Možná ho znáte pouze jako toho herce ze zámku nebo partnera politika Matěje Stropnického, a to je škoda. Daniel Krejčík je totiž neuvěřitelně talentovaný herec a skromný a pokorný člověk, který to má v hlavě srovnané. Na co sáhne, to se mu daří. Kromě toho, že jde z role do role, rekonstruuje, pomáhá ukrajinským rodinám, tak také napsal knihu Nadělení. V té popisuje svůj život na zámku se všemi radostmi a strastmi.

Začnu zvědavou otázkou. Před lety, když jsme spolu dělali první rozhovor, jsi mi přinesl květinu. Děláš to dodnes? Ptám se proto, jestli jsi pořád stejný gentleman nebo by ses teď v záplavě rozhovorů už nedoplatil? (smích)

Dělám to pořád! (smích) Ono to rozhovorování je zvláštní věc. Normálně, v běžných hovorech, spíš než bych mluvil o sobě, tak se radši ptám, ale když někomu rozhovor dávám, tak si pořád zvykám na to, že já pořád mluvím a někdo ty moje moudra musí poslouchat. Tak, aby mu to nebylo líto, většinou mu něco donesu. Ale už nenosím jenom kytky, většinou něco, co cestou na rozhovor potkám a přijde mi to báječný. Naposled jsem jedné novinářce donesl ovocné knedlíky z Národní třídy. Měl jsem na ně strašnou chuť a bojoval jsem s pokušením je koupit a zpráskat je, ale pak jsem na to vyzrál tak, že jsem je sice koupil, ale pak je hned daroval. Novinářka měla radost, sice byla na dietě, ale aspoň prý nemusela vařit večeři dětem. Rád začínám nová setkání pozornostmi, ono to setkání pak není takový škrobený, neosobní.

Jak jsem už zmínila. Je o tebe v poslední době velký zájem. Jistě na tom má svou zásluhu tvá nová kniha Nadělení. Kdy a proč ses jako herec rozhodl, že budeš fušovat do práce spisovatelům? Jak si tvá kniha vede? Už jsi dostal nějaký feedback?

Já jsem nikdy netoužil napsat knížku, navíc někdy, když čtu ty herecká moudra o setkání duše s vesmírem, protáčejí se mi panenky víc než Hurvínkovi. Psal jsem si na Instagram příspěvky v době, kdy u nás na zámku bylo ubytováno pět rodin z Ukrajiny a potřeboval jsem se vyventilovat z přemíry velkejch emocí, co celým zámkem lítaly. Neměl jsem vůbec ambice psát pro víc lidí než jen pro sebe, jako deník. Ale za pár dnů ty příspěvky četly tisíce lidí. Zjistil jsem, že asi mimoděk dělám něco, co je baví, na co se těší. A v návaznosti na to se samo ozvalo nakladatelství, jestli bych nenapsal knížku. Říkal jsem jim, že nejdelší věc, kterou jsem do té doby napsal, byl nákup na bramborový salát na Vánoce a že nevím, jestli to budu umět. Můj Mates mě v tom ale podpořil a nakonec jsem na to kývnul. Přes počáteční ostych jsem ale za chvíli přišel na to, že mě to moc baví. A že mám o čem vyprávět - narodil jsem se do rodiny, která vlastní pohřební službu, jsem herec, se svým klukem jsem koupil zámek…kdyby si to někdo vymýšlel, tak by na to nepřišel. Mně stačilo jen psát o tom, co jsem zatím zažil. A když jsem knížku dopisoval, začal jsem si kreslit a knížku ve finále i ilustroval. To bylo splnění dětského snu, protože jako malej kluk jsem chtěl být ilustrátorem dětských knížek. A nakonec se stal zázrak a ze vší té radosti vznikla knížka Nadělení, která v první den prodeje zbořila všechny předprodeje a objednalo si ji bambilion lidí. Ještě před vydáním se bavíme o dotisku, protože náklad 10 000 kusů asi nebude stačit. Je to zázrak, na který koukám jak sůva z nudlí. Ale šťastná sůva.

Kniha Nadělení má podtitul Příběh kluka ze zámku. Jaký je tedy příběh tebe, obyčejného kluka, který teď žije svůj sen?

No, to si právě musíte přečíst v tý knížce! (smích) Je totiž i o tom, že mít v dnešní době zámek nemusí být nutně splněný sen nebo nějaká pohádka. Ale jsem moc rád, že jsem si v knížce uchoval sebe, autenticitu a ten svůj životní příběh ve všech barvách. Psal jsem o tom, jak moc jsem chtěl mít dítě a jak to bylo těžký, veselý příhody okolo zámku, psal jsem o našem vztahu s Matějem, o tom, že bejt herec je častěji na palici než nějakej sen, pak o svojí nemoci, kterou jsem si před dvěma lety prošel, o dětství v pohřební službě. Můj příběh je tedy stejnej jako ten toho kluka ze zámku v Nadělení, jsem to totiž já.

Splnil život na zámku tvá očekávání? Co máš na tomto stylu života nejradši a co naopak nesnášíš?

Někdy mám pocit, že jsme si místo zámku pořídili spíš horskou dráhu. Jsou chvíle, kdy mi to místo přijde nejlepší na světě, a pak dny, kdybych ho nejradši vystřelil do vesmíru - to jsou většinou ty zimní dny. V létě se u nás na zámku vystřídá několik tisíc lidí, pořádáme od července do srpna divadelní festival na nádvoří zámku, kdy se přímo před ním hraje. Hrajeme i my dva s Matějem, stal se z něj moc šikovnej herec, letos si urval pro sebe několik potlesků na otevřený scéně v naší milovaný hře Kalifornská mlha. Ty večery, kdy je na zámku divadlo, miluju ze všeho nejvíc. Najednou jakoby ožil. Je krásně nasvícenej, na nádvoří se griluje, jsou tam stovky lidí, je zábava a připadá mi to jako zahradní slavnosti ve Versailles. Baví mě bejt hostitel. Pro herce, co tam hrají, většinou vařím, Matěj jim chystá pokoje, pak po představeních sedí herci a diváci na jevišti a povídají si. Na nic si to nehraje, je tam všem milo. Nesnáším naopak zimní rána, kdy člověk musí z postele vylézt do promrzlého pokoje, kde je jen o pár stupňů víc než venku, jde zápasit s kartáčkem na zuby, který do rána přimrznul k umyvadlu a musí se opláchnout studenou vodou, protože na teplou musí člověk ohřívat vodu v lázeňských kamnech. Takže ráno teplá není. To, když si pak sedám do auta a odjíždím do divadla na zkoušku nebo do dabingu, pak celou cestu v autě proklínám sebe, Matěje a ostatně kohokoliv, koho ráno potkám za to, jak blbej nápad bylo pořídit si zámek.

Tvůj partner, Matěj Stropnický, nemá rád výdobytky moderní doby. Máte doma vůbec televizi, myčku, pračku? Nebo jak se dva partneři, navíc ještě muži, zvládají starat o domácnost v chátrajícím zámku? Máte nějak rozdělené role?

Mates nedávno prohodil, že kdyby zámek nebyl v minulým století elektrifikován, tak by do něj elektřinu nezaváděl. To mě polil studenej pot. Zaplaťbůh zámek elektřinu má, takže s ním o to nemusím bojovat. Máme pračku, nově i ledničku a sporák. Zbytek by asi ani elektřina na zámku neutáhla, tohle je maximum. Schovanou doma mám ale i žehličku a spoustu věcí, o kterých Mates neví, tak vám je teď nebudu prozrazovat, kdyby to náhodou četl. (smích) Mates miluje práci na zahradě, na tu mě moc neužije. Zároveň je to samouklízecí chlap, takže má ve všem pořádek a já ho dorovnávám. Někdy je to teda fuška. Vařím já. Když jsme se poznali, uměl jsem uvařit jenom špagety, ale život na vesnici mě naučil, takže dneska zvládnu i svíčkovou a buchty najednou. Ale vedla k tomu cesta plná pokusů a omylů, že se divím, že jsem zámek nevyhodil svejma kuchařskejma pokusama do povětří.

Když začala válka, přijali jste na svůj zámek několik ukrajinských žen s dětmi. Kdo s tímto nápadem přišel a jak jste rodiny, kterým jste poskytli azyl, vybírali?

Byl to můj, dost spontánní nápad. Když jsem to Matesovi zavolal, souhlasil okamžitě a do druhého dne visel inzerát na našich sociálních sítích. Asi do půl hodiny jsme měli celý zámek zaplněný, takže jsme si nikoho nevybírali. To bych si ani nedovolil, vybírat si z lidí, komu pomůžeme a komu ne. Pomohl bych každému, kdo utíká z války. Ať už to byli lidé z Ukrajiny, z rusky mluvících částí, odkudkoliv. Válka je vždycky strašná, na obou stranách, obyčejní lidé trpí všichni stejně. Ať už za svoje blízké nebo oni sami. Kdo pomáhat může, pomáhat musí. V tom jsem byl vychovanej, a i když to bylo nepředstavitelně náročné, udělal bych to znovu. Nesnáším bezpráví a násilí, naší pomocí jsem měl pocit, že aspoň něco děláme a jen s hrůzou nesledujeme, co se děje.

Kolik jich u vás momentálně je a jak soužití zvládáte? Pomáhají vám zámek zvelebovat? Vaří? Pečou? Zkusili jste nějaká ukrajinská jídla a oni naopak česká?

Zůstala u nás poslední rodina, která čítá pět lidí. Sdílíme spolu domácnost, pomáhají sami od sebe, když pomáhat chtějí. Prostě se společně staráme o jednu domácnost. Mám moc rád, když vaří ukrajinské holubce, to bych se chtěl naučit. Já je zase učil české koláče, kuře na paprice… Jen ten knedlík pořád moc nechápou, já zas ty věčný boršče. Boršč byl první půlrok fakt obden. Ale na Velikonoce nám třeba připravili jejich slavnostní menu, byli rádi, že pro nás můžou něco hezkého udělat. Všichni jsme se spolu najedli a povídali jsme si, rád na tenhle večer vzpomínám. Cejtil jsem, že nás mají rádi a oni zase, že my je. Nejvíc na zámku bylo asi dvacet lidí, a i přesto jsme spolu všichni uměli komunikovat a fungovat.

Setkali jste se třeba kvůli jazykové bariéře s nějakým nedorozuměním? Nemáš nějakou vtipnou historku ze soužití s Ukrajinci?

Mám jich spoustu, všechny jsou na mém Instagramu. Moje oblíbená je, když jsem jim v kuchyni nechal lísteček s otázkou, kterou mi přeložil Google překladač. Ptal jsem se jich na tom lístku na to, jestli jedí jehněčí. Někdo nám ho pro ně nabízel, tak jsem tam přeložil tuhle otázku a nechal prostor na to, aby zaškrtávaly ano nebo ne. Když už tam bylo asi osmnácté ne, tak jsem zjistil, že jsem se jich omylem zeptal na to, jestli jedí jehličí. (smích) Ale bylo jich spousta, jednou je všechny vydám. Byly to vzácný chvilky smíchu v době, která byla fakt na pytel.

Také by mě zajímalo. Zda jste jim poskytli pouze střechu nad hlavou nebo se jim snažíte pomoci začlenit do společnosti, najít práci či nějakou aktivitu, aby se zde cítili lépe?

Všechny si našly práci. Jedna paní pracuje v pekárně, druhá v pražské restauraci, někdo pomáhá s organizací svateb, děti chodí v Sedlčanech do škol, v létě nám všichni pomáhaly s divadelním festivalem. Snažíme se, aby se u nás doma cítily v rámci možností dobře, pokud to tak jde říct. Jejich muži jsou ale ve válce, rodiny daleko. Ale dneska už všechno zvládají mnohem lépe, je to pro mě důkazem toho, že člověk si bohužel časem zvykne opravdu na všechno. I na to, že mu milovaný partner posílá zprávu párkrát za měsíc, protože je nasazen ve válce.

Před časem jsi se objevil ve Výměně manželek, kde jsi diváky doslova ohromil, jak skvěle jsi se o rodinu s tolika dětmi zvládl postarat. Co vlastní děti? Nepřesvědčil jsi svým výkonem Matěje, abyste si pořídili své?

Je tomu věnovaná část mojí knížky, část Nadělení. Pro mě nejosobnější, možná nejdůležitější. Jedna z žen, které se mnou na knížce pracovaly, má sama velký problém se svým mužem mít dítě. Když tuhle kapitolu přečetla, napsala mi krásnou zprávu a druhý den mě objala a řekla, jak se v tom sama našla. Najednou jsem si uvědomil, že neřeším jen téma dvou kluků, co spolu nemůžou mít dítě, ale spoustu různejch párů s různejma minulostma a různejma příběhama. My si můžeme přát tolik věcí, ale stejně s náma má ten osud asi trochu jiný plány. Někdy je důležitý to všechno odlehčit, podívat se na to s nadhledem a říct si, že stejně tak jako každýmu není dopřáno být snadno rodič, možná na tý svojí cestě zažije spoustu jinejch dobrodružství. A pak, děj se co má.

Podzim je tu. Přes léto musí být zámek idylické místo, ale jaký je zámek na podzim?

Na podzim, do konce října, ještě pořád probíhají prohlídky, každou neděli provázíme naším zámkem, takže celou sobotu se vždycky uklízí. Mates miluje dělat dřevo, zazimovávat zahradu a park, já bezradně s kuchařkou zápasím v kuchyni a snažím se udělat už pomiliontý dobrej dýňovej chlebíček, chodí se hodně na houby. Všechno se to po tý velký jízdě pomalu ukládá ke spánku. A navečer chodíme na procházky kolem zámeckýho parku s naším oslem, kterýho jsme si pořídili místo psa.

Kde tě fanoušci momentálně mohou vidět, potkat a třeba si dát podepsat tvou novou knihu Nadělení?

V divadle teď hraju ostošest - můžete za mnou přijít do Divadla Na Fidlovačce, kde hraju hlavní role v Dánské dívce a v Absolventovi, obě ta představení jsou krásná, jedno je emocioální nálož, druhé zase brilantně napsaná komedie. Pak moje představení Všechny báječné věci, které se hraje v Bytovém divadle v Košické, to je moje velká srdcovka, oslavili jsme stou reprízu a je pořád vyprodáno, diváci se na něj vracej, jsou tací, kteří ho už viděli i třicetkrát. A pak pro divadelní fajnšmekry v nádherným prostoru Venuše ve Švehlovce, kde hraju monodrama Kdo zabil mého otce, což se taky vcelku rychle stalo velkou hitovkou a to i přesto, že je to o komplikovaném vztahu otce a syna, kteří nemůžou najít společnou řeč - taky je to pokaždé plné a diváci si z něj odnášejí silný zážitek. A tamtéž ještě komedii Zlý jelen a současnou hru Očistec si zaslouží každý, kde hraju nejmenovaného tiskového mluvčího pana prezidenta, to je ohromná švanda. Tak za mnou přijďte na představení, pak si dáme šláftruňk a všechno proberem. I tu knížku moc rád všem po představení podepíšu!