Překvapuje vás, jak diváci v kině brečí?
Děje se něco neuvěřitelného. U filmu Všichni moji blízcí jsem se šel podívat do Lucerny na konec promítání, jestli tam vůbec někdo je. Bylo plné kino, lidé brečeli, pak vstali a začali tleskat.
Dělalo mi dobře, když se uvaděčka rozčilovala, že takový bordel z papírových kapesníků dlouho neměli. Na dalších filmech se děje totéž, zřejmě zasáhnou duši. To Nicholas Winton vysílá, diváci se stávají součástí příběhu: mají chuť být dobří, pomáhat. Když jsme film promítali skinheadům, bál jsem se, že nás budou lynčovat. Jenže oni plakali. Byl jsem ohromen.
Téma dětí zachráněných před Němci jste si vybral kvůli mamince, která přežila Osvětim?
Bylo to složitější. O tom, že byla ve třinácti v Osvětimi, nikdy nemluvila. Když se ale po roce 1989 na Slovensku začaly objevovat ozvěny nacionalistického státu a hesla Hlinkových gard, hluboce ji to zasáhlo. Odešla ze Slovenska. Historie ji dostihla, až tehdy o ní začala mluvit.
Nikdy jste se maminky na její dětství neptal, nebo jste cítil, že se nemáte ptát?
Mě to vůbec nenapadlo. Kdybych cítil záhadu, o to víc bych se zajímal!
Žijete v Praze?
Zalíbilo se mi v Čechách, našel jsem tu i hodně přátel. Na Slovensko už jezdím, situace se tam zlepšila. Syn studuje v Anglii, tak s manželkou pendlujeme.
Co dělá manželka?
Byla manažerka, ale to povolání opustila, aby se stihla věnovat synovi a mně. Překládá do němčiny a maďarštiny, fantasticky tancuje, modeluje, šije, geniálně vaří, taky umí skvěle psát a má velký smysl pro humor. A ještě je krásná! Říkám si, jaké mám štěstí.
Čím jste ji okouzlil?
To bych sám rád věděl! Počkejte, vytočím vám ji, je právě v Anglii... Karinko, ptají se mě do rozhovoru, jak to, že jsi s takovým bláznem vydržela tak dlouho. (Předává mi telefon a paní Karin se smíchem vysvětluje: „Zřejmě si blázen hledá blázna. Neumím to vysvětlit. Člověk člověka okouzlí a je to.“).