Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová opět spolu. Na place

Zdroj:

Sdílíme s nimi na plátně osudy mnoha lidí, kteří jsou přinuceni žít ve stáří úplně jinak, než si vysnili. Jana (Jiřina Bohdalová), kdysi krásná herečka, a její dávný ctitel Ota (Radoslav Brzobohatý), bývalý učitel, se natruc osudu spolu sejdou. A absolvují bláznivou, leč obdivuhodnou cestu za ideály mládí.

Magnetem filmu Vrásky z lásky jsou oba protagonisté, kteří se společně objevují před kamerou po dlouhých 40 letech. Nejen o jejich partnerství jsou naše rozhovory.

Jiřina Bohdalová: Život je od toho, aby se žil naplno

Čím vás režisér Jiří Strach přesvědčil, že jste roli Jany přijala?

Zrovna Jirka Strach mě nemusí moc přesvědčovat. Ocenila jsem jeho odvahu natočit film o dvou starých lidech. Je to určitý risk, když se pořád dokola opakuje, že do biografu chodí hlavně mladí. A navíc taková role se těžko odmítala, protože tam bylo maso na kosti. Je to bývalá herečka, která chce mít pořád publikum, rozhazuje kolem sebe plnými hrstmi energii, humor, ironii, to všechno zapadá do mozaiky té staré paní.

Pravda, to mi věřte! Mám rád srandu, ironii, to jsme my Valaši, špičkujeme se, ale neurážíme. Na place jsme si taky dopřávali fórky, u Jirky Stracha ctím, že přestože jsem skoro u půlstoletí starší, zapomene na úctu a okamžitě ty špílce vrací.

Podle scénáře Marka Epsteina jsem točil už komedii BrainStorm, s Jirkou dokonce před lety jeho první televizní inscenaci Genij vlasti, s producentem Jardou Boučkem jsem se setkal mnohokrát. Všichni jsme se znali, tak atmosféra na place přece nemohla být napjatá.

Kdo byl váš nejlepší parťák na jevišti?

Petr Haničinec. Však nám také ve vinohradském říkali Čuk a Gek. Petr byl složitý člověk, ale vyhovovali jsme si, uměli jsme si říct nepříjemné věci, dokonce se pohádat, ale za tři minuty jsme zase byli spolu. Na jevišti to bylo vidět.

Kdo vám v životě předal talent mít za každých okolností hlavu nahoru?

Tak ten mám určitě z domova. Táta, děda i praděd byli námořníci. Dědek i táta třikrát propluli bermudský trojúhelník a oba nezávisle na sobě vyprávěli, jak se jim kompasy začaly zběsile točit, ocitli se v obrovské bouři. Oba vyznávali zásadu, že přežít musím já, já sám, ne že pomůže Pánbůh.

Táta plul někdy v roce 1927 na obchodní lodi, kde byla v mezinárodní posádce skupinka Čechů a Slováků. Někteří to v rozběsněném moři začali vzdávat, ale táta je vybudil – všichni se zachránili. Tenhle zvláštní pud sebezáchovy jsem asi předal i synovi Ondrovi.

Na lodi v Řecku jsme zažili obrovské vlny, věděli jsme, že nesmíme být na přídi, ale na boku, Ondrovi bylo tenkrát asi jedenáct. Držel se jako zkušený námořník, nebrečel, všichni kolem polomrtví zvraceli, my dva ne. Přestáli jsme to doslova, jak říkáte, s hlavou nahoru. (směje se)

V některých rolích jste hodně riskoval: skoky, pády, rvačky, ve filmu Vrásky z lásky máte bleskovou otočku autem na ruční brzdu. Vy neuznáváte dubléra?

Ne. Měl jsem štěstí, že od mých filmových začátku mě vyučovali a vychovávali čeští kaskadéři. Světová esa: Jarda Tomsa, Petr Jákl… Olympionici, vynikající sportovci. Vzali si mě do práce, závodně jsem dělal sjezdové lyžování a basket, ale taky pinčes, fotbal, to bylo normální. S kaskadéry jsem chodil v Praze do Tyršáku, tam jsme v tělocvičně trénovali pády, zápas, box.

Jste typ, který nepodlehl módě ani času. Čemu to přisuzujete?

Ani nevím, jsem k sobě velice kritický. A tím pádem i k ostatním. Čas už mě dostihl, chodím, pohybuju se, ovšem teď s hůlkou. Čeká mě operace kyčle. Je to důsledek těžkého úrazu.

Jakého?

V posledním ročníku na DAMU jsem si na lyžích zranil páteř, dávali mě dohromady v pražské vojenské nemocnici, odešly mi nohy, ruce, zůstaly bolesti hlavy. Tak jsem začal cvičit jógu. S klukama kaskadérama dvakrát třikrát týdně, tenkrát v roce 1963 existovala jediná učebnice jógy, z těch dvou tisíc cviků jsme vybírali, pan doktor zjišťoval jejich účinek na přístrojích. Doporučil mi sestavu sedmi cviků. Nejenže jsem neochrnul, i když jsem měl namále, ale dodneška nevím, co je to bolest hlavy.

Co jiného si rád dáte na zdraví?

Víno. Projel jsem snad všechny sklepy na jižní Moravě, moravská vína mám strašně rád. No a k Valachům patří slivovice, ta pravá, vizovická, dokonce léčivá! Jednou jsem točil na Moravě a pan doktor z Valašska mi namíchal při chřipce decku slivovice, která se musela ohřát, až začala během pár vteřin perlit, k tomu decku horké vody a polévkou lžíci medu.

Do postele, přikrýt, pak ještě jednou, ještě jednou. Ze mě lilo jak v sauně. Pak jsem vstal a mohl jít na plac. Spolehlivý recept na rýmu nebo začínající chřipajznu je slivovicí kloktat. Proto jsou Valaši i v pozdním věku fit!

Která role vás minula a chtěl byste si ji ještě zahrát?

Před řadou let jsem jezdil s mordpartou. Vynikající kluci. Mezi nimi byl taky jeden už starší, který jim dělal poradce, každému zločinci viděl „do hlavy“, znal jejich mentalitu, vlastně je bral jako partnery… Ten film jsme tenkrát nakonec nenatočili. Tak takového starého policajta bych si zahrál rád.

Co se vám líbí na stáří?

Nic. Jeden můj kamarád má přesnou definici: „Stáří je jenom pro statečný“.

Co říkáte označení živá legenda?

Žádná označení nevnímám. To říkali?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky