tak určitě je. Ovšem těch důvodů je samozřejmě víc. Třeba obrovský kus pravdy v tom, jak jsou v lidové poezii a v příbězích velice blízko u sebe život a smrt. Ale je to i obrovská síla lidové poezie jako takové. Občas máme pocit, že ji musíme nějak uchopit, předělat, nějakým způsobem posunout dál. Vůbec si při tom neuvědomujeme, že narážíme na věc, kterou už prověřila staletí. To, co tam bylo špatně, už dávno odpadlo, zůstala jen krystalická čistota, ke které je potřeba chovat se pokorně a neublížit jí.

V dobách před rokem 1989 se na člověka ze sdělovacích prostředků hrnul neustále folklor coby protěžovaná oficiální kultura. Musel jste se nějakým způsobem s těmito zážitky vypořádat, když jste se začal folkloru věnovat a spojovat ho s folkovou a rockovou muzikou?

Samozřejmě, ten nános tam byl. To je totéž, jako jsem na vojně nesnášel zelenou barvu. Ale poměrně rychle jsem si uvědomil, že harmonika a balalajka nemusejí jenom připomínat Rusko, ale jsou to krásné nástroje, a tak to bylo i s tím oficiálním folklorem. Neznamenalo to tak velký problém. Vždycky jsem třeba nenáviděl dechovku. Ovšem zase ne každou. Když se do ní pustili venkovští strejci, co jim to zoufale neladilo, nemělo to patos Moravanky, ale obrovskou energii a kouzlo, byl jsem z nich úplně unesený a očarovaný. Na druhou stranu právě proto, že jsme dechovku jako takovou vždycky nesnášeli, rozhodli jsme se vkročit do ní, a začali jsme natáčet novou desku právě s dechovkou. Láká nás ten kontrast. Navíc kapela, se kterou spolupracujeme, jmenuje se Kumpáni, je naprosto skvělá a jsme sami zvědaví, co z toho vzejde. Každopádně deska se bude jmenovat Nadechnutí a měla by být hotová na jaře.

Uvažoval jste někdy o tom, čím byste v životě byl, kdybyste se nestal muzikantem?

Ne, nikdy. Měl jsem už od patnácti jasno. Předtím jsem o tom nepřemýšlel a od patnácti jsem věděl, že chci být hudebník, muzikant, zpěvák.

A jak přišel ten první, bezprostřední impulz?

Úplně mě ochromila první deska Olympiku. Učil jsem se z ní písničky a pak se ke mně ještě dostaly krásné fotky skupiny na krásném papíře, a ty mě úplně nadchly. Hezčí fotky Olympiku jsem pak už nikdy neviděl, ale je to možná proto, že pak už jsem se o něj nezajímal. Tehdy to byl zásadní moment a já si řekl – jo, tohle chci dělat. Už v té době jsem rovnou začal psát písničky. Pak jsem se trošku naučil hrát, ty písničky jsem si poslechl a přestal jsem je na nějaký čas dělat. Byla tam silná sebereflexe.

S úspěchem jste se pak věnoval folku, vaše kapely Kanafas a Povijan zabodovaly na Portě, ale současně i rockové muzice. Jak to šlo dohromady? Mám pocit, že tehdy to byly dva poměrně nesmiřitelné tábory.

Já jsem to až tak nevnímal. V obou těch nesmiřitelných táborech jsem se pohyboval, normálně jsem fungoval, nikdo mi tam nevadil a neměl jsem s tím žádné potíže.

Kdy a jak vlastně poprvé přišel nápad spojovat folklorní lidovou hudbu s folkem a posléze i rockovou muzikou, tedy to, co je charakteristické pro Čechomor?

Jirka Břenek, který celou tuhle kapelu vymyslel, studoval v Praze režii s Petrem Formanem a dalšími. Protože byl jako student pořád bez peněz, jednou mi navrhl – pojeď se mnou do Prahy, budeme hrát na Výstavišti pecky, co hrajeme vždycky po hospodách, a přivyděláme si. Nakonec jsem souhlasil, párkrát jsme si opravdu zahráli a začalo nás to i bavit. Nechtěli jsme pořád dokola omílat několik odrhovaček, našli jsme nějaké zpěvníky, v nich další písničky a pustili jsme se do jejich předělávání do našeho kabátu. Moc jsme nerespektovali, jak by se to asi mělo dělat, spíš jsme se řídili srdcem. A najednou to kromě nás začalo bavit i další lidi, lidi, kterým říkám dušičky. Různé výtvarníky, umělce, lidi, co rozpoznali energii v tom, co děláme, a my začali hrát na jejich výstavách, vernisážích, třeba v případě Tvrdohlavých. No a na těch vernisážích se zase objevovali další zajímaví lidé, začali nás zvát na další zajímavé akce a tak nějak se to rozjelo.

Pokud vím, tak jste si v tomto období vyzkoušeli i hraní na ulicích, mnohdy s pouličním divadlem třeba bratří Formanů, nejen u nás, ale i v dalších koutech Evropy. Jaká to byla zkušenost?

To je věc, která je velmi specifická, a je to obrovská škola. Když si člověk stoupne na ulici a začne něco dělat, jsou jenom dvě možnosti. Ti, kdo jdou okolo, se buď zastaví, anebo nezastaví. Když se nezastaví, tak to tam prostě není. Já jsem moc neměl rád otevřený futrál nebo klobouk, do kterého se vybíraly peníze. Vnitřně mi to vadilo, ale ne zas natolik, abychom nemohli propít to, co jsme vybrali. Ovšem škola to byla vážně obrovská.

Je pravda, že při pouličním hraní je nejtěžší moment, než člověk zahraje první akord, než zazpívá první tón?

Přesně tak, to je opravdu nejtěžší. Jakmile do toho člověk praští, tak už to jede. Jde o to překonat ten ostych. Ten první moment, který dělá ulici ulicí.

Mluvili jsme o začátcích Čechomoru, o svobodě, která je provázela. Čechomor je teď v pravém slova smyslu velká kapela s rozsáhlým týmem okolo sebe, s vysoce profesionálním servisem a zázemím, ale nezasteskne se člověku sem tam po těch partyzánských časech?

Samozřejmě, zasteskne, ale vždycky jenom na chvilku. Je rozdíl, když spíte na jedné posteli ve čtyřech, a nebo máte sám pro sebe tři pokoje. Přijdu na hotel, jsem chvilku v jednom, chvilku ve druhém, chvilku ve třetím pokoji, a pak mě napadne – co tady mám dělat? Ale tohle je srovnání jen symbolické. Všechno má svoje. Člověk určitou nepohodu snáší líp ve dvaceti než v šedesáti. Ale v hlavě to má pořád stejně. Kdybych mohl, tak to budu střídat.

S Čechomorem jste projezdili Evropu, Ameriku, Austrálii, Čínu… Dovedete si představit, že byste jako muzikant žil někde jinde ve světě a dělal tam hudbu?

Představit bych si to dokázal, ale... Narodil jsem se tady, mám to tady rád, miluju čtvero ročních období, mám rád českou vychytralost, čímž míním třeba to, že to, co se ve světě dělá za pomoci laserů, my dokážeme černým divadlem za pár korun. Na druhou stranu mě mrzí, že s narůstající globalizací se začíná ztrácet originalita. Čeština jako by mizela a nahrazují ji zkratky z angličtiny. Už nelze ohromit mládež jazykem, jako Jiří Suchý. Jazyk dneska nahrazují emoce.

Myslíte někdy na to, že některé lidové písničky, které by asi zmizely v čase, svým způsobem zachráníte pro budoucnost tím, že je najdete, hrajete, natočíte…?

Přiznám se, že tenhle pocit mívám... Například slovenská písnička Limbora má ve všech zpěvnících jenom dvě sloky. Tchyně mojí sestry na Slovensku ale znala čtyři. Po letech jsem si na to vzpomněl, vrátil jsem se tam a ona těsně předtím, než zemřela, mě je naučila. A my je všechny natočili na desku. Ta písnička se poměrně líbí, už ji znají se čtyřmi slokami a žije dál.

O hudbě, která vyrůstá z konkrétních folklorních kořenů, se občas říkává, že ji nemůže důvěryhodně interpretovat člověk z jiného kulturního prostředí – jednoduše řečeno z jiných končin, z jiného kraje. Souhlasíte s tím?

Pokud je to muzika, kterou má člověk opravdu rád, tak se dá naučit. Když jsme byli poprvé na horňáckých slavnostech, jenom jsme bázlivě poslouchali. Příště už jsme si i něco natočili, zvlášť když se do toho třeba ve čtyři hodiny ráno Horňáci pustili, řvali jak tuři a pro mě to byla naprostá nádhera a čirá energie. Pak jsem se postupně osmělil a začal ty překrásné písničky hulákat s nimi. Člověk si začne věřit, už má v sobě to správné frázování, to, jak se tyhle písničky zpívají. Navíc musím s nadsázkou říct, že mám ještě jednu výhodu, totiž že jsem regionálně nezatížen. Pocházím ze Svitav, což je už na Moravě, přitom v Pardubickém kraji, a k tomu všemu je to ještě výběžek Sudet.

Když zrovna nenatáčíte, nehrajete na pódiu nebo necestujete na vlakovém či jiném turné, co vás nejvíc baví a těší?

Nechtěl bych, aby to vyznělo pateticky, ale mě nejvíc baví dělat radost kolem sebe. Osobně mi to přináší rozkoš. Přijdu například někam do obchodu, za pultem otrávená holka, a tak si dám tu práci, a když odcházím a ona se směje, mám z toho dobrý pocit.

TAK ŠEL ČAS

1957 - Narodil se 29. října ve Svitavách.

1985 - Získává první interpretační Portu se skupinou Povijan.

1988 - Spolu s Jiřím Břenkem zakládá v Praze I. českomoravskou nezávislou hudební společnost (později Čechomor).

1989 - Vítězství na Portě, opět se skupinou Povijan, v kategorii Folk. 1997 Role taxikáře ve filmu Petra Zelenky Knoflíkáři.

2002 - S Čechomorem hraje ve filmu Petra Zelenky Rok ďábla.

2017 - U příležitosti 60. narozenin vydává sólové album Franta 2017. 

Autor: Ilja Kučera ml.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky