Herečka Dana Morávková: Nechci být oplastikovaná babička

Dana Morávková
Dana Morávková
Zdroj: Profimedia
Dana Morávková

Dnes už je zřejmé, že není hvězdou na dva tři roky. Dana Morávková mohla být krasobruslařkou, novinářkou, ale nakonec si splnila dětský sen a stala se herečkou. Navíc „zveřejnila“ svůj další talent a vystudovala choreografii. Pro mnohé ztělesňuje typ ženy, která si vedle stabilní kariéry dokázala udržet i harmonické rodinné zázemí.

Kdysi jste uvažovala o žurnalistice… Jak se vám ta profese jeví dnes, třeba v souvislosti s vaší popularitou?

Obecně se mi jeví pořád stejně. Je to povolání, které může být hodně zajímavé a prospěšné, spousta nepravostí a nespravedlnosti vyplula na povrch právě díky novinářům, jejich osobní odvaze. V souvislosti s mou profesí, ale může být taky ošidné. Už jsem nad věcí, ale ze začátku mi hodně vadilo, když jsem se o sobě dočetla nějaký nesmysl, který se tvářil, že jsem něco podobného vyslovila, aniž jsem s dotyčnou nebo dotyčným vůbec mluvila. Naučila jsem se určitou „publicitu“ odmítat, protože proč bych se měla vystavovat bezmoci? Dnes vlastně v souvislosti s popularitou nepřikládám moc velký význam tomu, co se o lidech píše na stránkách novin a časopisů, důležitější je, jak člověk doopravdy žije.

Jak vy doopravdy žijete?

S prací, která mě baví, s rodinou, díky které jsem dokázala překonat spoustu nejistot, nedůležitých stresů, v nichž bych se jinak mohla ztratit. Být v pohodě je moje priorita, životní motor, a věřím, že navždycky.

Hodně se probírá, že vypadáte léta stejně – a co za tím asi je?

Nic zvláštního, pečuju o sebe jako každá jiná žena, které není jedno, jak vypadá, na druhé straně ji nerozhází první vráska. Měla jsem štěstí, že jsem se z princezen celkem bez problémů přehrála na maminky, předpokládám, že budou následovat babičky, a můžu vám slíbit, že nechci být  oplastikovaná babička. (směje se)

Jak se vlastně díváte na lásku?

Jako na něco, co nás všechny drží nad vodou. Protože problémů, neštěstí a samoty je kolem hodně.

S manželem, hudebním skladatelem Petrem Maláskem, jste spolu téměř 25 let, což je sympatický rekord a vlastně obrovský úspěch…

To mě měl Pánbůh rád, že mi seslal takového manžela! Někdy si myslím, že mi ho poslal taky můj tatínek, který zemřel, když mi bylo čtrnáct. Jsou momenty, kdy mě oslovují věci mezi nebem a zemí.

Jste pověrčivá? To herci bývají…

Patřím mezi ně. Počítám vagony, nevstupuji na kanály, když potkám sympatického kominíka, začerním si prst pro štěstí…

A před premiérou v divadle?

To gruntuju. Potřebuji něco manuálně dělat, kdybych seděla nad textem, tak se zblázním. Myslela jsem, že mám tuhle úchylku sama, ale uklidnila jsem se, když jsem se dověděla, že Štefan Margita před premiérou pere. (směje se)

S jakými pocity vzpomínáte na svůj první film Veronika? Bylo vám čtrnáct, diváci ho příliš neznají…

Šlo o epizodu ze života Boženy Němcové, kterou hrála Jana Hlaváčová, film režíroval Otakar Vávra. Všichni ze štábu se ho báli, byl přísný, ovšem k nám, tedy ke mně a Jirkovi Strachovi, nesmírně laskavý. Hráli jsme děti slavné spisovatelky, díky této roli jsem zůstala ve filmové databázi Barrandova a pak dostala další šance. Když jsem po letech točila s manželkou pana profesora, Jitkou Němcovou, vyprávěla jsem jí o tom filmu a ona pak pana režiséra přivedla jeden den na natáčení. Byl zase úžasný, noblesní.

Odmítla jste někdy roli třeba kvůli svlékání?

Nabídku, která by obsahovala nějakou samoúčelnou nahotu, jsem nedostala. Nahá jsem byla ve filmu Romeo a Julie na venkově, opeře, kterou v roce 1989 natočil režisér Petr Weigl, mileneckou dvojici jsem hrála s Michalem Dlouhým. Naše milostné scény skvěle a decentně nasnímal kameraman Jaroslav Kučera. Pak jsem se nepříliš oblečená objevila jako Frou-Frou v televizním filmu Ruleta režiséra Viktora Polesného, ještě s Jitkou Asterovou, Lenkou Vlasákovou, Markétou Hrubešovou, Sabinou Laurinovou, Mahulenou Bočanovou… Své úsporné kostýmy jsme si tenkrát myslím užily. Je vlastně trochu absurdní, že první velké sympatie vám získala vypočítavá potvora Andrea v Rodinných poutech.

Takže ne vždycky vyhrává sympaťačka?

Divácká obliba se nedá naprogramovat. „Klaďas“ nezabere, naopak sukničkář a bezcharakterní intrikán upoutá, divák čeká, jakou další špatnost zase vymyslí. To byl i případ Andrey. Zaujala určitý typ žen, které se jí v suverenitě chtěly podobat, muži ji zase chtěli zkrotit. Tyhle postavy se hrají skvěle, protože se většinou ocitají ve vypjatých situacích, když si něco umanou, udělají všechno, aby toho dosáhly. Sledovat jejich cestu k úspěchu nebo pádu je vzrušující jak pro herce, tak pro diváky. S Andreou jsem strávila pět let života, bavila mě, ale potřebovala jsem tyhle dveře zavřít a jít dál. To se mi poštěstilo, Zdena Suchá je opravdu jiná. Touží po harmonii, klidu, i když jí to vždycky nevychází.

Jak vy řešíte situace, které vám jdou na nervy?

Hodně vydržím, mám silnou trpělivost, do konfliktů se nehrnu, protože berou energii. Ale naučila jsem se říkat ne a hodit za hlavu zdánlivou šanci, o které jsem od začátku pochybovala a cítila, že to bude špatně. A pokud jde o vztahy, nejsem za každou cenu diplomat, když zjistím podraz, levárnu, tak některé lidi prostě odříznu ze života.

Je pro vás práce nezbytností?

Určitě. Zbláznila bych se sedět třeba i ve zlaté kleci a nemít žádnou povinnost, profesní zájem. V tomto smyslu na mě měli zásadní vliv rodiče a taky vrcholový sport. Od dětství nesnesu, aby mě někdo litoval, cílevědomost a plné nasazení byly dobrou výbavou pro život. Obdivuji dodnes lidi, kteří si činorodost a elán uchovají napořád. Fascinuje mě, jak jede na plný plyn Jiřina Bohdalová, skvělá na jevišti, když přijde do společnosti, je jí všude plno. Taková byla i paní Naďa Sobotková v baletní přípravce Národního divadla, vnímala jsem ji jako ztělesněnou energii, ať mi bylo šest, nebo čtyřicet. Pro mě je to důkaz, že člověku se vrací, co do života vysílá.

Aktivit máte hodně, víte, co vás nikdy neomrzí?

Starat se o lidi, které mám ráda.

TAK ŠEL ČAS

1971 - Narodila se 29. července v Písku, tatínek byl matematik, maminka inženýrka ekonomie. Vyrůstala v Praze, byla nadaná pohybově i herecky, dvakrát vyhrála v páru s Martinem Šimečkem mistrovství republiky juniorů v tancích na ledě.

1993 - Absolvovala DAMU a hned poté choreografii na HAMU. Obě profesní kariéry se u ní prolínají. S úspěchem moderovala pořady Snídaně s Novou a Prima jízda.

1996 - Provdala se za skladatele a pianistu Petra Maláska, mají syna Petra, který příští rok maturuje.

2004 - Velkou popularitu jí přinesla role Andrey v seriálu Rodinná pouta, později Velmi křehké vztahy.

2008 - Jako MUDr. Zdena Suchá je hvězdou seriálu Ordinace v růžové zahradě 2.

2017 - Kromě tv seriálů hraje v pražském Divadle Bez zábradlí. 

Autor: Jana Bednářová

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky