Petra Procházková: „Na smrt si člověk časem zvykne.“

Naše nejslavnější válečná reportérka Petra Procházková (42) je dnes už symbol. Symbol statečné ženy, schopné se vztyčenou hlavou se rvát s osudem.

Jako válečná korespondentka podávala zprávy a svědectví o konfliktech v Osetii, Abcházii, Gruzii, Tádžikistánu, Náhorním Karabachu, Afgánistánu, Čečensku, ale i z uprchlických táborů a vypálených kurdských vesnic v Kurdistánu. Před necelými dvěma lety ale v jejím životě nastal radikální zlom. Petra se ve svých dvaačtyřiceti letech stala matkou a do válečných zón najednou měla vstup zakázán… Petra je jedním slovem fajn. Skromná, milá, energická a plná optimismu, A velmi vytížená. Psaním a péčí o téměř dvouletého syna Zafara. I přesto mi věnovala téměř dvě a půl hodiny. Na otázky odpovídá otevřeně, upřímně, od začátku jsem měla pocit, že se bavím s dlouholetou kamarádkou. Petra je zkrátka fajn ženská...

„Madona? Haha. Krkavčí matka, protože musím vydělávat.“

Zdroj: Jana Abelson Tržilová V jednom rozhovoru vás redaktorka přirovnává k „madoně". Cítíte se tak?
„Naopak. Cítím se být krkavčí matkou, myslím si, že se špatně starám o syna. Musím ale vydělávat peníze, ze sedmitisícového rodičovského příspěvku nevyžijeme. Asi jsem zhýčkaná. Nejlépe na tom jsou asi ženy, o které se starají manželé. Ty, které manžele nemají, nebo to jsou ztroskotanci, si žijí špatně."

To je váš případ? Připadáte si jako ztroskotanec?
„To ani ne, žijeme si docela normálně, ale aby dítě nebylo příčinou zásadního snížení životní úrovně, musí se při něm pracovat. Do jednoho roku to šlo, teď to ale začíná být velmi náročné a přiznávám, že mám výčitky."

Třeba z toho, že jste první článek napsala krátce po porodu....
„Šest dní po porodu. To ale byla spíš hysterie. Protože nejsem nikde zaměstnaná, trpím jakýmsi syndromem, že musím pořád pracovat. Kdybych byla v zaměstnaneckém poměru, zřejmě by to bylo jiné. Takhle se pořád snažím dělat něco navíc."

Váš manžel nevydělává?
"Manžel (Zafar Paikar - poz. red) je v Afgánistánu, kde živí své rodiče a sestru, čímž mi ulevuje tím, že je nemusím živit já. Tady je to na mně a abychom se zabezpečili, musím se pěkně ohánět."

To musí být láska jako trám...
„K čemu? Ke komu?"

K vašemu manželovi, se kterým máte krásné dítě...
„Ale odjel. To je ale v pořádku. Já chtěla, aby odjel. Kdyby tady zůstal, musela bych živit další krk."

Jak tu byl dlouho?
„Vždycky tu pobývá tak půl roku a pak zase na tři čtvrtě roku odjede."

Vám to takhle vyhovuje?
„Naprosto. Po tom půl roce si vždycky potřebuju odpočinout. Člověk, který delší dobu žil sám, má jisté návyky, které najednou musí změnit. Na nějakou dobu to sice překonám, ale pak mě to začne rozčilovat."

Ale sama se starat o malé dítě a k tomu pracovat, to také není jednoduché...
„To není a je lepší, když tady manžel je, protože se o Zafara luxusně stará. On ale musel odjet, nezvládali jsme to finančně. A navíc byl pořád doma. Já z domova pracuju, a když jsou spolu dva lidi 24 hodin denně, tak se přizabijí."

Jak dlouho jste se vlastně znali, než jste si založili rodinu?
„Skoro deset let. Poznali jsme se v devadesátém osmém, vzali jsme se až šest let poté. Pak jsem pět let žila v Afgánistánu, kde to bylo v pohodě. Já pobývala v naší humanitární misi a on hodně času trávil se svými rodiči, kteří bydleli v poměrně nebezpečné oblasti na kraji Kábulu. Náš vztah byl tedy spíše o navštěvování, a to mi vyhovovalo."

„V Afgánistánu bych žít mohla…“

Jakých bylo těch pět let v Afgánistánu?
„Není to Chorvatsko, ale velmi dobře se mi tam pracovalo. Je to zajímavá země a v té době se tam pořád něco dělo. Z novinářského hlediska je luxus mít možnost v takovéto zemi pobývat delší dobu a poznat ji mnohem líp než kolegové, kteří tam jen přijedou a zase odjedou."

Mohla byste v Afgánistánu žít natrvalo?
„Já nikde nežila natrvalo, ale v Afgánistánu bych mohla. My jsme tam teď chtěli odjet, ale nevyšlo to. K tomu, abyste mohli v Afgánistánu žít, potřebujete pár set tisíc korun. Dům s elektřinou a tekoucí vodou třeba stojí 1000 dolarů měsíčně. Kde já je vezmu, když můj plat je kolem 25 tisíc?"

To si místní dovolí?
„To jsou ceny pro cizince."

Vy jste brána jako cizinka, když je váš manžel Afgánec?
„Luxusní vily si mohou dovolit obchodníci s drogami. Průměrní Afgánci, mezi které patří i můj muž, si pronajímají hliněné chatrče bez elektřiny, které stojí třeba 100 dolarů na měsíc. Tam bych já ale nemohla pracovat. Potřebuju být v relativně bezpečné oblasti, s elektřinou a internetem. Nemůžu žít na okraji Kábulu, kde mě zastřelí nebo unesou. Takže na to, abych si mohla pronajmout dům určitého standardu, musím nejdříve našetřit."

Litujete toho, že jste si tedy pořídila dítě?
„To ne, ale někdy mám stavy totální beznaděje. Nejhorší to bývá posledních deset minut před uzávěrkou v novinách. Nechci ho nechat plakat, je mi ho líto, a pak si to vyčítám. V zimě byl Zafar nemocný. Mohla jsem sice přestat pracovat, ale měla jsem hrůzu z toho, že nic nevydělám, nebo že přijdu o práci. Necítím se tedy být madonou, ale otrokem. Teď jsem skutečně vyčerpaná."

Nevypadáte. Připadáte mi jako plná energie a optimismu...
„Mně se nálady rychle střídají. Dokážu se naštvat, za pět minut jsem ale zase v pohodě. Propadnu beznaději, ležím s ním v posteli a říkám si, že tu oba zemřeme. On na zápal plic, já na beznaděj. On se pak nají a je zase v pohodě."

„Mateřství je důležité, ale nemůžete kvůli němu všechno zahodit.“

Zdroj: Jana Abelson Tržilová Na dítě jste si docela počkala...
„Dlouho nebyl tatínek a čas. Do doby, než mě vyhostili z Ruska, jsem si ani nevšimla, kolik mi je. Najednou jsem zjistila, že mi je čtyřicet a málem jsem zapomněla, že bych si i mohla pořídit dítě."

Ještě že jste si vzpomněla, mít dítě je stejně hezký. Já kdybych dítě neměla, tak bych ho asi moc chtěla...
„To já taky. Dítě dá životu jiný rozměr. Mateřství je určitě důležitější než cokoliv jiného, ale nemyslím si, že je nutné kvůli němu všechno odhodit."

Jsou matky, kterým mateřství stačí...
„Mně by stačilo asi jen chvíli, kdybych věděla, že se brzy vrátím ke svému původnímu životu. To je ale v mém povolání velmi obtížné. Jakmile mi jednou ujede vlak, tak mi ujede. S tím bych se snad i smířila, vím, že vrchol své kariéry už mám za sebou. A nevadí mi to, po zákopech můžu lítat, když mi bude padesát a Zafarovi patnáct. Problém je, že jinou práci neumím a nové věci se špatně učím. Mohla bych přesedlat na parlamentní zpravodajku, ale neznám jedinýho poslance. A ti, kteří tam pracují, jsou přede mnou."

Když jste šla do vztahu s Afgáncem a rozhodla se s ním mít dítě, věděla jste, že se tohle může stát?
„Čekala jsem, že to bude horší. Ale přiznávám, že jsem nedocenila, že mi nikdo nepomůže, a že nebudu mít na chůvu. Myslela jsem si, že u mě pořád někdo bude, ať již můj manžel nebo máma. On tu ale nikdo není."

Manžel je muslim, syn je také automaticky muslim?
„Ano, ale já to nijak neřeším. Je sice obřezaný, ale to byla moje iniciativa. Nechala jsem ho obřezat v Praze v Motole, a to především z hygienických důvodů. Pokud bychom do Afgánistánu jednou jeli, tak by se tomu nevyhnul. Viděla jsem, jak se na něj vrhá mula s rezavou žiletkou, a tak jsem mu to nechala udělat profesionálně pod dohledem lékařů. Obřízka se doporučuje i z bezpečnostních důvodů pro případ únosu, kdyby musel prokázat, že je muslim. Dále synovi nedávám vepřové, protože to Paikar nechce. To ale nemá náboženské důvody, oni se toho spíše štítí. Já v Číně taky odmítla žížaly a Číňani se mi smáli."

Budete Zafara vychovávat podle muslimských tradic?
„Manžel je velmi liberální muslim, modlit se jsem ho viděla snad jednou v životě. A jeho rodiče jsou extrémně liberální muslimové. Takže já ho budu vychovávat jako slušného člověka a k žádnému náboženství ho nebudu znásilňovat, protože mně to také nikdo nedělal. A proti samotným principům islámu nic nemám, islámská teorie je krásná. Myslím si, že z něj vyroste člověk, který bude vědět, že je muslim, že jeho otec je muslim, ale byla bych ráda, kdyby si svobodomyslně mohl zvolit, co bude chtít."

Když se rozhodnete pro život v Čechách, nebudete se bát, že to tady jako muslim bude mít těžké?
„Spíš se obávám toho, že bude vypadat jako malý cikánek. Je tmavý, má černé vlasy, zkrátka vypadá jako malý Rom, což pro něj bude větším příkořím než jeho muslimský původ. Je otázka, jestli se naše společnost změní."

V jednom rozhovoru jste řekla, že byste byla raději, kdyby vyrůstal v Afgánistánu...
„Byl by více mezi svými. Tady přeci jen budí pozornost. Teď je malý a pro každého roztomilý. Za pár let mu ale budou říkat spratku. Na druhou stranu si říkám, že je dobré, že tu cestičku nebude mít úplně vyšlapanou. Chtěla bych, aby pochopil, že na tom nezáleží, a dokázal tomu mírumilovně vzdorovat."

„Pokud Bůh existuje, tak je jen jeden.“

Zdroj: Jana Abelson Tržilová Chtěl by váš manžel žít v Čechách?
„Trvale ne. On by se tu neuplatnil. Dospíval za války, takže toho moc nevystudoval. A velkým problémem u něj je, že předjímá, jak se k němu budou lidé chovat. Mě třeba také občas někdo pošle do háje a nedávám to za vinu barvě své pleti. On to ale svádí na to, že je tmavší. A pak ne úplně dobře snáší skutečnost, že u nás některé posty zastávají ženy. Není proti, ale provokuje ho to. Zkrátka se tu necítí jako doma."

Co v Afgánistánu vlastně dělá?
„Natáčeli jsme spolu něco pro televizi, pak pracoval pro různé humanitární organizace včetně té naší a teď dělá tlumočníka pro českou armádu."

On umí česky?
„Česky se naučil velmi dobře. Je velmi talentovaný, ale nemá tu disciplínu a píli dotáhnout věci do konce."

Jak vypadá vaše manželství?
„Strašně se hádáme. Oba jsme velmi výbušní a občas lítají talíře. Já jsem vzteklá, on temperamentní a abychom se nemlátili, rozbíjíme věci. Jsou situace, ve kterých si nikdy neporozumíme. Ale já jsem s tím smířená a on taky."

Nevadí mu, že nejste muslimka?
„My se známe dlouho… A poznal mě takovou, jaká jsem. Ono to v islámu nevadí. Muslim si může vzít křesťanku nebo židovku, neměla by to ale být ateistka. Já o sobě prohlašuji, že jsem všeho vyznání. Islám mám ráda, katolíky snesu, když nejsou příliš rigidní, buddhismus mám také ráda. Vlastně je mi to jedno - pokud existuje Bůh, tak je jen jeden."

„Na smrt si zvyknete.“

Kdysi jste unikla o fous smrti, když válečný transportér, ve kterém jste seděla, najel na minu. Jak na to vzpomínáte?
„Jako na největší chybu svého života. Ve všech poučkách stojí, že ve válce si na sebe nesmíte obléknout vojenské oblečení, sedat si do vojenských vozidel, nechat se fotit se samopalem. Nic z toho jsem nedělala, ale jednou jsem byla strašně unavená a z obce v Dagestánu jsem se nechala ruským obrněným transportérem svézt dolů na základnu. Udělala jsem to jen jednou a hned se mi to nevyplatilo. Já v tom transportéru neměla sedět. Odnesl to chudák dvacetiletý řidič."

Vyčítáte si to?
„Já za to nemohla, ale přemluvila jsem ho, aby mě svezl. Co já vím, co by se stalo, kdybych tam nebyla. Mám ale určité pochybnosti - já to totiž celé natočila. Natočila jsem, když se to stalo, a natočila jsem, jak umíral. Nikde jsem to nepoužila, ale mám to doma."

Kolikrát v životě jste se setkala se smrtí?
„Mockrát. Smrt člověka, kterého neznáte, se naučíte skousnout. Pohled na masový hrob je snazší, než pohled na jednoho člověka, kterého jste před tím znala, nebo viděla živého."

Kolikrát se vám to stalo?
„Několikrát a to je velmi nepříjemné. Odcházení je špatné. Ještě otřesnější zážitek jsou zraněné děti."

Dá se na to zvyknout?
„Asi jako když si doktor zvyká na smrt. Když je poprvé na pitevně, omdlí, postupem času si zvykne. Rána a krev moc nebolí, člověka vezme spíš příběh. Ten je vždycky nový."

Bylo pro vás někdy hendikepem, že jste byla žena?
„Spíše výhodou. Všichni se mi snažili pomoci a chovali se ke mně hezky. Ale hendikepem je, že ženská zvládne míň po fyzické stránce. Míň vydrží, potřebuje větší hygienu, neujde tolik co muž, má problém unést dvanáctikilovou kameru. A občas mám pocit, že mě chlapi někam nevezmou."

Co vás jako novinářku hnalo do nebezpečí? Mohla byste dělat zpravodajku třeba v Paříži? Nebo jste ke svému životu potřebovala ten adrenalin?
„Já nevěděla, že skončím ve válečných zónách. Mě původně lákalo Rusko, které mi k adrenalinu stačilo. Nenapadlo mě, že budu běhat po zákopech. Pak začala válka, potkala jsem se s válečnými zpravodaji a začala jsem se chovat jako oni. Přeci nebudu sedět v moskevském bytě, když je za humny válka. Tak jsem to zkusila a nakonec jsem se dostala do stadia, že jsem si musela dokazovat, že na to mám. Pak mě do těchto témat začala tlačit redakce a mně se začalo stýskat po kamarádech, protože jsem měla pocit, že mi nikdo jiný nerozumí."

„Jsem prý nebezpečný element…“

Zdroj: Jana Abelson Tržilová Váš nejsilnější zážitek?
„Bombardování v Grozném. Když jsem byla malá, utkvěly mi v paměti filmy o dobývání Drážďan a tohle vypadalo úplně stejně. Jen jsem si pomyslela, jak je tohle v dnešní době vůbec možné. Hrůzy, kterých jsem tam byla svědkem, jsou nepopsatelné."

Stala se z vás silnější osobnost?
„Asi ano, mám srovnané hodnoty."

Jste odolnější vůči lidskému neštěstí?
„Jsem odolnější vůči vlastním problémům. Snížil se mi životní standard, ale posunul se mi žebříček hodnot."

Chybí vám práce?
„Chybí mi Rusko, to je neskutečně zajímavá země."

Z Ruska jste nakonec byla vyhoštěna, stále tam nesmíte?
„Nesmím a to je škoda, protože bych odjela i se Zafarem. Vyhoštění bylo na pět let, ale může to být i na celý život."

Ono je možná dobře, že to takhle dopadlo, vezměte si, jak skončila Anna Politkovská...
„To právě nikdy nevíte. Post zahraničního zpravodaje v Moskvě by mě ale velmi bavil. To by se dalo dělat i s malým a vydělala bych si na chůvu."

Důvodem vašeho vyhoštění byly protiruské reportáže?
„Bylo mi sděleno, že jsem nebezpečný element. Nebezpečná je tato situace v tom, že na vás mohou vytáhnout, že jste napojeni na teroristy. Najdou nějakou fotku a když vás nezabijí, tak vás zavřou. A pokud by se tak nestalo, tak by mě hlídali a nemohla bych nic napsat. Tady se můžu vyjadřovat, jak chci, ambasáda sice protestuje, ale nemůže nic dělat."

Váš bývalý manžel Ibrahim byl zřejmě unesen, stále o něm nemáte žádné zprávy?
„Ne. Jsme ve styku s jeho rodinou, ta také nic neví. Oni nebyli nejchudší, ingužský prezident byl jeho prastrejda, takže bůh ví, co se stalo. Já jen doufám, že jsem v tom nehrála žádnou roli. V té době jsem ale už byla vyhoštěná a tedy to vůči mě nemělo žádný význam."

Jak jste to prožívala?
„Čekala jsem, že se mi někdo ozve kvůli výkupnému. Věděla jsem, že milion dolarů neseženu, a bála se toho, že ho tím zabiju."

Píšete hodně o ženách, mužům moc prostoru nevěnujete. Proč?
„Mě chlapi nezajímají. Ženám víc rozumím, přijdou mi zajímavější. Ve válce je například velmi významné mateřství. Chlapi tvoří heroické skutky kvůli sobě, ale ženská to dělá pro rodinu a jako taková je schopná udělat neskutečné. Žena hlavně musí heroicky přežít, kdežto chlap heroicky umírá."

„Nejvíc jsou ženská práva porušována u nás.“

Jak vypadá typická afgánská žena?
„Je fixovaná na domácnost, žije ve velké rodině se svou snachou, synem a dětmi. Stará se o děti, o domácnost, o vnoučata. Když je její rodina benevolentní, tak chodí nakupovat, a pokud mají elektřinu, tak se dívá na televizi. A také se stará o sebe, a to víc než česká žena, která chodí do práce. Myslím si, že nejvíce uzurpované jsou evropské ženy. Nejvíc jsou ženská práva porušována u nás."

Když jste v Afgánistánu, přistupujete na roli podřízené ženušky? Jste jiná tam a tady?
„Trošku ano. Nedělám ostudu. Snažím se neporušovat jejich zvyklosti."

Jsou Afgánky spokojené se svou rolí?
„Jak které. Většina z nich moc spokojená není, ale většina té většiny má velmi matné představy, co by chtěla. Ony jsou tak izolované a zakutané do těch burek, že nic netuší. A navíc totální závislost na manželovi je velmi determinující. Jak se Afgánka může vymanit, když jí manžel dává najíst? 85 procent Afgánek neumí číst a psát, vždycky se vdají a žijí v rodině muže, ne u svých rodičů. Ztratí pevnou půdu pod nohama a zázemí rodiny. Pak tam jsou intelektuálky, které vystudovaly, nebo byly v emigraci a vrátily se, a u nich to je pak o něčem jiném. Jejich postoj je ale spíše evoluční než revoluční. V Afgánistánu bych si dala pozor na tlačení na pilu. Zavádět tam minisukně by asi nebylo to pravé ořechové."