Jak jste se seznámila se svým mužem?

Byla to náhoda. Já pocházím z Prahy a Zdeněk z Moravy a poznali jsme se asi v roce 1990, nějak těsně po revoluci, v Jizerských horách. On mě zaujal na první pohled. Dobře se s ním povídalo a já jsem se do něj hned zamilovala. Ale říkala jsem si, že kdoví, jak to má on, a nijak jsem to dál nerozvíjela. Pak jsme ale spolu jeli domů vlakem až do Pardubic a naše povídání pokračovalo. Takže jsem mu dala svou adresu, a pak jsem netrpělivě čekala, zda nějaký dopis přijde, nebo ne.

Přišel?

Později. Zdeněk mi tam totiž vložil nějaké dárečky, takže se jim zatoulal na poště a šel ke mně skoro týden. Zdeněk byl v prvním ročníku na medicíně v Brně a já studovala zdravotnickou školu v Praze. Psali jsme si dva roky. Za tu dobu jsme si vyměnili přes 400 dopisů. My jsme si vlastně přes dopisy povídali. Zdeněk totiž neměl ani telefon. Volala jsem mu k jeho kamarádovi, takže každý náš telefonát musel být přesně domluvený. No, a mezitím jsme se i občas, kdykoli to šlo, viděli. Zdeněk za mnou jezdil stopem, já za ním vlakem. A prázdniny jsme trávili spolu. Procestovali jsme stopem celou Evropu, bylo to úžasné. Na jedné z cest v Německu zakoupil Zdeněk dva walkmany s diktafony, a tak jsme si posílali kazety.

Dalo se jejich prostřednictvím říct víc?

Ano, ale mně dopisy přišly lepší. Člověk nad nimi musel víc přemýšlet. Zdeněk mi navíc do dopisů často dával vylisované kytičky, zkrátka romantika…

Jistě se stalo, že dopis včas nedorazil. Asi pak bylo komplikované domluvit se.

S esemeskami je to teď sice rychlejší, ale také často dochází k různým nedorozuměním nebo zkreslením tím, jak člověk píše rychle a zkratkovitě. Člověk musel více improvizovat, ale zase to bylo o dost dobrodružnější.

Psala jste vždycky dopisy ráda?

Pokud šlo o dopisy kamarádkám nebo domů z tábora, tak na to jsem byla vždycky strašný lempl. Ale se Zdeňkem to šlo samo. Dopis jsem většinou začala psát ráno, než jsem šla do školy, něco málo jsem připsala o přestávce ve škole a pak jsem ho dokončila po návratu ze školy. Zdeněk je zase psal většinou ve vlaku nebo když měl nudnou přednášku. Zpětně si uvědomuji, že se ty dopisy vlastně dají vnímat jako naše deníky.

Slavíte Valentýna?

My slavíme spíš prvního máje nebo 17. únor – to máme výročí svatby. Ale proti slavení Valentýna nic nemám. Mám ráda každou příležitost, kterou si může člověk užít s tím, koho miluje. Je to hezký svátek, i když je sem importovaný. Myslím si, že by si lidé ale měli dávat lásku najevo každý den.

Vzpomenete si na největší překvapení, které pro vás Zdeněk připravil?

On ví, že miluji překvapení, takže se vždycky snaží. Protože je dobrodruh, tak jeho překvapení byly většinou adrenalinové zážitky. Skákala jsem s ním s padákem, jezdili jsme plachetničkou po prýglu v Brně, a pak i na moři.

Myslíte, že je rozdíl naťukat něco do počítače, nebo napsat dopis rukou?

Určitě. Už jen to písmo o něčem vypovídá. Psaní dopisů perem nebo propiskou je taková intimní, láskyplná chvilka s papírem a vlastně i s tím, komu dopis píšu. Mohu u toho víc přemýšlet. Mail se snažím napsat rychle a hned ho odeslat. Je to sice praktické, ale působí to na mě moc pracovně. Dopisy pro mě mají stále kouzlo.