Pohádka, při níž se seznámili, měla mít premiéru teď v březnu. Bohužel kvůli koronaviru byla premiéra podobně jako u jiných projektů přesunuta na podzim, konkrétně na 12. listopad. Jak si tedy oba vedou před kamerou, na to si budete muset počkat, už teď vám ale prozradíme, jak se seznámili a kdo z nich chtěl být raději plastickým chirurgem než hercem a kdo se dal na thajský box, protože ho baví, a navíc mu skvěle zpevňuje postavu.

Rozhovor vznikl pro časopis Story

Uvidíme vás v pohádce jako prince a princeznu?

Marek: Já hraju prince Jana z Kalderonu, který je velký bojovník a udatný šermíř, vítěz mnoha šermířských klání, což pro mě představovalo jeden zásadní problém: jak to udělat, aby to na kameře vypadalo věrohodně. Prošel jsem si průpravou s Igorem Krištofem, hlavním kaskadérem, se kterým jsme se několikrát sešli na statku v Hlubočepích, kde jsme trénovali s mečem, protože jsme oba chtěli do té postavy dát tu reálnost, aby bylo uvěřitelné, že s ním opravdu umím zacházet a nebojím se toho. Teď už jen musím doufat, že se nám to povedlo. (smích)

Eliška: Já hraju alchymistku Amélii, nejlepší kamarádku princezny. Myslím si, že se diváci určitě můžou těšit na lehčí kaskadérské kousky z mé strany, což pro mě byla vcelku nová zkušenost, vzhledem k tomu, že v pohádkách příliš nehraju. A troufám si říct, že Amélie bude oblíbenou postavou, protože je taková opravdová a s princeznou ji pojí čisté přátelství. Myslím, že bude populární.

Oba už na kontě jednu pohádku máte, zvažovali jste, zda do toho půjdete znovu?

Eliška: Mě dost přesvědčil scénář, který byl skutečně dobrý. S režisérem Petrem Kubíkem se znám už dost dlouho a myslím si, že mladí lidé by se měli podporovat, aby mohly vznikat nové věci, jako je třeba fantasy pohádka, která u nás tradici moc nemá.

Marek: Byla to jedna z jasnějších voleb, protože jsme se na castingu s Petrem Kubíkem na sebe skvěle napojili. Okamžitě jsme si začali rozumět a neměl jsem absolutně žádný strach, že by to na place bylo jinak. A pak jsem to nemohl udělat své babičce, která si odjakživa přála, abych si zahrál prince. Nemohl jsem to odmítnout. (smích) Když se vrátím k alchymii a ezoterice. Máte k nim, Eliško, nějaký vztah?

Eliška: Chemie nikdy nebyla úplně můj oblíbený předmět. Byly i horší, ale favorit to nebyl. Ani k ezoterice nemám nijak blízko, ale myslím si, že jsem celkem otevřený člověk a že nevnímám svět jenom racionálně, ale i svými pocity. Ve všech těchto věcech by se měla hledat rovnováha a zlatý střed.

Nechala byste si třeba vyložit karty?

Eliška: Nechala, nejsem proti. Myslím, že všem těmto věcem je dobré být nějakým způsobem otevřený, ale zároveň se na ně neupínat. Je dobré k tomu zaujmout zdravý postoj.

Pohádka může za to, že jste se seznámili, jak to probíhalo?

Eliška: Marka jsem před tím osobně neznala. Něco mi říkalo jeho jméno, vlasy měl stejné s kolegyní Natálkou, myslela jsem si o něm, že je to mladý blbý herec, a o Natálce, že je to taková „pinda“ Slovena. Když jsme se seznámili, okamžitě jsme si všichni tři sedli. Úplně extrémně! Oba dva je zbožňuju a jsem moc ráda, že jsme se takhle dali dohromady, je s nimi strašná legrace, nejsou to žádné frfni a opravdu je mám upřímně moc ráda.

Marek: Myslím, že se producentům a režisérovi podařilo vybrat lidi, kteří mají stejnou krevní skupinu a na natáčení to bylo hodně znát, protože když už šlo do tuhého a točili jsme několik dní za sebou, tak jsme se dokázali vzájemně podpořit, zasmát se různým věcem a navzájem si dobít energii.

Chtěli jste být herci už odmala, nebo to přišlo až později?

Eliška: Chtěla jsem být tanečnice a choreografka, což jsem studovala na střední škole. Až natáčení Rafťáků mě přivedlo k tomu, že bych chtěla být herečkou, a už mě to nepustilo. Rafťáky tedy považuji za určitý zlom. Akorát už jsem tehdy byla přijatá na taneční konzervatoř, takže jsem ji vystudovala, což je dobře, protože se mi to teď ohromně hodí. Jsem ráda, že jsem si tím prošla. Pak jsem šla na DAMU.

Marek: Já jsem chtěl být plastický chirurg a kosmonaut, o herectví jsem vlastně nikdy pořádně nepřemýšlel. Poprvé jsem o něm slyšel až od kamaráda, který mě zatáhl do dramatického kroužku, tam to všechno začalo. Ve finále musím říct, že jsem moc šťastný, že to takhle dopadlo.

Kde vás teď mohou vaši fanoušci vidět?

Marek: Protože je situace taková, jaká je, tak v divadle nehrajeme. Ani na malé scéně, ani na velké ** scéně vinohradského divadla, ale budu teď zkoušet Nikolu Šuhaje v Baladě pro banditu. Až se situace trochu uklidní, tak bych rád pozval všechny fanoušky do Divadla na Vinohradech, a to nejen na Baladu pro banditu, ale i na všechny věci, které se tam hrají.

Eliška: Mně teď běží v televizi minisérie Zrádci, kde také hraju, a doufám, že se nezruší Shakespearovské slavnosti, což se snad nestane, tak mě lidé můžou vidět tam.

Kromě toho se objevujete i v seriálech. Baví vás to, nebo to berete jako vedlejšák?

Eliška: V dlouhodobém měřítku bych se tomu asi věnovat nechtěla, ale dnes je dost těžké se herectvím uživit. Zatím jsem sama, nemám rodinu, ale i přesto, že neživím děti, mám občas co dělat, abych se filmem uživila, zvlášť dobrým filmem, komerční projekty moc nedělám, takže je to opravdu dřina. Seriály tedy vůbec neodsuzuji a nechci říct, že nic takového neexistuje, ale dělám všechno pro to, abych se jejich točení vyhnula, protože mě to úplně nenaplňuje. Jsem zastáncem toho, že naše práce by se měla dělat tak, aby nás bavila, a ne abychom ji dělali z povinnosti.

Marek: Já jsem si řekl, že od roku 2020 bych se chtěl víc věnovat herectví před kamerou, takže se to snažím nějakým způsobem naplnit, protože mě to začalo strašně bavit. Chtěl bych ještě zjistit, co všechno to obnáší a jaké to vlastně pořádně je.

Kamera přidává, musíte si, Marku, kvůli hraní udržovat postavu?

Marek: Ne, tohle úplně neřeším. V divadle hraju poměrně energické postavy, jako je Romeo nebo Bejby v Šakalích létech, takže postavu si formuji při hraní. Ale přiznám se, že si občas ještě navíc zacvičím.

Vzpomenete si ještě, kdy se vám pořádně začala rozjíždět kariéra?

Eliška: Spousta lidí si myslí, že to bylo poté, co jsem dostala Českého lva, ale bylo to už před tím. Minulý rok jsem relativně hodně točila a z devadesáti devíti procent to byly věci, které jsem už měla před tím nasmlouvané. I když teď mám také nasmlouvanou nějakou práci, obecně mám pocit, že se to spíš ztenčuje. Ocenění v tom tedy nesehrálo zas až takovou roli.

Marek: Můj bod zlomu nastal loni, kdy jsem účinkoval v soutěži Tvoje tvář má známý hlas. Tím se podle mě moje kariéra pořádně nastartovala.

Eliško, zmínila jste Českého lva. Bylo to pro vás překvapení, že jste ho dostala? Toužila jste po něm?

Eliška: Určitě to byl sen a určitě to pro mě bylo i velké překvapení. Vůbec jsem to nečekala. Navíc jsem byla zrovna v takové životní fázi, že jsem ani neměla kapacitu o tom přemýšlet. Spíš jsem doufala, že bych ho třeba jednou mohla dostat, ale nečekala jsem, že v tuto dobu, že ten film bude mít tak enormní úspěch. Tipovala bych, že ho třeba dostanou kluci, ale nakonec jsem ho dostala já. Ale jak říkám, dopředu mě to vůbec nenapadlo, že by se to mohlo stát.

Marku, máte také sen dostat Českého lva?

Marek: Takhle o tom nepřemýšlím. Samozřejmě kdyby to přišlo, tak budu nadšený a budu skákat do stropu, ale myslím si, že tohle není věc, pro kterou to hraní člověk dělá.

Poznávají vás na ulici fanoušci? Fotí se s vámi?

Marek: Musím říct, že fanoušci jsou na mě moc hodní. Posílají mi pochvaly, podporují mě ve věcech, které dělám, a nějakým způsobem s nimi sdílím věci přes sociální sítě. Na veřejnosti mě lidé zdraví a z 99,9 % jsou moc milí a rádi mě vidí. Zatím za sebou nemám žádnou špatnou zkušenost, pokaždé jsou to milá setkání.

Eliška: Já jsem se do širšího povědomí dostala okolo toho Českého lva. Občas se mi stává, že mě někdo pozná, ale není to nijak dramatické, nicméně určitě vnímám, že jsem víc vstoupila do povědomí veřejnosti. Několikrát mě překvapilo, že když jsem se představila, lidé už věděli, kdo jsem.

Co děláte, když zrovna nehrajete nebo netočíte? Jaké máte záliby?

Eliška: Teď jsem začala chodit na thajský box, to mě strašně baví. Chtěla jsem to zkusit. Kdysi před lety ho dělala kamarádka, která si ho strašně pochvalovala. Já jsem to brala trochu s rezervou, ale jak jsem tanečnice, tak ten pohyb nějakým způsobem potřebuji. Dlouho jsem seděla, ničemu se nevěnovala a už jsem na sobě cítila, že bych potřebovala něco dělat. Hledala jsem tedy, co by mě bavilo, a teď chodím na box, a kromě toho ještě na tancování. Měla jsem i potřebu tělo trochu zpevnit, což mi všichni říkali, že thajský box je na to skvělý, takže jsem přes Pavlu Beretovou sehnala trenéra a už chodím každý týden. Věnuji se tomu ale nárazově podle toho, jak je práce. Snažím se chodit alespoň dvakrát týdně, třeba tenhle týden mi to ale zrovna vyšlo jenom jednou.

Marek: Když mám volno a je po nějaké dlouhé pracovní době, tak dlouho spím. (smích) Jsem takový trochu medvěd, nebojím se spát třeba do dvanácti. Ale když je hezky, tak by mě to mrzelo a rád si přivstanu na snídani a vyjedu si na nějakou kratší túru do přírody. To mě také moc baví.

Hvězdná dvojka

DRŽITELKA ČESKÉHO LVA ELIŠKA KŘENKOVÁ HEREČKA

Narodila se 31. ledna 1990 v Praze. V roce 2014 absolvovala na DAMU magisterský obor herectví na katedře alternativního a loutkového divadla. Poprvé se objevila před kamerou v roce 2005 v seriálu Ulice. Poté hrála menší role v několika filmech jako Rafťáci, Škola ve mlejně a ve studentské krátkometrážní komedii Vojtěcha Kotka Ctrl Emotion. Ztvárnila také postavy ve filmu Muži v naději a seriálu České televize Vyprávěj.

"Určitě vnímám, že jsem vstoupila mnohem víc do povědomí lidí.“

MAREK LAMBORA HEREC

Narodil se 23. května 1995 v Ústí nad Labem. Odmala cítil, že být třídním šaškem je jeho předurčením, proto se v polovině studia osmiletého gymnázia rozhodl studovat na Pražské konzervatoři hudebně dramatický obor. Má za sebou zkušenosti v Černém divadle Jiřího Srnce, dále hostoval třeba v Národním divadle nebo v Divadle Na Rejdišti a od roku 2015 je v angažmá v Divadle na Vinohradech. Má za sebou epizodní role v seriálech Expozitura 2 a Lovci záhad. Hraje v seriálu Slunečná. Účinkoval v show Tvoje tvář má známý hlas.

„Od roku 2020 bych se chtěl víc věnovat herectví před kamerou, začalo mě to strašně moc bavit.“