Jste ještě určitě plný vánočních zážitků, jak vůbec doma prožíváte Vánoce? Klasicky, tedy se stromečkem, koledami, dárečky, kaprem?

Nenávidím novodobý český zvyk nakupovat na Vánoce hory jídla, které se pak z velké části zkazí a vyhodí do popelnice. To neděláme. Kupujeme a zdobíme stromek, který provoní celý byt, takže pak v lednu bojuji, abychom ho v pokoji měli co nejdéle. Už od mých studií na FAMU každý Štědrý den chodíme se Zlatou a přáteli a v pozdějších letech i s dětmi do restaurací, které jsou tím vyhlášeny, na šneky. Což je zvyk, který prý za první republiky zavedly v Praze hvězdy českého filmu Hugo Hass, Adina Mandlová, Svatopluk Beneš, Ljuba Hermanová, Oldřich Nový… Stůl se dnes musí objednávat skoro rok předem a děti se na to těší už měsíce.

A co Štědrovečerní večeře, měli jste kapra? Dokázal byste ho zabít?

Dobře, musím se přiznat. Nekupujeme na vánoce kapra, ale filety z mořských ryb, které nás chuťově víc uspokojují. Takže nepodporujeme na Vánoce české rybníkáře. Ale podporujeme je jindy. Ze sladkovodních ryb dáváme přednost candátům, štikám, okounům. A kapra bych zabít uměl. Naučil jsem se to když jsem jako dítě propadl rybaření na Lužnici, na Otavě a na Vltavě. Náš štědrovečerní bramborový salát je ovšem tradiční podle staré české receptury. Radujeme se, když zbude. Další den je lepší a lepší.

Vaříte kubu?

Jasně, jako předkrm nesmí chybět jihočeský kuba, jídlo ze starých chudých časů. Vaří se zvlášť kroupy, zvlášť sušené houby, které se pak osmahnou na cibulce zesklovatělé na sádle, přidá se česnek a sůl. Je to jeden z mála opravdu českých receptů. Výsledek je překvapivě dobrý a dokonce asi i zdravý.

Předpokládám, že výběr pití je na vás…

Ano, vybírám vína. Letos to byl skvělý ryzlink vlašský z mikulovského vinařství Galant. A ledové víno místo dezertu.

Držíte pověru, že se nesmí vstát od večeře?

Od večeře nikdo nesmí vstát, dokud všichni nedojedí. Pověra říká, že ten, který by vstal, v příštím roce umře. Takže všechno musí být na stole. Citron, sůl, víno, předkrm i hlavní jídlo a i kdyby někdo zvonil, nepůjdeme mu otevřít. Když jsem byl malý, dárky se u nás doma dávaly až po umytí nádobí. Což bylo mučení. Tímto děkuji za vynález myčky.

Co se týče dárků, dáte spíš na kvantitu, nebo myšlenku a nápad?

Jsem odpůrce záplavy dárků, které si pak člověk ani nepamatuje. Snažíme se, aby Štědrý večer byl spíš příležitostí ke klidnému setkání všech členů rodiny, povídání a bilancování co všechno se za rok stalo. Cíl je vymyslet méně dárků, ale nezapomenutelných.

Jaký dárek vám v minulosti udělal největší radost?

Oranžový pásák z NDR, který dokonce svítil. Takže to byla tehdy skutečně luxusní hračka. Také stála čtyřicet pět korun. Nikdy na ni nezapomenu. Když jsem přestal potřebovat hračky, přišly nezapomenutelné vánoce, kdy jsem dostal všechny tři díly Vinnetoua, které právě vyšly a sehnali je jenom šťastlivci. Pamatuji si na velký souboj s rodiči. Odmítal jsem jít spát, dokud tu trilogii nedočtu. Což se mi nepodařilo. Alespoň jsem si ušetřil smrt Vinnetoua na příští den. Ta mne ovšem tak rozhořčila, že jsem vytrhl stránku, na které Vinnetoua zabili, a dopsal jsem vlastní konec knížky. V něm Indiáni porazili bělochy, vyhnali je z Ameriky a žijí šťastně bez nich až dodnes. Byl to můj první spisovatelský výkon. Pak už jsem začal psát povídky, knížky, filmové scénáře.

Jak se rozloučíte s letošním rokem? Rachejtle, šampáňo, ve společnosti přátel a známých, prostě velkolepě, nebo zvolíte spíš komornější oslavu?

Bujaré kolektivní oslavy, kterým jsme se Zlatou dávali přednost před lety, už nás nelákají. Zřejmě i proto, že se změnila doba. Za totality jsme chodili už na Silvestra dopoledne do divadla Na zábradlí, kde se vždycky sešel výkvět českých herců, režisérů, filmařů. Měli jsme společného nepřítele – totalitní moc a to nás všechny spojovalo. Pařili jsme a diskutovali až do večera. Ty dopoledně odpolední mejdany byly úžasné. Teď už ale Silvestry slavíme raději soukromě jen s nejbližšími kamarády. Zřejmě tomu bude tak i letos, přestože si několik let pohráváme s myšlenkou oslavit jednou Nový rok v Mikulově, kde máme vinný sklep. Takže se uvidí, co nás napadne na Silvestra ráno.


Od sváteční tematiky pojďme ke dnům všednějším. Patříte určitě k nejznámějším televizním tvářím v Česku, proč jste vlastně po tolika letech odešel z Novy? Nelitujete teď?

V září roku 2007 ztratila publicistika Novy rozhodnutím našich nadřízených svoji svobodu a nezávislost. Byla přiřazena pod zpravodajství. Většině klíčových osobností pořadu Na vlastní oči se nelíbilo, jak nové vedení zasahuje do toho, co jsme chtěli vysílat, takže jeden po druhém začali odcházet. Já byl osmý, který odešel, Josef Klíma devátý. Teď lituju spíš, že jsem neodešel hned v roce 2007, protože jsme se dva roky zbytečně trápili marnou snahou bránit nezávislost pořadu. Stejně byl nakonec zrušen, protože se prostě nehodil. Kdybych byl odešel v roce 2007, mohl jsem už dávno dělat užitečnější věci a ještě si ušetřit zbytečné stresy. Takže toho, že nemám s dnešní Novou nic společného, rozhodně nelituji.

Na Nově jste byl od úplného začátku vysílání v roce 1993, odcházelo se vám „lehce“?

Chystal jsem se na to dva roky, protože nám bylo jasné, že se chystá likvidace pořadu. Domluvil jsem si řadu pracovních projektů, na které jsem se těšil. Reportáž pro Unicef ze Rwandy, země kterou nedávno ochromila největší genocida od druhé světové války, pak pro změnu reportáž z jednoho z nejkrásnějších koutů světa – z Britských panenských ostrovů v Karibiku. Podepsal jsem také smlouvy na dva scénáře celovečerních filmů a bilanční knížku. Takže se mi odcházelo velmi lehce. Ty nové pracovní závazky jsem považoval za mnohem smysluplnější než sledovat likvidaci pořadu Na vlastní oči na Nově.

Desetkrát jste byl českými diváky v anketě televizní popularity zvolen nejoblíbenější osobností televizní publicistiky v České republice. Nemáte trochu pocit, že jste svým odchodem divákům vzal jejich oblíbence, že jste je zakočil? To se dělá?!

Moje obliba pramenila z faktu, že jsme v pořadu Na vlastní oči vysílali jen to, co jsme si opravdu mysleli, odhalovali korupci, prodejné politiky i to jak se začínají spojovat s organizovaným zločinem. Nenechali jsme si do toho nikým mluvit, byli jsme svobodní, nikdy bychom si nedali žádnou reportáž zcenzurovat. Dnes už organizovaný zločin natolik prorostl do politiky, že získává stále větší vliv, snaha zasahovat do reportáží je čím dál větší, některé se letos dokonce nesměly odvysílat. Pak už ale přestává mít smysl publicistiku dělat a je lepší odejít. Vlastně musím říct, že považuji za zázrak, že si pořad Na vlastní oči v této zkorumpované společnosti udržel svoji svobodu tak dlouho. Teď už je ovšem čas bojovat proti propojení podsvětí a politiky i proti korupci a rozkrádání peněz daňových poplatníků jinými prostředky. Myslím, že právě tohle ti, kteří mně tolikrát vyjádřili své sympatie, budou chápat.

Nemáte teď takový nějaký televizní absťák? Dá se to vydržet?

Absťák opravdu nemám. Naopak. Mám teď pocit, že jsem se pustil do daleko smysluplnějšího boje, který může být lidem v této zemi užitečnější než televizní publicistika, která koneckonců na věci jenom upozorňuje, ale nemá sílu je měnit. A navíc dnes smí upozorňovat jen na něco. Takže opravdu lituju spíš, že jsem z televize neodešel o řadu měsíců dřív.

Jako publicista jste určitě někdy někomu „přišlápl kuří oko“, bylo to pro vás někdy až nebezpečné, třeba že by vám někdo vyhrožoval?

Jenom vyhrožoval? Tím jsem se ani nezabýval. Pes, který štěká, nekouše. Aby mne zastrašili ti, kterým jsme přišlapávali kuří oka, ukradli mi šest aut, osm autorádií, dvanáct rezerv, vypustili mi olej z motoru, rozbili okénka v autě cihlou a tak dále a tak dále. Některé útoky nechci ani popisovat. Byly doby, kdy jsem měl ochranku, mám školení na bombu v autě, samozřejmě zbrojní pas a existovala a dosud existuje spousta bezpečnostních opatření, jejichž prozrazení by ovšem snížilo jejich účinnost. Takže lituji.

Proč jste se dal na politiku?

Právě proto, že kde už nestačí na změnu novináři, musí přijít politici. Ale ne ti zkorumpovaní političtí dinosauři, kteří byli u toho, když se rozkrádala republika v privatizaci, když se organizovaly restituční podvody, když se kradly peníze daňových poplatníků přihráváním veřejných zakázek těm, kteří politikům a státním úředníkům nastrkají tajně pár desítek miliónů do kapes. Nebo dokonce pár miliard jako v případě pronájmu gripenů České republice.

Co říkala vašemu rozhodnutí dát se na politiku vaše manželka Zlata Adamovská, souhlasila?

Ona, stejně jako kamarádi, říkala, že jsem šílenec. Že když mě nikdo neoddělal doteď, tak mi otrnulo a už si zase koleduju.

Kvůli volbám jste se prý také odstěhoval z vašeho domu v Dejvicích na Smíchov, bulvár z toho zase udělal kauzu, jak to tedy je?

Pobavily mne dramatické titulky bulvárních novin. Začíná to být zábavné i pro mé děti, když sedíme u večeře a Bára s Petrem říkají: Co tady děláš, vždyť ses podle novin odstěhoval? Pravda je ale taková, že se skutečně kvůli komunálním volbám chystám odstěhovat na Prahu 5. Protože když se chcete účastnit komunálních voleb na Praze 5, musíte tam mít trvalé bydliště.

Když jste se dal na politiku, předpokládám, že vaše jiné, nazvěme to umělecké projekty, asi teď musí počkat…

Scénáře a knížku, které jsem se chystal psát, nezbývá než odsunout na klidnější časy. Ještě že jsem alespoň v létě stihl čtrnáctidenní natáčení na Britských panenských ostrovech v Karibiku. To je pozemský ráj. Nabyl mne energií pro volební boj.

Ale třeba na degustaci vín, jako správný znalec tohoto ušlechtilého nápoje, si snad čas najdete!

Všude opakuji, že nejsem znalec vína, ale milovník. Milovník vína je ovšem pro vinaře důležitější než znalec. Znalec totiž pije zadarmo a kritizuje vinaře, hledá jeho chyby, takže ho většinou spíše deptá. Kdežto milovník hledá víno svého srdce, a když ho najde tak ho kupuje. Milovník tedy dobré vinaře živí. Jinak vínu se člověk nenaučí rozumět, když si o něm přečte milion knížek. Musí ochutnávat, ochutnávat, ochutnávat vzorečky vedle sebe. Proto je víno velmi společenský nápoj. Když chcete ochutnat během večera deset vzorečků, přece deset láhví neotevřete jen sám pro sebe. U vína můžete najít miliony variací, s vínem cestujete. Často se při té cestě zamilujete do nějaké vinařské oblasti, z níž pak hledáte další vína. To se mi stalo v případě argentinské Mendozy a Patagonie, jihoafrického Paarlu a Stelenboshe, novozélandského Marlborough a tak dále a tak dále. Samozřejmě mám svoje stálice. Burgundsko, Toskánsko, Mikulovsko….

Už jste zmínil váš sklípek na Moravě…

Já jsem takový Moravák z Prahy. Miluju Mikulovsko už kvůli tomu pocitu, když se před vámi najednou objeví bílé skály Pálavy s jejími strážními hrady. Připadáte si rázem jako v Itálii. Všechny pražské starosti hodíte za hlavu. A pak si povídáte s vinaři o jejich finesách při školení vína, pijete víno z tanků nebo ze sudů, tedy víno, které ještě neprošlo ostrou filtrací před lahvováním. Filtrace bohužel často ořeže výšky a hloubky vína. Proto člověku víno ve sklepě víc chutná. Je komplexnější, hutnější, voňavější. Proto má smysl jezdit do sklepů. No, a když už tam jezdíte, proč utrácet za penziony, když můžete spát v podkroví svého sklepa a ráno vídat vinice zalité sluncem. Mikulovsko je opravdu výjimečné. Vápencový kolos Pálavy do sebe akumuluje teplo, mění místní mikroklima, dává vínu pěstovanému pod Pálavou úžasnou mineralitu. Nejskvěleji se na Mikulovsku daří Ryzlinku Vlašskému, ale najdete tu i výborné Veltlíny zelené a Rulandy. Skvělé vinice na svazích vrchu Turold produkují překvapivě i vynikající červená vína. Jejich kvalita vzhledem k oteplování v posledních letech stoupá opravdu pozoruhodně.

Jaká vína máte nejraději, třeba konkrétní značku?

Nejraději cestuji s víny kolem světa. Začnu Ryzlinkem Vlašským z Mikulovska, ochutnávám Veltlíny Zelené z Rakouska, Ryzlinky Rýnské od Mosely, Chardonay z Burgundska, Sauvignony z Nového Zélandu. Nejpozoruhodnější červená vína jsou pro mne Merloty, Pinoty a Cabernety z některých slavných argentinských sklepů. Index ceny a kvality je u těchto vín ohromující. Stejně kvalitní víno by Francouzi prodávali zhruba za pětinásobek ceny. To samozřejmě nemluvím o stovkových argentinských vínech stojících v regálech obchodů. Ty Argentině jenom kazí pověst. Vozí se v cisternových lodích a plní se v Evropě. Jakmile není argentinské víno lahvováno v Argentině, nestojí za to ho zkoušet.

Jaká vína včetně těch světových, vlastně milovník vín hledá a pije?

Hledám levnější vína, které porazí ta dražší. To je největší radost milovníka vína. Nejde o to kupovat drahá skvělá vína. To dokáže každý. Ale najít levnější vína, která jsou lepší než ta drahá, to je kumšt, který se cení.

Dokáže odborník opravdu při degustaci říct přesnou odrůdu a k tomu třeba, že réva rostla na severní stráni a zahradník zapomněl 15. června zalévat?

Samozřejmě nedokáže. Odborník má chuťovou paměť nějakých sto vzorečků vín, které dobře zná a pozná. Zbytek hádá. Když je odrůda typická ve vůni i v chuti, má šanci ji poznat. I ročník se dá odhadnout. Zbytek je šamanství.

Od vína, je blízko ke zpěvu a ženám, zaměřme se na posledně jmenovanou „položku“. Jste zkušený muž, odvážil byste si tvrdit, že už jste pochopil ženskou duši?

Radek John
Narodil se 6. prosince 1954 v Praze. Po maturitě na gymnáziu studoval v letech 1974 – 1979 scenáristiku a dramaturgii na FAMU. V 80. letech a na počátku 90. let 20. století byl redaktorem a reportérem v týdeníku Mladý svět, kde mimo jiné publikoval reportážní seriály o Srí Lance a Tchajwanu. Od roku 1993 pracoval jako publicista na Nově. Letos z televize odešel a začal se angažovat v politice. Z jeho literární tvorby se staly bestselerem hlavně knihy Džínový svět (o mládeži, která dospívala v 70. letech 20. století) a Memento (příběh člověka, který upadl do drogové závislosti).

To je jako kdybyste řekl, že už umíte tančit v minovém poli.

Která její zákoutí jsou pro vás nejméně pochopitelná a kde naopak nacházíte nejsnadnější konsensus s mužským myšlením?

Jsem stále překvapován. Což je na tom zábavné i dobrodružné. Ale také riskantní.

Jaký je váš názor na rovnoprávnost a feministky?

Podporuji je, i když jejich aktivity jsou sebezničující. Nabírají si čím dál víc úkolů, jen aby nám mužům dokázaly, že to taky svedou. Některé extrémistky by nakonec nejraději dělaly všechno. A pozor, někteří muži je v tom podporují také proto, aby oni nemuseli dělat nic.

Myslíte si, že bychom vymřeli, kdy rodili chlapi?

Do tohoto experimentu bych se rozhodně nepouštěl.

Za všechny naše čtenářky a čtenáře děkuji za otevřené a smysluplné odpovědi. Co byste jim popřál do nového roku 2010?

Každý den odvahu. A při volbách zvlášť. Protože ke změně je třeba odvahy. Ale znáte to přísloví: Odvážnému štěstí přeje. Takže když někomu přeji odvahu, přeji mu i štěstí.