Co když vám ta nálepka zůstane?

To podle mě nehrozí. Spíš z Ordinace v růžové zahradě si mého saniťáka diváci dlouho pamatovali, v podstatě se ale žádného škatulkování neobávám. I když teď by to vlastně nebylo na škodu, zrovna je období, kdy krimiseriály táhnou. (směje se)

Čím Modrava zabodovala u vás, když jste četl scénáře?

Řeknu jen svůj názor, protože klíč k divácké úspěšnosti neznám – to ostatně nikdo. Domnívám se, že tenhle seriál si na nic nehraje, je „obyčejně český“, ukazuje krásnou přírodu, mix lidských osudů, které nejsou za každou cenu efektní, má napětí, ale nesází na žádné zběsilé honičky, násilí… Prostě není to projekt podle amerického střihu, který, myslím si, neumíme, a taky je na něj zapotřebí mnohonásobně víc peněz. A pak je tu další důvod, velmi důležitý, a to je režisér a spoluscenárista Jaroslav Soukup, vždycky naprosto perfektně připravený na natáčení. Pro herce je jeho preciznost někdy až trošku svazující, že nemá možnost vkládat příliš svou invenci, ale ta autorita funguje. A nakonec, že se točilo jen v exteriérech a v reálech, žádné ateliéry, to všechno jsou spojené nádoby, diváka věrohodnost příběhů přesvědčí a upoutá.

Už jste správně sehraná parta?

Ze začátku jsme se logicky oťukávali, Soňu Norisovou jsem předtím neznal, Míša Holán, který hraje „krásného Jáju“, je naopak můj spolužák z konzervatoře, toho znám velmi dobře, pan Satoranský můj profesor. Teď máme za sebou už hodně společné práce, takže jsme opravdu sehraná parta a můžeme si k sobě dovolit víc – ve vší úctě.

Jak jste řešil natáčení na Šumavě? Měl jste novou rodinu, Soňa Norisová si třeba syna brala s sebou…

Snažil jsem se jezdit aspoň na otočku domů. Měli jsme malou Rozárku, pokud jsem skončil práci včas, skočil jsem do auta, abych byl aspoň chvíli večer doma. Samozřejmě to byla honička, člověk musí zvážit, jestli mu projetý benzin a ranní vstávání stojí za to, ale já to měl vyřešené jednoznačně. Nechtěl jsem, aby dcerka vyrůstala a já u toho chyběl. Profese je až za rodinou, nikdy nechci dovolit, aby rodinné vztahy zničila, což se může docela snadno stát. Takže vždycky říkám, že jsem víc táta než herec.

Kolik tehdy bylo mladší Malvíně?

Necelý rok, teď jí jsou tři.

Co o svých holčičkách prozradíte?

Na to se nedá stručně odpovědět. Rozárce je šest, už nás dokáže hodně překvapit. A s mladší je taky zábava, jsou skvělé a nejlepší, což vám řekne o svých dětech každý rodič.

Vy jste byl kluk, se kterým byla zábava?

Moc vážně jsem se nebral. Vlastně ani střední školu ne. Chodil jsem do lidušky na kytaru v Benátkách nad Jizerou, konzervatoř jsem měl až na třetím místě, chtěl jsem být pilotem. Ale talentovky byly nejdřív – na zkoušky mě připravila herečka Eva Horká, vedla na lidušce dramaťák. Díky ní jsem herec, opravdu. Myslel jsem si tenkrát, že vystoupím před nějakou komisí, řeknu dvě básničky a půjdu domů. Když přišly požadavky, co si máme připravit, bylo tam napsáno dva až tři monology, a já ani nevěděl, co je to monolog. Až takhle to bylo.

Takže žádná dětská hvězda?

Ne, první role přišly až na konzervatoři, studoval jsem hudebně dramatický obor a škola mě nasměrovala, tehdy si tam režiséři a produkce chodili vybírat nové lidi.

A vás si vybrali rovnou do Národního.

No, byla to taková malá role v melodramu Smrt Hippodamie, ale uznávám, že to byl krásný pocit. Kytice s trikolorou, jména jako Hana Maciuchová, Alois Švehlík, Radovan Lukavský… a všichni ostatní.

Vaše generace ale většinou divadlo „moc nemusí“.

Já si myslím, že je to obrovská chyba, i když na druhé straně každého volba, nikoho nesoudím. Na jevišti nezbohatnete, ale divadlo je něco, co je trvanlivé, nikdy nezmizí, nepřestane lidi zajímat, právě pro tu živou interakci herce s divákem. V televizi tohle není, navíc když kontinuálně pracujete v divadle, není moc pravděpodobné, že byste ze dne na den skončil, zatímco v televizi se to stane snadno. Určitě si vybavíte tváře, které po nějaké době rychle zmizely a diváci si je sice vybaví, ovšem bez problémů si je nahradí jinými. Natáčení beru jako bonus, baví mě, a je to pochopitelně nezanedbatelný příspěvek v životních nákladech.

Odmítnete roli, řeknete někdy ne?

Stane se, ale neděje se to tak často, představa, že přijde českému herci 10 nabídek za měsíc, je naivní. Ano, několikrát jsem se nedomluvil, ale nebylo to proto, že bych argumentoval – tohle není dostatečně kvalitní látka, spíš natáčení nešlo časově skloubit s jinou prací, nebo jsme se nedohodli na honoráři. To se mi taky stalo, a nelituju toho, protože si myslím, že každý by měl znát svou cenu.

Hrál jste už nějakého totálního záporáka?

V podstatě ne. V první Ordinaci byla ta moje postava takový spratek, zmetek, co všechno narušuje, pak jsem se do seriálu vrátil, to už byl zase trochu jiný. Jinak mám smůlu, jsem klaďas.

A přitom jako seriálový policajt jistě víte, že pohledný sympaťák může mít hodně temnou minulost, nebo i přítomnost…

Ono se dnes obsazení všeobecně, nejen u nás, vybírá trošku na první dobrou. Uvidíme, jak budou režiséři odvážní. (směje se)

Kdysi Česká televize odvysílala vaši 13. komnatu, o své postižené sestře Evě jste mluvil jako každý super brácha o ségře. A vaše maminka je obdivuhodná žena…

Ona to byla hlavně maminčina 13. komnata. Pro mě bylo těžké celou tu situaci rozklíčovat, rodiče si ji prožili naplno. Když jsem se narodil, ségře bylo pět. Nebylo co řešit, předtím jsem nezažil nic jiného, abych mohl posuzovat, jaké sourozence mají jinde. Naši nás skvěle vedli k tomu, abychom spolu dokázali fungovat. Byly určité výkyvy, když jsem jako dítě „stárnul“ a překvapovalo mě, že Eva ještě neumí, co já už dávno ano, ale protože jsem vedle jejího handicapu žil každý den, ta její odlišnost mě vůbec nestresovala.

Jak sestra prožívala, když jste odešel na konzervatoř?

Nijak dramaticky. I teď v dospělosti se vídáme tak každé dva týdny, nikdy nedošlo k nějakému zásadnímu odloučení a ani na mě neměla žádnou mimořádně velkou fixaci. Jak už jsem říkal i v Komnatě, kdybych měl své pocity shrnout trochu hnusně, tak pro mě je to vlastně devíza. Myslím, že jsem díky sestře něco získal, z jejího handicapu. Kdoví, jak by se odvíjel můj život, kdyby Eva byla takzvaně normální.

Co jste získal?

Další úhel pohledu na svět, na všechno. Dokud s podobně handicapovaným člověka nežijete, nenapadne vás uvažovat jiným směrem než ostatní. Až jeho blízkost vám objasní význam běžných věcí, důležitost hodnot, které si seřadíte podle vlastního žebříčku.

Jak vnímáte, že se rodiče rozhodli přebít osud a mít další dítě?

Určitě to vyžaduje značnou odvahu, i když motivace a touha po druhém dítěti je možná o to větší. Eva se narodila v pořádku, jejích diagnóz pak bylo několik, jako novorozeně byla operovaná s kýlou a zřejmě dostala silnou narkózu. To už zpětně nikdo nedohledá, taky tehdy nebyly v medicíně takové možnosti jako dnes. Já sám jsem člověk, který nemyslí na špatné věci, snažím se vidět svět pozitivně, ale když se blížilo narození potomka, tak tahle myšlenka tam taky bleskla, není vám to vzdálené, víte, že se to může stát. Ovšem nás Evin handicap pevně stmelil, rodina je nejcennější, co mám. Moje nejužší i ta širší, protože jsou to lidé, o kterých vím, že ke mně patří, že mě podrží. Mají mě rádi a já mám rád je.

Vy jste si rodinu pořídil celkem brzy, proč?

Nikdy jsem to tak nebral. Teď je trend, že se chlapi žení, až je jim čtyřicet, ženy se vdávají nejdřív ve třiceti, u mě to bylo plánovité a cílené. Cítil jsem, že mám vedle sebe správnou partnerku, a dnes to vnímám úplně stejně a dokonce se těším, že až přijde ta další etapa, až dcery dorostou, tak my budeme ještě pořád mladí, v produktivním věku, a budeme mít zase víc času pro sebe. To mi přijde jako dobrá perspektiva. Navíc si moc neumím představit, že bych takovou energii jako dnes uměl dětem věnovat v padesáti. Myslím, že ji nebudu mít, že budu úplně opotřebovaný. (směje se) Dnes se hodně rodina řeší kariérně – hodí se dítě, nehodí? Bydlení, auto, cestování, to všechno je fajn, ale když chcete mít dítě, tak ho mít můžete. Žijeme v zemi, kde to jde.

Působíte jako člověk, který na co sáhne, to se mu daří. Víte o tom?

Myslíte? To bych bral. Možná je to i proto, že jsem si o své profesi nikdy žádné moc velké iluze nedělal. Na konzervatoři jsem viděl zapálené lidi, pro které bylo herectví životní sen, mně to bylo celkem jedno. Ale stěžovat si opravdu nemůžu. Mám štěstí, pracuju poměrně dost, kontinuálně, neměl jsem žádný zásadní výpadek. Nežijeme si s manželkou jako králové, ale nemám se ani za co stydět, umím se postarat. A když přijdu domů, kde jsou spokojené děti a žena, jsem šťastný taky.

A jak je to s vaším létáním, stará láska trvá?

Udělal jsem si už před lety pilotní průkaz na ultralehká letadla, což si může udělat každý. Mám výšky pořád moc rád, i když teď se do vzduchu nedostanu tak často, jak bych chtěl.

Počkejte, až dcery vyrostou, pak je můžete brát do kokpitu…

Rozárka se mnou už chodí! Nedávno jsem jí i dovolil, aby jakoby pilotovala sama, a moc se jí to líbilo. Takže teď všem tvrdím, když si jdu zalétat, že tam chodím hlavně kvůli ní.

TAK ŠEL ČAS

1984 - Narodil se 20. dubna v Mladé Boleslavi, má o pět let starší sestru Evu.

2000 - Hostoval v pražském Národním divadle a v Divadle Kolowrat.

2001 - O rok později stál poprvé před kamerou v inscenaci Adam a Eva.

2005 - Nastoupil do Městského divadla Mladá Boleslav, pak se stal členem Divadla na Vinohradech. Dnes je na volné noze. Točí ve filmu i v televizi.

2011 - Získal roli kriminalisty Kamila Sedláčka v seriálu Policie Modrava, která mu přinesla velkou oblibu u diváků.

2012 - Oženil se s Evou Měšťákovou, s níž se seznámil při natáčení Ordinace, narodila se jim dcera Rozárie.

2017 - Hraje s Divadelním spolkem Háta, v pražském Divadle Palace má čerstvě po premiéře hry Nápoj lásky, na obrazovkách se objeví druhá série Policie Modravy.