Na sklonku loňského roku vám vyšla deska s názvem Ta o mně. Musím se přiznat, že mi připadá smutná.

Opravdu? Já ji jako smutnou nevnímám. Možná je to tím, že když jsem ji točila, bylo mi moc dobře. Prožívám teď opravdu spokojené období. Hodně věcí už vím, a kdybych si v životě neprošla nějakým tím peklíčkem, možná bych si nevážila darů, které mám, ani období, které teď prožívám. Věděla bych houby a tím pádem bych to nedokázala ocenit.

Myslím, že to, co říkáte, dokresluje písnička Mám ráda život. Je to taková výpověď člověka, který má už něco za sebou, ale i hodně před sebou.

Život prostě není vždycky rozchechtaný. Mám velmi moudrého bratra, s nímž konzultuju spoustu věcí, protože člověk potřebuje mít někoho, kdo mu rozumí, s nímž se může poradit, jestli jde správným směrem. A on mi vždycky říká, že když od něj odcházím a nesměju se ani nepláču, je to v pořádku. Je to známka toho, že jsem vyrovnaná. A o tom to je. Ta deska neměla být hihi a haha, měla být o tom, že jsem tady a je mi dobře. A chci to říkat v klidu, ne v žádné hysterii, protože když do světa příliš křičíte, jak jste v pohodě, většinou to není pravda.

Určitě o tom víte své, když jste se musela usmívat do objektivů i ve chvíli, kdy vám do smíchu nebylo.

Miluju písničku Hořká jako rtuť, protože život jsem měla někdy opravdu hořkej. Je to vidět právě na fotografiích, kde mám vytřeštěný oči a hysterický úsměv. Dlouho jsem totiž razila heslo „Čím větší tlak, tím větší úsměv“. Byla to taková sebeobrana. A přitom – proč smutek nepřiznat? Je to jeden z nejhlubších lidských pocitů a je potřebný. Horší než smutek je beznaděj, když nevíte, čeho se chytit, kam jít. I tenhle pocit jsem ochutnala a chválabohu to netrvalo dlouho. Úplně nejhorší je necítit nic.

Je pravda, že umíte být hodně emotivní a média se na vás kvůli tomu už několikrát povozila.

Nelituju ničeho. Emoce jsou jednou z nejhezčích věcí, kterou mi tam shora mohli nadělit. Díky emocím, které jsou pravdivé, mi lidé naslouchají, věří mi, tedy alespoň v to doufám. Moje práce není ani tak o tom, jestli zpívám vysoko nebo hluboko, ale jestli z mých písniček mají posluchači nějaký pocit.

Některé texty na desce mi připadají tak niterné, jako byste si je psala sama. Ale není to tak. Jak vznikaly?

Většina byla na zadání – měla jsem téma, o kterém jsem chtěla zpívat, a podle toho se rodil text. Třeba s Markem Ztraceným jsme tak dlouho mluvili a mluvili, až přesně věděl, co chci písničkou říct a do výsledného textu jsem zasahovat nemusela.

Není ta deska i tak trochu bilanční?

Neřekla bych, ale je fakt, že jsem v období, kdy se nebojím vzpomínat a tahat z toho životního pytle i věci, na které jsem dříve chtěla raději zapomenout. Teď to klidně udělám a je to znovu o už zmiňované pohodě, kterou prožívám. Takhle skvěle jsem se ještě nikdy necítila. A proto je mi líto i dát si třeba skleničku vína. Už třetí rok nepiju jen proto, abych o žádný kousek života nepřišla.

Máte vedle sebe partnera, kterému jste jednou písničkou dokonce vyznala lásku. Je to konečně ten pravý?

To samozřejmě nemůžete nikdy vědět, ale mám teď vedle sebe úžasného parťáka, který je se mnou každý den a opravdu mi moc pomáhá a hýčká mě. Nikdy jsem nebyla tak rozmazlovaná jako teď. Velká výhoda je, že máme jednokariérové partnerství. Kariéra nás obou se jmenuje Lucie Bílá. Když se mi daří, je to i úspěch mého partnera. Nemůžu říct, že bych doteď měla v lásce smůlu, to ne. Ale nějak jsem vychytávala tu nejlepší variantu – a tu jsem teď našla.

Nevadí mu, že vlastně žije váš život?

On říká, že to je jeho úděl, starat se o mě a pomáhat mi. Ví, že moje poslání není jednoduché, že to není jen o kytce a hezkých šatech, ale že než člověk dojde na jeviště, stane se spousta věcí a právě s nimi mi neskutečně pomáhá. Vypadá to, že je takhle opravdu šťastný. Má svůj svět ve sportu, jezdí na světové závody a tam si od té Bílé trochu odpočine, ale když je se mnou, nevadí mu být součástí mého života.

Jak zvládá zájem médií?

S klidem a úsměvem. Klidně se fotí i s fanoušky a nedělá to kvůli sobě, ale kvůli mně, protože ví, jak mi na nich záleží... Zpěvačka by měla být ochotná rozdělit se o svůj životní příběh, a když na tu hru přistoupí i její životní partner, je to ideální. Lidé se s vámi totiž chtějí ztotožnit, musí vám věřit, a když vidí, že před nimi něco tajíte, věřit vám přestanou. Nemůžeme se zamilovaně culit na titulní stránce, kdyby to nebyla pravda. Teď to ale pravda je a všechno, co vidíte na fotkách, je skutečný život. Moji fanoušci to vědí a já jsem za to ráda.

Co vám pomáhá, když jste smutná?

Být na jevišti. Ve chvíli, kdy odešel Karel Gott a mě to obrovsky zasáhlo, byla jsem vděčná, že můžu zpívat. Doma bych se asi zbláznila. Tím, že jsem byla s fanoušky, cítila jsem se v bezpečí. Na jevišti se opravdu zastaví čas a zahojí rány. Musíte tam ukáznit i emoce, což se mi ne vždycky podařilo. Když zemřel Petr Muk, musela jsem dvakrát odejít z jeviště, a to není dobře. Musíte si uvědomit, že tam nejste pro sebe, ale pro lidi. Zpívala jsem už v různých psychických rozpoloženích a bylo by to na knihu.

Řekla bych, že vztah k fanouškům a médiím máte obdobný, jako měl Karel Gott. Nikdy se neodmítl podepsat, vyfotit, dát rozhovor. Mnohé dnešní hvězdičky se ale chovají jako primadony. Nemyslíte?

Já jsem své fanoušky vždycky milovala. Byli mojí jistotou i ve chvíli, kdy mi bylo v soukromí ouvej. Když vědí, že je ctíte, ctí i oni vás. Vím, že tu nejsem pro sebe, ale pro ně – a nebýt jich, tak nejsem tam, kde jsem, a nedělám to, co miluju. Když mi někdo řekne, co bych popřála mladým začínajícím zpěvákům, pak říkám, že jim přeju, aby se naučili zdravit, když jdou nahoru, aby se s nimi ještě někdo bavil, kdyby náhodou padali dolů. Já jsem pořád obyčejná holka z vesnice, ve které pořád žiju, kde mám kamarádky z úplně jiných oborů, a není mi jedno, co se kolem mě děje. Proto třeba ráda pomůžu zachránit kulturní dům, aby se místní měli kde scházet a kam zajít na pivo. Nikdy bych se nad nikoho nepovyšovala a pro fanoušky bych se rozkrájela.

Když mluvíme o Karlu Gottovi, jeho smrt vás hodně zasáhla…

V Karlovi jsem ztratila parťáka. Jsem pětadvacet let nahoře, kde to strašně fouká, a kdo vám může rozumět víc, než ten, kdo tam je také. Zlatý Kája. Myslela jsem si, že je tu napořád. Všichni jsme si to mysleli.

Jeho odchodem si chtě nechtě člověk připomněl i vlastní smrtelnost.

Když je člověk mladý, má nárok na smrt nemyslet, ale pak vám začnou odcházet babičky, dědečkové a největší zlom přijde, když vám odejde maminka. Uvědomíte si, že je to teď na vás a že už nejste malá holka. Naštěstí zatím ještě pořád můžu utíkat k tatínkovi. V těžkých chvílích, kdy někoho ztratíte, si uvědomíte, že život netrvá věčně a musíte se radovat z toho, že tu jste právě teď. Já jsem ráda, že mám na koncertech plné sály. Těším se v prosinci na svůj vánoční koncert v O2 areně, kam samozřejmě všechny srdečně zvu, a jsem ráda, že mě lidé zastavují na ulici, že se mě zkrátka život ještě týká. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že v roce 2000 umřu na stáří – a vidíte, jsem tady. A kdyby mi někdo tehdy řekl, že životního partnera, s nímž prožiju ty nejhezčí chvíle, najdu až po padesátce, budu se rozčilovat.

Váš syn Filip žije převážně v zahraničí. Nevadí vám to?

Syn mi říká – maminko, už o mně nemluv, a já mu na to odpovídám, že to je těžký. Že se tomu nemůžu vyhýbat, protože je můj, součást mého života. Chybí mi, ale jsme každý den v kontaktu a vídáme se. Objevil se také v klipu písničky Mám ráda život, kde zpívám i o něm, a nepřišel tam proto, aby nějak exhiboval, ale aby mi udělal radost. Přestože žije ve Francii, má to tady rád, ale na rozdíl ode mě je světoobčan. Já jsem československá, nepřesaditelná, ale on ne.

Mám pocit, že jakmile děti vylétnou z hnízda, dojde nám, že opravdu stárneme…

Já to takhle nevnímám a vadí mi to neustálé zdůrazňování věku. Za mým jménem je u každého článku závorka s číslem, ale proč vlastně? Když jsem byla před časem na Maledivách, starala se tam o mě jedna dáma z Japonska, a když došlo na otázku věku, řekla mi, že v její zemi je neslušné se o tom bavit. Co vám to dané číslo řekne? Co je to za informaci, o čem vypovídá? Není důležitější číslo 21? To je počet invalidních vozíků koupených za andílky, které pro charitu vyrábím. Není důležitější třeba můj nejnovější projekt?

O čem je?

O kávě. Já sice miluju svůj kabát zpěvačky, ale ráda dělám i něco vedle toho, jako například zmíněné andělíčky, růžence, náramky, za které opravuji kostely, nakupuji invalidní vozíky. A protože mám ráda kávu, mám vlastní – čtyři druhy, k tomu i instantní, a čajíček. Udělala jsem si tím velkou radost.

U nás se vedle věku věnuje velká pozornost také vzhledu. Cítíte také ten tlak?

Která holka se nechce sama sobě v zrcadle líbit? Když se mě někdo zeptá na plastiky, říkám, že jsem herec, zpěvák a potřebuju emoce dávat najevo nejen hlasem, ale i obličejem, a proto chci, aby můj obličej byl obraz, do kterého maluje jen můj život a nikdo jiný. Cítím to tak, že v době, kdy jsem vypadala opravdu dobře, byla jsem na sebe naštvaná a neměla jsem se ráda. Byl ve mně jakýsi vnitřní zmatek. Klid přišel až teď. Ono je to spravedlivý, že člověk je nejdřív krásnej, ale hloupej – alespoň já jsem to tak měla – a zmoudří až ve chvíli, kdy krása trochu vadne. My ženy se naštěstí můžeme dokreslovat a trochu té kráse pomoci. Já jsem ale vzhled nikdy neměla postavený na první místo. Babička mi ve čtrnácti řekla – ty nejsi hezká, ale jsi milá. A na tom jsem svůj vztah ke vzhledu postavila. Jsem milá.

A spokojená se životem?

Jsem spokojená. Všechno, co jsem prožila, mělo logiku. Všechno mělo svůj smysl, jen někdy dalo práci se tím prokousat. Neplánuju, co bude zítra. Důležité je vnímat dnešek, prožít přítomný okamžik.

1984 - Hudební kariéru zahájila v kapelách Rock-Automat, Vitacit a Arakain.

1985 - Do své popové stáje ji vzal muzikant Petr Hannig a ze spolupráce vzešel mimo jiné někdejší hit Neposlušné tenisky. Tehdy své rodné jméno Hana Zaňáková vyměnila za umělecké Lucie Bílá.

1986 - Vyšlo jí první album.

1992 - Druhé velmi úspěšné album dostalo název Missariel. V témže roce zazářila v muzikálu Les Misérables.

1995 - Zahrála si v muzikálu Dracula a narodil se jí syn Filip, jehož otcem je producent Petr Kratochvíl.

2000 - Dostala hlavní roli v úspěšném muzikálu Johanka z Arku. „Emoce jsou jednou z nejhezčích věcí, kterou mi tam shora mohli nadělit.“

2002 - Byla krátce vdaná za hudebníka Stanislava Penka.

2006 - Podruhé se provdala za muzikanta Václava Noida Bártu. O dva roky později se rozvedli.

2013 - Absolvovala úspěšné Černobílé turné, které navštívilo padesát tisíc lidí.

Autor: Jana Marxtová