Richard Krajčo: UŽ NEJSEM pankáč

Zdroj:

Kapela Kryštof, kterou Richard Krajčo (35) v Havířově spoluzaložil s kamarády v roce 1993, nezůstala v kategorii „dvanáct do tuctu“. Její nová deska Inzerát je podle kritiků tou nejlepší, kterou zatím vydala.

Jaké máte zkušenosti s inzeráty?

Dvě dobré. Přes inzerát jsem našel první podnájem v Ostravě. A když jsem opustil vysokou školu, přes inzerát jsem šel prodávat do elektra, než jsem nastoupil na konzervatoř.

Pochopila jsem dobře, že na inzerát jste našli i producenta nového alba, který spolupracoval s Bobem Dylanem nebo Annie Lennoxovou?

Ano. Byl to takový výstřel do tmy. Donutila nás k tomu situace: zkoušeli jsme české producenty, jenomže všechny jejich demosnímky, ač je udělali moc hezky, pořád zněly jako Kryštof, jak ho mají lidi zafixovaný.

Chtěli jste být jiní?

Chtěli jsme nějaký posun. Jeden kamarád nám poradil, ať si dáme inzerát na světový server, kam chodí muzikanti, producenti, inženýři ze studií. Já tomu moc nevěřil, říkal jsem si, že s naším rozpočtem, který jsme tam uvedli, to nebude pro nikoho zajímavé.

Kolik odpovědí přišlo?

Na co se těšíte, když do Národního jdete?

Je magické. V prostoru, kterému říkáme náměstíčko, jsou fotky herců, kteří tu byli v angažmá a už bohužel nejsou mezi námi. Říkám si, že ještě před chvílí jsem nehrál divadlo, pak jsem si v Ostravě u Bezručů zahrál Hamleta a myslel si, že tím všechno začíná a končí. A najednou jsem na stejném jevišti jako pánové Hrušínský, Kemr a Höger. Je úžasné takovou šanci dostat. Těžko se tak krásný pocit popisuje, vyvolává ve mně takové chvění. Vždycky, když na náměstíčku sedím, na ty fotky se koukám. A samozřejmě tak uvažuju i o lidech, s nimiž hraju. Mám velké štěstí, že se setkávám s pány Štěpničkou, Mrkvičkou, Benešem a dalšími nebo s paní Janžurovou či Preissovou, která mi řekne, že mě zdraví její muž, že mě někde viděl a moc jsem se mu líbil. Chovám k těmhle lidem obrovský respekt.

Jak se vůbec vyučený elektrikář, který studuje vysokou školu báňskou, v devatenácti ocitne na konzervatoři?

Měl jsem štěstí, že tenkrát „vypadli“ absolventi osmých tříd, zřídily se devítky, takže se konzervatoř tím rokem otevřela i pro starší. Já toho využil, protože jsem nechtěl na vojnu, která by mě po odchodu z vysoké školy neminula. Dělal jsem střední školu elektro, vysokou pak taky, ale zjistil jsem, že tenhle obor vlastně dělat nechci. Měl jsem rád literaturu a divadlo, ale jak jsem vypadl ze všeobecného vzdělání, na vysokou školu humanitního zaměření bych neměl šanci. Proto jsem se ani nehlásil na herectví, ale na kytaru.

Tam vás ale nevzali.

Protože jsem neuměl noty. Přesvědčoval jsem je, že se je doučím, troufám si tvrdit, že tehdy jsem na kytaru hrál velmi zdatně, ne jako dnes, teď už jsem jenom brnkálista... Říkali, že hra pěkná, ale poradili mi, že když jako koníčka uvádím herectví, ať to zkusím tam. A jestliže za rok zvládnu nauku, můžu přejít zpátky. Už jsem zůstal. A to jsem neměl rád klasické divadlo! Byl jsem zastánce undergroundového. Miloval jsem Berušky z Hranic na Moravě a Teatr novogo fronta.

Proč jste neměl rád klasiku?

Nevím. Byl jsem hloupý pankáčsky smýšlející teenager. A pak jsem v prvním ročníku viděl Naše furianty v Národním divadle moravskoslezském. Dodnes si pamatuju, s jakou averzí jsem tam mířil, ve vytahaném svetru, babičky biletářky se na mě opovržlivě koukaly. Sedl jsem si, začalo představení a úplně mě rozdrtilo. Pochopil jsem, že když se klasika dělá dobře, je to nádhera.

Takže pankáč v Národním?

To už dávno není pravda, všechno se mění. Někdo řekl, že být pankáčem po třicítce už není normální. To bych podepsal.

Jak dlouho máte na ruce ta tetování?

Od doby, co se mi narodily děti. Jsou to jejich jména, žádné důkazy bouřlivého mládí.

Děti jsou muzikální?

Asi jo. Zpívají všechny písničky z pohádek nazpaměť. A že jich je! Buší a drnkají, do čeho se dá, tančí, ale jestli je to známka talentu a muzika je bude bavit, se uvidí. Zatím to vypadá, že budou spíš hasiči nebo popeláři. Když ráno v sedm popeláři jedou, stojí v okně a křičí: „Kluci jsou tady!“

Co jim zpíváte?

Jsou obětí naší kapely, chudáci. Když dáváme dohromady desku, pořád ji slyší. Naštěstí jsou ještě v období, kdy se jim to líbí. Až přijde puberta, možná už se jim to tak líbit nebude. Teď si užívám, že si prozpěvují Inzerát a Křídla z mýdla. A díky klipu, který jsme nedávno na tenhle song dotočili, po nás chtějí pořád vyrábět papírové vlaštovky.

Filmy jste poslední dobou netočil. Nabídky nechodí?

Ne že by nebyly žádné, ale buď jsou to věci, které moc dělat nechci, nebo se časově nedají skloubit s kapelou a divadlem. V lednu ale začnu točit film Křídla Vánoc s Karin Babinskou o tom, že si musíte dávat pozor na to, co si přejete, protože by se přání mohlo splnit.

Máte v sobě ještě ostravštinu?

Žena mi říká, že když se rozčilím, mluvím, jako kdybych z Ostravy nikdy neodešel. Začnu hodně zkracovat, dávat přízvuk na předposlední slabiku. Ale Ostraváci tvrdí, že mluvím pražsky, což rozhodně popírám! Děti říkají fajne, rožni místo rozsviť, štrampliky místo punčocháče. Opakují slova, která mi naskakují automaticky.

Už syn chodí do školky? Tam si s touhle jinakostí užije!

On je to naučí. Je kapitán!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky