Odmítli jej pokřtít

Raoul Schránil (* 24. 3. 1910 † 20. 9. 1998) pocházel z velmi vážené rodiny. Otec Rudolf, vystudovaný právník, pracoval ve vysokých státních funkcích, krátce před 1. světovou válkou dokonce přijal místo ve Vídni na ministerstvu orby. Následovala ho tam i manželka Alexandra, dcera generálního inspektora panství hraběte Šlika. Do Vídně s rodiči putovaly i jejich dvě malé děti, dcera Alexandra a o dva roky mladší Raoul.

Chlapec dostal křestní jméno podle otcova francouzského přítele, což se ovšem nelíbilo panu faráři, který dítě odmítl pokřtít. Jméno Raoul nefigurovalo na seznamu svatých. Klučina tedy dostal jmen hned několik, konkrétně Rudolf Marian Raoul Kristian, což pana faráře již uspokojilo.

Po 1. světové válce rodina přesídlila do Prahy, kde Raoul nastoupil na reálku v Hellichově ulici, odkud jej ale kvůli prostořekosti vyloučili, a dokonce mu uložili zákaz studia na všech středních školách v Praze. Mladík tedy vystudoval v Německu a následně absolvoval lyceum ve francouzském Dijonu.

Milovníkem jen na plátně

Když se vrátil do Prahy, začal pracovat jako recepční v luxusním hotelu, ale přitom stále koketoval s kabaretem a divadlem, které ho nadchlo už ve Francii. Nakonec se díky přímluvě svého bratrance, režiséra Karla Antona, dostal do divadla Vlasty Buriana. Brzy si ho všimli lidé ve filmu a v roce 1935 stál Raoul poprvé před kamerou. Jen o dva roky později už hrál v deseti filmech.

Pro svůj uhlazený vzhled a přirozený šarm dostával převážně role milovníků. Dámy ho zbožňovaly, on sám ale svodům odolával. "Byl jsem tenkrát spíš milovníkem na plátně než v životě," vzpomínal Schránil, který zůstával věrný své manželce, manekýně Růženě Havelkové. Jednoho večera se mu nabídla i sama Adina Mandlová. Vstrčila mu do kapsy klíče od svého domu, šarmantní kolega ale příležitosti nevyužil. "Byl jsem v té době už ženatý a moje manželka byla úplně stejný typ jako Adina," vysvětlil herec.

Vězeň a stavitel Stalinova pomníku

Manželství s Růženou, ve kterém se narodily dvě děti, se nicméně po deseti letech rozpadlo. Po válce skončila i Raoulova hvězdná dráha. Ačkoli se za okupace zapojil do odboje a v domě své rodiny v Chotětově ukrýval uprchlé britské zajatce, komunisté jeho aktivity neocenili. Jeho lepší původ a noblesa jim byla trnem v oku. A když se Schránil svěřil svému kamarádovi, že zvažuje emigraci, hned si ho zavolali do Bartolomějské na výslech. Téměř rok strávil ve vězení a následně musel pracovat jako dělník. V Praze stavěl například Stalinův pomník nebo takzvaný Most inteligence.

Určité rehabilitace se Schránil dočkal v 60. letech; tehdy získal angažmá v mladoboleslavském divadle a zájem o něj projevovali i filmaři. V té době se také podruhé oženil. Partnerka Věra Lišková zůstala po jeho boku až do smrti.

Elegánem navždy

Na konci 70. let mu bývalý herecký kolega Jiří Dohnal nabídl místo sólisty v Národním divadle, proti čemuž zasáhl sám ministr kultury. Raoul do zlaté kapličky nakonec nastoupil pouze jako referent v náborovém oddělení.

Po sametové revoluci dostal za své herectví řadu ocenění a lidé se o něj začali opět zajímat. On ale nikdy ničeho nelitoval, necítil žádnou křivdu vůči nikomu. Noblesa, s níž hrál své filmové milovníky, mu byla vlastní po celý život