První scéna, kterou v našem divadle viděla, se jí opravdu nelíbila. Když k nám pak Petr přišel domů, brečela a ječela znovu, a tak to trvalo asi rok. Dnes už mu odpustila a do divadla chodí ráda. Nejvíc se jí loni líbilo v Biskupském dvoře, jeho nádvoří je nádherné, s výhledem na Petrov, má úžasnou atmosféru, hraje se open air, a v hudební taškařici Brněnské kolo měly naše děti v rolích svá jména Ali, Eli, Janík. Maruška byla nadšená a myslím, že by klidně na jeviště vyskočila za nimi.“

Víte, že se vám říká supermáma?

Vím, ale s tou supermámou spíš bojuju. Ráda bych všechno zvládla, což samozřejmě nezvládám, zvlášť, když je manžel pracovně pryč a domů přijíždí jen na víkendy. Takže já se jako supermáma peskuju, že děti asi nemají v penále všech těch 21 tužek a pastelek, jak mají mít, ani kufřík do výtvarné výchovy nejspíš není ideální, ale pak se proberu a uvědomím si, že žádná máma není supermáma a nevadí to. Ani jí, ani dětem.

Rozhovor jsme si domluvily na vaši volnou chvilku, kdy jsou děti na hodině stepu. Které vlastně?

Obě starší dcery i s Janíčkem, Alenka už je na gymnáziu, má školu dost dlouho, takže chodí s Elenkou na individuální hodiny o víkendu. Nastoupila do skupiny, která už rok stepuje, tak aby to dohnala. Janík jde občas s nimi, ale právě dnes je s tátou doma a píše si čtenářský deník.

Mám tomu rozumět, že ze všech budou herci?

Kdepak, to vůbec nevíme. V tom prostředí sice vyrůstají, své chvilky na jevišti si užívají, v divadle si dopřejí i různé srandičky, mají pěkné zážitky, ale to je tak všechno. Jediné, co chci, aby měli šanci se vzdělávat, studovat, vybrat si ze všech možností to, co je bude bavit, naplňovat. Volbu necháme na nich.

Zatím je to jen zábava?

Která je něčím obohatí. Alenka by odmalička mohla být v divadle celý den, všechno kolem ji zajímá, Elenku hodně baví zpěv. Je to taková naše éterická víla, má krásně přirozeně posazený hlas, kolikrát se já učím od ní, dává mi lekce (směje se). Obě chodí do hudebky, Janík taky, to se u nás bralo jako samozřejmost, byla jsem tak vychovaná. Je myslím fajn, když děti mají konkrétní zájem, nějakou aktivitu, hodně to pomáhá ve výchově, stejně jako sport. Při něm se naučí, že se musí taky obětovat troška pohodlí, že nic nejde samo, výsledky se nedají ošidit…

Nemyslete si ale, že je všechno značka ideál, kdepak. Janíček hrál na kytaru, pak nechtěl, už jsem z toho byla nešťastná, nakonec jsem málem pod jeho argumenty vycouvala, ovšem nastoupil můj muž, že něco podobného nepřichází v úvahu, a vydrželi jsme to. Pravda je, že Janíčkova životní energie je úplně jiná než u děvčat a dost mě vyčerpává. S oblibou říkám, že kdybychom začali v naší rodině u kluků, tak nás určitě nebude tolik.

Co když je ta první herecká láska nakonec zklame a pokračovat nebude, to se u dětských hvězd stává…

Říkám jim – užívejte si teď, že můžete hrát divadlo, protože třeba se to už nebude opakovat. Nepřijde žádný konkurz, žádná další role… Snažím se jim vštípit, že člověk se má vždycky radovat z toho, co je, a nestavět si větrné zámky z toho, co bude.

Vidíte rozdíl mezi mužským a ženským humorem?

Asi ano. Ale nejdřív musím říct, že hloupý a oplzlý humor u chlapů nesnáším. Jinak všeobecně mají větší smysl pro humor, což jsem vnímala už ve škole, vždycky jsem měla víc kamarádů, holčičí spolky mě nebavily. Ale je to individuální, jako všechno, mám pár kamarádek, se kterými se smějeme pořád.

A co váš manžel?

Pepa umí s humorem a chlapským nadhledem vybruslit z každé situace, vyřešit cokoli, nezažila jsem, že by byl v koncích. To je vlastně jeho obrovská síla, která mi dává svobodu a zároveň naději, že všechno jde. Není takový jen s kamarády, nebo s dětmi, je takový pořád. Jednou jsem se vracela domů, a už u vchodu jsem slyšela, jak si píská. Jen tak. On má prostě dobrou náladu, i když je úplně sám.

Jak vy zvládáte pochybnosti, nejistoty?

Už jsem se to naučila, i když každá nová práce se mi zdá pokaždé nejtěžší. Ale nepodlezu tu překážku, která je přede mnou, dokonce se ani netrápím pochybnostmi, vím, že jsem pro výsledek udělala maximum. To je moje jistota.

Dědeček byl slavný scénograf, maminka filmová produkční, vaši bratři taky znali umělecké prostředí… Nikdy je nelákalo?

Vůbec ne. Pamatuju si, že mě jednou vybrali na nějaké zpívání, volali k nám, starší bráška vzal telefon a paní se ho hned zeptala, jestli nechce přijít taky, že má moc pěkný hlas. Odpověděl, že v žádném případě… (směje se) No, a stal se z něho úspěšný ekonom. Mladší bráška žije v Bratislavě, vždycky ho bavila hudba, pracuje jako zvukař v Divadle Aréna, ale stát na jevišti nezkoušel a nikdy nechtěl. Prostě jsem v tom zůstala sama.

Čím si vysvětlujete úspěšný exodus slovenských hereček do Čech? Kromě vás třeba jména Šinkorová, Norisovy, Badinková, Šoralová, Kerestešová… Je vaše herecká výbava tolik jiná?

Bezesporu je a platí to už léta. Slovenské umělecké školství hodně zdůrazňuje celkovou múzičnost, temperament, živočišnost, autenticitu… a tohle odlišné pojetí herectví je pro české publikum zajímavé. Vůbec to nesouvisí s kvalitou, ta je souměřitelná, jen právě s tou „jinakostí“. Ale je to v pořádku, protože pokud jde třeba o televizi nebo film, to zase na Slovensku hodně bodují čeští herci.

S Jiřím Berouskem jste se rozešli, ovšem ne ve zlém…

Víme o sobě celá ta léta, nedávno jsme se obě rodiny, rodiče i s dětmi, setkali v Brně.

Máte dnes svůj recept na pohodový vztah?

Pořadí hodnot se časem mění. Teď se starám ze všech sil o to, abych byla šťastná. Nastavit priority se, myslím, hodně vyplatí. Kdybych za sebou neměla práci, kterou miluju, svou rodinu, která mi dává pocit bezpečí, asi bych v životě našlapovala o hodně opatrněji a s menší jistotou. Že mi osud poslal výborného manžela a čtyři zdravé děti, je přece důvod, abych byla vděčná a aspoň v mezích možností harmonicky naladěná – už jen proto, že děti nás intuitivně kopírují. Takže o to bojuju každý den, protože když je dobře mně, pak je dobře všem.

TAK ŠEL ČAS

1972 - Narodila se 28. července v Bratislavě.

1994 - Po bratislavské konzervatoři a brněnské JAMU podepsala smlouvu v Městském divadle Brno.

1997 - Na obrazovce ji proslavily Četnické humoresky, později Pojišťovna štěstí.

2005 - Provdala se za podnikatele Josefa Juráčka. Mají děti Alenku (12), Elenku (10), Janíka (8) a Marušku (5).

2014 - Zazářila v pražském nastudování světového hitu Mamma, mia!

2017 - Dokončuje film Cirkus Metropol, hraje hlavní roli v muzikálu Děsnej pátek.

Autor: Jana Bednářová