Helena Třeštíková (59) si už od jedenácti let psala deníček. „Vždycky mi přišlo zajímavé, když jsem si zpětně četla některé své zápisy a byla překvapená, co všechno jsem už vytěsnila z paměti,“ říká. „Uvědomila jsem si, jak je překvapivé, když se pravda jedné chvíle konfrontuje s pravdou chvíle třeba o rok později – často totiž byly v naprostém rozporu.“ Právě psaní deníku ji přivedlo k metodě časosběrného natáčení, která ji poprvé okouzlila už na FAMU; při práci na filmu Zázrak, v němž sledovala těhotenství a porod své kamarádky, pochopila, jak zajímavé mohou být proměny, jimiž lidé procházejí v čase.

Na matrice to začíná

Nápad na její dosud nejslavnější projekt Manželské etudy se původně zrodil v hlavě psychiatra Zdeňka Dytrycha, který poskytoval odbornou pomoc tehdejšímu řediteli Krátkého filmu, jenž se po rozchodu s přítelkyní utápěl v depresích. Upozornil Helenu Třeštíkovou na to, jak dramaticky tehdy (na konci sedmdesátých let) stoupala rozvodovost a že by bylo zajímavé sledovat s kamerou několik vybraných manželských párů a zjišťovat, které z nich manželství „ustojí“ a které dospějí k rozvodu.

Hrdinové budoucího projektu Manželských etud byli vybráni zcela náhodně – byli to mladí bezdětní a svobodní lidé, kteří si v daném okamžiku přišli zamluvit svatbu na matriku Prahy 1. Režisérka se svými spolupracovníky je přímo na matrice oslovovala a z proudu vdavek- a ženitbychtivých mladých lidí tak vylovila deset dvojic, ochotných podstoupit mnohaleté natáčení. Později ovšem musela z finančních důvodů svůj výběr zúžit na pouhých šest párů, k nimž se vrátila i v pokračování, které vznikalo po roce 2000.

Říkali, že jsem megaloman

V průběhu desetiletí se tak Helena Třeštíková stala uznávanou expertkou na časosběrné natáčení, které je ve světě velkou raritou. Efektních (a často oscarových) výsledků mohou totiž dokumentaristé dosáhnout mnoha jinými, podstatně jednoduššími metodami: provokací a šokující manipulací se skutečnostmi, jako Michael Moore ve svém Fahrenheit 9/11; tím, že natočí přednášku na výbušné téma, jako Al Gore ve filmu Nepříjemná pravda; anebo třeba tím, že rozdají kamery dvacítce nejslavnějších světových kameramanů a nechají je natáčet koncert partičky nejslavnějších světových rockerů, jako Martin Scorsese ve filmu Rolling Stones.

Není divu, že do časosběrných dokumentů se nikdo moc nehrne: jsou totiž nesmírně náročné nejenom časově a finančně, kladou také nemalé psychické nároky na své tvůrce, kteří musejí dlouhá léta jít za svým, třebaže výsledek není na dohled: „Točilo se jeden rok, druhý, třetí, čtvrtý a pořád nic nebylo, jen krabice s filmy. Měla jsem dojem, že to mé spolupracovníky už moc nebaví. Dělali mezitím spoustu jiných, atraktivnějších věcí, zatímco pro mě to byl jediný projekt,“ vzpomíná Helena Třeštíková na práci na Manželských etudách. Ostatně, ani u producentů nenachází vždycky pochopení a podporu. Když chtěla v devadesátých letech rozjet nové časosběrné cykly, tehdejší vedení České televize si na její námět nechalo zpracovat několik „odborných“ posudků: „Psalo se v nich, že jsem megaloman a byly plné odsudku metody časosběrného natáčení – byly tak zraňující, že jsem skoro propadla depresím. Zdálo se mi, že když se člověk pokouší o něco atypického, tak ho budou všichni mlátit přes hlavu a říkat mu, že je kretén.“

Často se jí stává, že její hrdinové dělají věci, s nimiž nesouhlasí nebo jimiž si očividně koledují o průšvih – fetují, jako narkomanka Katka z dokumentu V pasti; kradou, jako recidivista René; anebo prostě jen nečinně hořekují nad životem a povalují se u televize jako někteří z protagonistů Manželských etud. „Správný občanský postoj by byl vlítnout před kameru – řečeno vyhroceně – a pokusit se to změnit,“ uvažuje Třeštíková. To ovšem ona udělat nemůže, ačkoliv osobním přátelských vztahům se svými hrdiny se nijak nebrání. A natáčí je i v konfliktních či vyhrocených okamžicích: třeba poté, co jí samotné René vykradl byt (a vybrakoval dokonce i kasičku jejího desetiletého syna), anebo když hrdinka filmu Marcela zjistila, že její dcera zahynula při tragické nehodě pod koly vlaku. Přesto, že někteří z jejích hrdinů se snaží před kamerou zachovávat určitou image, Třeštíková je přesvědčena, že její metoda tuhle přetvářku odhalí: „Jeden z efektů sběrné metody je, že asi nikdo se nedokáže přetvařovat pět let. Určitou pravdu o člověku zjistíte už jen tím, že ho pozorujete delší dobu.“

Od jedné krize ke druhé

Její vlastní život za kamerou je ovšem až překvapivě nedramatický. Svého manžela Michaela Třeštíka, který koprodukuje a dramaturguje některé její filmy, potkala už v závěru studia na FAMU. „Manželství je sázka do loterie, na začátku nevíte, jak bude fungovat, ale jinak jsem si svůj život nedovedla představit,“ říká dokumentaristka. Jedinou významnější pauzu v její plynulé filmové dráze představovala mateřská dovolená. Nebyla sice nadšená z představy, že na několik let přeruší práci, ale posléze se rozhodla přijmout ji jako novou zkušenost: „Nakonec jsem si situaci definovala tak, že je užitečné, když přerušíte kariéru, byť i v tom nejlepším. Máte totiž šanci zastavit se a podívat se na sebe z nadhledu. Samozřejmě: pokud je vaším smyslem život a kariéra, tak je taková přestávka frustrující. Ale jestli je smyslem života žít mnohovrstevnatě a poznat nejrůznější emoce, tak je to zkušenost k nezaplacení.“

Další malé drama přišlo na začátku loňského roku, když se Třeštíkové objevila ve vládě jako novopečená ministryně kultury. „Mám obavu, že je to pozice, ze které není možné nikoho nenaštvat,“ konstatovala, ještě než nastoupila do funkce. Nakonec se ovšem naštvala ona sama a po pouhých šestnácti dnech z ministerstva zase odešla. Nedokázala totiž skousnout, že by měla svým náměstkem jmenovat člověka, vybraného na základě zákulisních politických kšeftíků.

Právě v takových okamžicích mohla v praxi uplatnit své heslo „Krize je šance“. „Ať už si krizi představíte jakkoliv, vždy vás překvapí a zasáhne,“ říká. „Pro mě je důležité vědět, že krize může být ve výsledku pozitivní, dá vám šanci nejen situaci přežít, ale ještě z ní něco vytěžit. Nebudete pak jiný, lepší, ale můžete být poučenější, možná moudřejší a pokornější.“