Když jsem se dívala na vaše fotky k nové hře, všimla jsem si, že máte úplně stejné oči jako Picasso.

To se ví. Když mám na sobě pruhované tričko, tak vypadám jako Picasso, když si dám na hlavu slaměný klobouk, vypadám jako Chruščov.

Teď je varianta tričko…

Jo. A ty oči mám po mamince.

Jaká je Eva Holubová společnice, kdybyste se neustále nehádali a nedělali si naschvály, jak vám předepisují autoři?

Naše partnerství máme opravdu jako druhé manželství, známe se 35 let. Když jsem naštvaný, mlčím, Evička to pozná a hned našlapuje opatrněji. Ovšem když mám dobrou náladu a ona taky, je jako společnice ta dominantnější. I na scéně, stejně jako Honza Kraus. Dobře se jim se mnou hraje, protože já jim dovolím, aby se do mě různě pouštěli a strefovali. Na besedách, na které s Evičkou jezdíme, je to vidět nejvíc. Když začnu něco vyprávět, hned mě sekne: „Tak to nebylo, já vám to řeknu sama!“ Diváci naše hádky milují.

A vybuchnete taky někdy?

Nedělám to často, ale pak se mě všichni bojí, jsou překvapeni, jak je vůbec možné, že ten kliďas Bohouš takhle řve. To my Berani umíme. Ale jinak se moc nehádám.

Když se schyluje k hádce, spíš prcháte?

Snažím se věci řešit diplomaticky, bez negativních emocí. Vždycky se ale vytočím, když se střetnu s blbem. To u mě nastupuje taková zvláštní agrese, začnu se chovat jako ten blb. Jinak jsem i při práci spíš zklidňující element, říkám: „Vždyť o nic nejde, neoperujeme mozky, jenom hrajeme divadlo. Někdo líp, někdo hůř, ale není důvod být kvůli tomu nepříčetný.“

Ani s partnerkami se nehádáte?

Jaksi není příležitost. Žiju už pár let sám, i když přítelkyni mám. Popravdě řečeno, jsem takový egoistický solitér, soužití se mnou je dost drsné.

Proč?

Protože mi například vadí, že v ledničce jogurt neleží tam, kde má, a když moje přítelkyně Jana odejde ráno na toaletu, tak než se vrátí, už má zastláno, protože jsem si myslel, že odjíždí.

To snad není možné…

Právě že je. Jana správně tvrdí – s tebou bych trvale žít nemohla, takže v delších intervalech společně sdílíme pouze dovolené. U mě doma je každý spíš na návštěvě, kromě mých dospělých dětí.

Ty také musejí rovnat jogurty?

Ne, ty spíš dělaly mejdany, když jsem odjel třeba do zahraničí.

Syn se před časem ženil, že?

Před dvěma roky. Tomášovi je pětatřicet, zmoudřel, na rozdíl ode mě. Pracuje na letišti, na otázku, jestli jsme příbuzní, odpovídá – to je jen shoda jmen. Kláře je sedmadvacet, žije v Anglii, je to statečná holka, odjela tam na blind a drží se dobře. No, a ta se ke mně hlásí ráda!

Už dlouho jste rozvedený, je super, že vztahy s dětmi fungují…

Na tom mi moc záleželo a záleží, i když některé partnerky to těžko vydejchaly. Stejně jako moje úlety jinam.

Copak vy vůbec neumíte „zatloukat, zatloukat, zatloukat“?

Ne, na mně každá ženská během pěti vteřin pozná, že lžu. Opravdu. Já jsem hypersenzitivní, to mám takovou diagnózu. Na mně lež pozná moje herecká manželka Holubová, moje bývalá manželka i moje současná přítelkyně. V Líbánkách na Jadranu je ostatně odvyprávěn i můj osobní příběh, jak jsem se zamiloval do moderátorky…

Hru jsem viděla, ale i v reálu jste se hned přiznal?

Ano. Je tam jen malá autorská licence, u mě to nebyla moderátorka, ale herečka. Ale opravdu jsem tehdy hned oznámil manželce, že bez té herečky nemůžu žít, sbalil jsem si kufr, jel k ní do bytu, tam mi dveře otevřel manžel, oznámil jenom – máš tady kolegu z práce, pak přišla dotyčná, řekla, že jsem blázen, a dveře zavřela.

A vy jste jel domů?

Za dvě hodiny jsem byl zpátky u uplakané manželky a oznámil jí, že to nevyšlo. Takže zatloukat neumím, ale jsem citově nevyzpytatelnej.

To souhlasím. A umíte taky odpouštět? Chlapům to moc nejde…

Já mám v sobě hodně ženských genů, jednou jsem pozval lidi z divadla ke mně do domečku na jídlo, uvařil, uklidil, a Honza Kraus pak řekl: „U Klepla je chyba v rozkroku, ten by byl ideální ženská.“ Jenže u mě je to uklízení skoro nemoc, jak upozorňoval jeden psychiatr, to už pak chcete pít savo, abyste se vyčistil i zevnitř. Ale u mě je to dáno profesí, někdo to tak nevnímá, já s odstupem času ano. Herectví ušpiní duši, není to zdravé povolání. A k tomu odpouštění – myslím, že odpouštět umím, naopak, když se s někým rozhádám, je mi to pak strašně líto. To jsem měl i s dětmi, každá roztržka mě tak bolela, že jsem hned přilezl nevýchovně a nepedagogicky jako pes po čtyřech. Tohle mám taky po mámě, ona je z Kavkazu…

Jaká je vaše maminka?

Arménka po otci, vyrostla v Gruzii, pořád mluví s přízvukem, i když tu žije dlouho. To já ne, jenom v roli, ale jinak oči, gesta a celkový projev máme stejný, je hypersenzitivní jako já… A jaká je? Jednou jsem ji vzal na besedu, to už nikdy neudělám, protože ona v tom sále vstala a pronesla: „Prosím vás, Bohoušek kecá, já vám musím vysvětlit, jak to bylo!“ A dál už vedla besedu jen ona. Na mých padesátinách se pak rozhodla všem vyprávět, od Chýlkové po Bartošku, jak rodila Bohouška v Moskvě. Chtěl jsem ji umlčet, jenže všichni mě okřikovali – ty mlč, Bobe, nech mluvit maminku! Stejně by mě ke slovu nepustila.

Je na vás maminka pyšná, když jste slavný?

Myslím, že je na mě hrdá, ovšem nejvíc obdivovala období, kdy jsem hrál v Divadle Na zábradlí. Jejím snem bylo, že se stanu velkým dramatickým umělcem. Když rodiče přišli na moje zábavnější představení, tak tátovi se líbilo, smál se, ale máma mi pak řekla: „To víš, není to Ivanov.“

Přemýšlel jste někdy o tom, kdo vás, kromě rodičů, ovlivnil?

Co se týče profese, určitě ruský režisér Sergej Gerasimov. Máma se s ním znala, byl to nesmírně chytrý pán a já jsem v mládí chtěl být filmovým režisérem. Když jsem jezdil za babičkou do Gruzie k moři, zastavil jsem se vždycky v Moskvě a slavný Gerasimov mě vzal do moskevských divadel. Tak jsem se osobně setkal třeba s Vladimírem Vysockým, i když zrovna ten se ke mně choval dost odtažitě. Gerasimov mi říkal – jak chceš být režisér, ještě nic nevíš, ještě nemáš nic odžito… Ale mámě pak oznámil – komediant by z něho mohl být! Díky němu jsem začal mít rád divadlo.

Kdo vám vlastně začal říkat Bobe?

To mi vymyslela Jára Kretschmerová, prý jako umělecké jméno, a aby to znělo ještě líp, přidala Bobadze Kleplšvili. Jinak s Bobem nemám nic společného, to bych musel být Robert. Ale když jsem jezdil s divadlem s klukama Formanovýma po světě a byli jsme v Mexiku, tak jsem se představoval jako Amadeus. Bohumil je v překladu Amadeus a vylepšil jsem si i příjmení na Tokar, podle španělského zvonit, klepat u dveří. Tak jsem procestoval celé Španělsko a Mexiko jako Amadeus Tokar.

A na to jste sbalil tu Mexičanku z vaší populární lovestory?

Ne, to byla zase citová nevyzrálost. Vzniklo to tak, že jsem poplácal při tanci zaměstnankyni mexického ministerstva kultury tak nezávazně česky po zadku. Jenže ona si to vysvětlila jinak a pak jsem se jí dost bál. Ne že by byla ošklivá, naopak, byla to opravdu krásná ženská, ale reagovala velice vášnivě a divoce. Pozvala mě k sobě do vily, a když už jsem si nevěděl rady, začal jsem něco o obavách z nákazy virem HIV. Dostal jsem od ní tři facky, a tím jsem se zachránil. Ale přišla se dojemně rozloučit na letiště s kyticí růží. Skončilo to tragicky, rok nato zemřela, byla vážně nemocná, což jsem nevěděl. A když jsem se pak vrátil domů, zjistil jsem, že se ode mě stěhuje manželka, protože si našla někoho jiného.

No, neměl jste to úplně jednoduché…

Ženy to se mnou neměly jednoduché. Jestli ty, co se pohybovaly v mé blízkosti, budou číst tenhle článek, tak řeknou – zmlkni, abys víc nelhal, jen dodej, že žít s tebou je peklo.

Když se to v životě neodvíjí podle vašich představ, jak reagujete?

Vyřvu se. Křičím a nadávám, používám pouze vypípaná slova. A pokud jde o hmatatelnou věc, třeba botník, který se mi nepodaří smontovat, tak ho rozdupu. Pak koupím nový a připlatím za montáž.

Je léto, čas na klidný relax. Kdy jste byl naposledy v Chorvatsku?

Jezdím tam pravidelně, v Igrane mám kamaráda Emila Taliančiče. Po Účastnících zájezdu jsem před náporem českých turistů musel prchat. Když jsem tam tenkrát vzal maminku a opaloval se na pláži, všichni pokřikovali – hele, vyvrženej vorvaň! A moje maminka mě bránila: „Nenadávejte mu, to je český herec!“ A když lidé jen tak prošli bez povšimnutí, postavila se vedle mě a lákala je: „Tady je vyvrženej vorvaň, pojďte se podívat!“ Musím ale říct, že mezi všemi destinacemi, které jsem navštívil, a nebylo jich málo, patří Jadran k nejkrásnějším. Jedu tam vždycky moc rád.

Kolik večerů v měsíci máte teď volných?

Tak tři. Teď se mi sešly čtyři dny volna za sebou a já vůbec nevím, co budu dělat.

Nepřeháníte to?

No, já doufám, že jednou umřu na jevišti, jak si to přáli staří herci, a budete psát – Klepla klepla. Ale já si to pracovní léto vynahradím. Jezdím za teplem v zimě, byl jsem třeba na Maledivách. Tam mě ale málem sežral žralok.

Jak málem?

Rád fotím rybičky a všelijaké potvůrky, mám na to ten podmořský foťák, no a na Maledivách se najednou vedle mě objevil, nepřeháním, tak třímetrový žralok. Eva Holubová mi to nevěří, když prej nemám selfie. Kroužil kolem mě, to už jsem si myslel, že nepřežiju, pak na mě najel, ťuknul mi do brejlí a zmizel. Když jsem na břehu dramaticky líčil, jak mě napadl „shark“, bylo to jako ve filmu Čelisti. Ovšem ponížila mě jedna desetiletá česká holčička, která mi řekla: „Pane Klepl, uklidněte se, tihle žraloci žerou jenom škeble!“ A vzala mě s sebou do vody, abych se přestal bát.

TAK ŠEL ČAS

1958 - Narodil se 31. března v Moskvě, kde prožil dětství. Na gymnázium chodil v Pardubicích.

1981 - Absolvoval DAMU, hrál na několika scénách, založil Kleplovo rodinné loutkové divadlo, se kterým účinkoval i v zahraničí.

1995 - Premiéru měla hra Jana Krause Nahniličko. Hraje se dodnes v Divadle Kalich.

2000 - Diváckou pozornost si získal v seriálu To jsem z toho jelen režiséra Karla Smyczka. V té době už byl respektovaným členem souboru Divadla Na zábradlí.

2008 - Předvedl bravurní výkon v komedii Účastníci zájezdu, (režie Jiří Vejdělek), která mu zajistila uznání kritiky i obrovskou popularitu.

2017 - Se svou stálou hereckou partnerkou Evou Holubovou patří k pilířům pražského divadla Studio DVA.